Život je kolotoč

 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

„Zase pondělí! Bože, jak nenávidím tyhle začátky pracovního týdne! Navíc v červenci, venku krásné ráno, sluníčko se usmívá na obloze a signalizuje, že bude zase horký den. Ale co nadělám. Dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat.“

S těmihle myšlenkami vcházím do kanceláře. Jsem tu zase jako obvykle první. Vzduch v místnosti by se dal krájet a tak bleskově otevřu obě okna dokořán.

„Alespoň trochu čerstvějšího vzduchu, než venku bude jezdit jedno auto za druhým“, promítám si v hlavě. Podatelna byla v přízemí, s okny na rušnou ulici, takže pořádně větrat se dalo jenom po ránu. Potom už čerstvost vzduchu v kanceláři zajišťovala klimatizace.

 V konvici bublá vařící voda a já slévám čerstvou kávu. Taky Jitce a Marušce. Máme takovou dohodu. Kdo bude v práci nejdříve, udělá kafe všem. Ještě, než se stačím pohodlně usadit ke svému počítači, přichází Jitka.

„Bude tam zase krásně, co? A my jsme tady zavřený celej den. Ach jo. To je schválně, včera pršelo, jen cedilo, když jsme byly doma, viď?“

 Kývnu a vybalím z tašky čerstvou koblihu.

„Dáš si taky?“

„Tak dobře. Zítra koupím snídani já! Maruška je dneska na poště?“

Když s plnou pusou kývnu, Jitka pokračuje.

„A co jí říkáš? Ukecaná, co? A taky sebevědomá. Nejradši by nám tady šéfovala. Ale my se nedáme, viď?“

 „Maruška je číslo. Ale nech bejt. Mohlo být ještě hůř. Snad si na ty její hlasité projevy a snahu řídit naši práci časem zvykneme. Hlavně, že už se trochu do toho dostala a snaží se. Myslím, že by nikomu vědomě neublížila.“

Vzápětí se otevírají dveře a Maruška s taškou na kolečkách v jedné a velkou nákupní v druhé  ruce vchází do dveří. S Jitkou se na sebe podíváme a Jitka tiše poznamená okřídlené „o kom se mluvívá, daleko nebývá“. Pozdravíme nahlas v očekávání Maruščiny bodré a hlavně hlasité odpovědi. Ale nic takového se neděje. Beze slova usedá za svůj stůl a vytahuje z tašek donesené dopisy.

 „Maruško? Co je? Stalo se ti něco?“

Zadívám se na ni pozorněji a nemohu nepřehlédnout, že pod očima má jakési tmavé skvrny.

„Počkej. Podívej se na mě pořádně!“

Když zvedne hlavu, vidím, že po tvářích se jí kutálejí slzy. Skvrny pod očima rozhodně nejsou od rozmazaného líčení.

„Maruško! Kdo ti to udělal?“

„Rí… Ríša. Vyhodil mě z bytu. V noci. Jen tak v noční košili. Byla jsem do rána u sousedky a s jejím přispěním jsem si ráno došla domů pro oblečení. Jestli se tam ale budu moci vrátit, to vůbec nevím!“, to už Maruška usedavě pláče a nám oběma je jasné, že dneska asi moc své práce neudělá.

 „A proč to udělal? Volala jsi policii?“

 „Žárlí. Byla jsem včera s Pavlem Benešem na kafi a trochu jsme se zdrželi. Jen u kafe nezůstalo a já přišla domů kolem půl desáté. Rozčílil se nepříčetně, zmlátil mě, a když jsem si chtěla jít lehnout, tak mě v noční košili vyhodil. Nechtěl slyšet žádná vysvětlení, že Pavel je jenom kamarád. Holky, co mám dělat?“

 „A volalas tu policii?“

 „Prosím tě. A co by tak asi zjistili? Richard všechno zapře. Nikdo u toho samozřejmě nebyl. Modřiny – ty taky zapře, řekne, že jsem upadla a že už je mám dýl. To by u nás policie musela být furt. Nevyhodil mě poprvé, víš?“

 „No a sousedka? Ta by ti nepotvrdila, žes k ní přišla zmlácená v noci jenom v noční košili?“

 „Ta už dopředu říkala, že s našima problémama nechce mít nic společného a kdyby něco, tak u ničeho nebyla a nic neví! Teď se domů bojím, aby tam na mě nečekal a ještě mi nepřidal. Holky, co mám dělat?“, opakuje bezradně a dívá se na mne, jako bych byla nějaká kouzelnice, co za pomoci své černostříbrné hůlky uvede mávnutím vše do pořádku.

 „Když ono je to s tebou taky těžké. Když víš, že to Richard nesnáší, tak proč se s jinými touláš? Ještě přijdeš domů nalitá. Tak se nediv. Musela jsi s něčím podobným počítat. A kam tedy půjdeš? Máš alespoň klíče od bytu?“

 „To mám. Když jsem si tam byla se sousedkou pro oblečení, tak jsem vzala i kabelku, kde klíče byly. Ale bojím se domů…“

 „Těžko radit. Nechci se plést do tvých soukromých věcí. Snad, abys Richardovi zavolala, dala si s ním schůzku, omluvila se, prostě – nasypala si popel na hlavu. A příště si rozmysli, co děláš. Mohla bys dopadnout hůř!“

    Ponechávám Marušku svému osudu a v duchu se znovu divím, kam dal ten Pavel oči. Sám musí vědět, že podobnými dýchánky přinese Marii jenom problémy. Že by mu to dělalo radost? Nic se v tomto případě nedá vyloučit.

   Z práce mě vyruší zaklepání na dveře.

„Dále!“

Do kanceláře vchází vousatý čtyřicátník, černovlasý, se slunečními brýlemi na očích. Chvilku se rozhlíží a pak rovnou zamíří k Marušce, která je zabraná do zapisování došlých dopisů.

„Tady seš. Pojď ven. Chci s tebou mluvit. A hned!“

 Maruška teprve teď zvedne oči od papírů.

„To seš ty? Ahoj. Mám práci!“

 „To mě nezajímá. Chci s tebou mluvit. Pojď ven.“

Neznámý to opakuje celkem důrazně a já se rozmýšlím, jestli mám zasáhnout nebo ne.

„Nechci s tebou teď mluvit Richarde!“

Maruška ani nezvedne hlavu od počítače a já se konečně dozvídám, kdo je ten neznámý.

 „Nebudu o tom debatovat. Seber se a pojď za dveře!“

Richardův tón nesnese odporu a Maruška odchází.

 „Co myslíš, nemám tam jít pod nějakou záminkou? Neublíží jí?“, obracím se na Jitku.

 „Nejlíp bude se do ničeho neplést. Znáš to, Veroniko. Žádná kaše není tak horká, jak se uvaří. Ale je to celkem fešák, viď? A nakonec – Maruška si to zavinila sama. Tak si to taky musí sama spravit, ne?“

 „Máš pravdu. Necháme to osudu. Uvidíme, s jakou se Maruška vrátí.

„A jak plánuješ dovolenou? Pomalu se budeme muset dohodnout, abychom se mohly zastoupit. Já se přizpůsobím. Máma má prázdniny a letos to vypadá, že dovolenou, tedy alespoň její část, strávím s ní na Šumavě. Pojedeme společně na známá místa, zavzpomínat na moje dětství a taky trochu sportovat. Pěší túry po horách to obě milujeme. No, a když to vyjde, chtěla bych taky na pár dnů k moři. To ještě nevím, jestli s Denisou, nebo taky s mamkou. Uvidíme. Až se vrátí Maruška, tak se dohodneme. A dneska dokázala pracovat i potichu, viď?“, vracím se zase k její neřesti.

 Jitka se usmívá.

„Asi ji bude muset její manžel opakovaně vyhodit, třeba ji to vyléčí!“

 Za čtvrt hodiny se Maruška vrací. Máme s Jitkou dojem, jakoby se vrátil někdo úplně jiný. Uslzený obličej sice nezapře, ale v očích kromě zbytků slz je nepřehlédnutelná jiskřička radosti. Na tváři se pomalu objevuje úsměv, působící v monoklem poznamenaném obličeji poněkud komicky.

 „Tak co? Domluvili jste se nějak?“, nevydržím to se nezeptat.

„Holky, je zlatej. Odpustil mi. Můžu se vrátit domů. Omluvil se, prý to přehnal. Bože, jak já jsem šťastná!“

 Maruška schovává obličej do dlaní. Je mi jasné, že jakékoliv vysvětlování v tomto případě nemá cenu. Ríša se prostě usměje, zatváří se provinile a Maruška je v koncích. Představuji si v téhle situaci sama sebe. Určitě bych nedokázala žít s násilníkem. I když – láska je mocná čarodějka a jeden opravdu nikdy neví. Ještě, že mně nic podobného, tedy zatím, nehrozí.

„A jak to letos vyřešíme s dovolenou?“, vracím se k tématu, které jsme před odchodem Marušky nedokončily.

 Dohodly jsme se celkem rychle. Maruška se podřídila naším požadavkům. Sama s Ríšou bude mít volno až na konci prázdnin. Jitka odjíždí na zájezd příští týden. Na mě tentokrát zbyl ten nejlepší termín, přelom července a srpna. Je jasné, že pojedu nejen s mámou na Šumavu, ale i na nějaký krátkodobý pobyt k moři. Ještě o tom sice neví, ale dostane ten výlet k narozeninám.

Pokračování příště