Život je kolotoč

 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

   Je krátce po páté, když otevírám dveře mého a mámina bytu.

„Mami, seš doma?“, volám už z předsíně, protože se mi zdá, že v bytě je nezvyklé ticho.

 „Jsem v koupelně. Za chvíli budu u tebe“, ozývá se mamka a já mezitím prohlížím obsah naší společné lednice. Nic moc. Jako obvykle kousek trvanlivého salámu, nějaký sýr, máslo, rajčata. Připravuji si lehkou večeři.

„Chceš taky večeři? Chystám rajčata, salám, sýr?“

 Mamka právě vchází do kuchyně.

„Nebudu večeřet. Dneska máme ten večírek na rozloučenou se školním rokem, víš? A tak tam určitě nějaké malé občerstvení bude. Ale povídej, Verčo. Jak ses měla s Denisou na chalupě? Už jsme se neviděly asi týden. Stýskalo se mi.“

 „To Denisa mě přemluvila, abych tam zůstala pár dnů. Jezdila jsem odsud do práce. Bylo tam krásně, vyvedlo se i počasí, a tak jsme s Denisou prošly celé okolí. Krásné lesy, vynikající koupaliště, autobusem si ve městě za čtvrt hodiny. Měla jsem to tak trochu jako dovolenou. Věděla jsem, že tady máš Michala a že ti smutno rozhodně nebude, nebo ano?“

 „Tak smutno mi tak trochu bylo. Ale už je to za mnou, se vším jsem se už srovnala. Teď se těším na večírek, už dlouho jsem nikde nebyla. S kolegyněmi z práce je vždycky legrace. Jen těch kolegů je tam pramálo. V učitelském povolání stále převládají ženské“.

 „Počkej mami. Nějak tomu nerozumím. S čím ses srovnala, co je za tebou? Stalo se něco, o čem nevím?“

 „Michal přijel v sobotu, to víš. A co nevíš je, že v sobotu taky odejel. Navždycky!“

„Mami? Co se stalo? Myslela jsem si, že ho máš ráda?“

Ptám se opatrně. Tahle choulostivá témata jsem nikdy s mámou tak otevřeně neprobírala a mám trochu strach, abych se jí nešetrně nedotkla a neurazila se.

 „Víš, láska podle mě vypadá docela jinak. Michal by pro mne a vlastně i já pro něj, jenom taková příležitost na sobotu nebo neděli. Prostě – sexuální turista, jak si sám říkal. A v sobotu? Prostě míra mé trpělivosti přetekla. Zase přijel s prázdnýma rukama, nepřivezl nic, čím by přispěl k naší společné pohodě a jen ho zajímalo, co mám v lednici nebo navařeno. Když zjistil, že tentokrát nic, nelíbilo se mu to. Navrhla jsem, že půjdeme na oběd, ale ujistil mě, že nemá na to, aby oběd zaplatil. Musela bych ho zaplatit já, tedy za nás oba!“

 „Mami, to přece není možný! Ale vzpomeň si na mě. Vždycky jsem říkala, že nám jenom vybílí ledničku a zase zmizí. Měla jsem pravdu. Ale pokračuj. Co bylo dál?“ Přisedám si k mámě na gauč a beru ji kolem ramen.

 „No, co bylo dál. Hrozně mě to naštvalo a tak jsem mu řekla pěkně od plic, co si o něm myslím. Pouhá sexuální turistika mě už přestala bavit. Ráda bych chodila s někým občas do divadla, kina, někam na zábavu, prostě normální život. A to jsem od Michala nikdy nemohla chtít, rozumíš? Proto jsem mu nakonec řekla, aby si sbalil svoje saky paky a vypadl. A on to udělal, i když předtím se zachoval jako prase. Ale zřejmě to už tak muselo bejt“, povzdechla si máma.

 „Počkej. Ublížil ti nějak, tedy jinak než na duši?“

 Mamce se evidentně do odpovědi nechce.

„Nestojí to za řeč. Už to přebolelo a já to nebudu znovu rozebírat. Prostě – ukázal se v celé své kráse, jako násilník a hrubá povaha. Jsem nakonec ráda, že jsem se ho, jak doufám, navždycky zbavila. Alespoň budeme mít spolu klid, viď?“

 Přiznám se, že i mně se ulevilo. Michala jsem od počátku jeho známosti s mamkou nemusela a tahle „náklonnost“ byla i z jeho strany vůči mně stejná.

  Pouštím se do vyprávění o změnách v práci. Marušku vykreslím ve všech dostupných barvách a s úsměvem naznačuji způsoby její úřednické práce. Mamka se zasměje.

 „Taky jsem znala takovou kolegyni. Všechno, co si připravovala do školy, si napřed musela předříkat nahlas. Jsou už to takové povahy. S tím asi nic nenaděláš. Hlavně, když bude pracovitá a nějaký ten hluk navíc časem přestanete vnímat. A až tam někdy nebude, bude vám to chybět, věř mi. Hlavně ji nesmíte ze svého středu nějak vystrkovat. To nikdy nepůsobí dobře“, mentoruje a nezapře v sobě učitelku.

„Neboj se mami. Dohlídnu na to. A od kolika vlastně máš ten večírek?“, měním téma hovoru.

 „Od osmi. Pomalu, abych se začala vypravovat. Chci si vzít ty červené krátké koktejlky, co myslíš?“

 „Jsem pro. Ty ti sluší, seš v nich kočka“, polichotím mamce, protože vím, že každá ženská občas takovou chválu uvítá.

 „Ale chtěla jsem si k nim vzít ten zlatej náhrdelník po babičce a nějak ho nemůžu najít. Vím, že naposledy jsem ho uložila do nočního stolku v ložnici. Ale není tam. Nevypůjčila sis ho náhodou?“

„Já? Víš, že radši nosím nějakou obyčejnou bižuterii. Ještě bych ho ztratila a to by mě i tebe moc mrzelo. Dívala ses všude? Třeba jsi ho dala někam jinam“, snažím se mamku přesvědčit. Ale nedaří se mi to.

„Vyloučeno. Ale kam tedy mohl zmizet, to opravdu nevím.“

„Mami, a nebyl tady tehdy Michal?“, s napětím čekám, co odpoví.

 „Máš pravdu. Byl tady. Ale – ty si myslíš, že by…  No to by tedy byl vrchol. I když – po tom sobotním vystoupení nemůžu vůbec nic vyloučit. Stejně je to všechno divné. Nejdřív se ztratí klíče, teď zase náhrdelník. Klíče už asi nenajdeme a tak nejlepší bude, když si necháme udělat úplně nové. Kdyby náhodou…“, nechce domluvit, co jí právě napadlo. Ale chápu to.

 „Teď se s tím nezatěžuj, mami. Půjčím ti tohle“, vytahuji ze své skrýše šperk plný českých granátů, který se bude ke koktejlovým šatům báječně hodit. Zapínám jej mamce za krkem a před zrcadlem znovu opakuji „jsi kočka, moc ti to sluší“.  Krátce na to při pohledu z okna sleduji, jak mamča nastupuje do zastavující tramvaje a spěchá za svojí zábavou.

 „A co já budu dělat s načatým večerem?“, přemítám a v ruce mačkám mobil. Trvá jen chvilku, než vymačkám telefon Pavla Beneše.

„Ahoj, mám volný večer, nechtěl bys někam zajít?“, reaguji bezprostředně po té, co se ozve jeho pro mne podmanivý hlas.

 „Teď?“, ptá se pro mne nepochopitelně. Když přisvědčím, začne se omlouvat.

„Nezlob se. Teď nemůžu. Mám tady návštěvu, víš? Snad někdy příště.“

 „Ale, a kdopak mne to předběhl?“, vyzvídám.

 „Mám tady Marušku, však ji znáš. Stejně by ti to zítra v kanceláři vyzvonila. Tak ti to raději říkám sám. Zase musím dělat utěšitele, když ji ten její vyhodil na ulici. Ale to jí neříkej. Teď je v koupelně a neslyší mě, chápej!“

 Chápu to dokonale. Je mi taky jasné, že můj „jako vztah“ jak jsem si pro sebe nazvala seznamování s Pavlem, nemá smysl rozvíjet. Nedokázala bych být vždycky jen „druhá“ a ještě k tomu za Maruškou. Zřejmě budeme jenom kamarádi, kteří se občas setkají na transfúzce nebo někde jinde a zajdou ze slušnosti na kafe… Dnešní večer jsem si tedy představovala podstatně jinak. Ale moje rozladění nechci dát Pavlovi najevo.

„Jo, to chápu. Tak ji pěkně utěš, tu naši novou kolegyni. Zbav ji blbé nálady, ať je zítra použitelná v práci! A měj se fajn, nechtěla jsem se ti vtírat do soukromí.“

 Ticho v bytě působí zoufale. Pouštím televizi a je mi jasné, že pro dnešek mi bude jediným společníkem. Alespoň počkám na mámu a podělím se s ní o její dojmy z pořádaného večírku.

 Je krátce před půlnocí, když mne z polospánku u televize probudí harašení klíče v zámku.

„Ahoj mami! Tak jak ses bavila?“

„Ty ještě nespíš? Večírek se moc vydařil. Tancovala jsem s kolegou Kolářem skoro celý večer. Ani jsem netušila, jaký je skvělý tanečník a dobrý společník. Přece jenom se vídáme jenom v tom učitelském prostředí a tam skoro není čas poznat kolegu i z jiné stránky!“

 „To máš pravdu. A jak je na tom? Je sám?“

 „Ale Verčo. Na co ty hned nemyslíš. Samozřejmě je ženatý, má hodnou manželku, která také na večírku byla a má dvě už dospělé děti. Ale společník a bavič je skvělý. Bavil svými vtipy a příhodami ze života celý stůl.“

 Usmívám se. Tak zase nic. Zřejmě budeme dvě staré dámy v paneláku. Jinak už to nevidím. Ale nahlas ovšem reaguji docela jinak.

 „Tak to je fajn, že ses pobavila. Já měla za společníka jenom televizi. Ale taky dobrý! A mimochodem jsem přemýšlela i o naší, tentokrát asi společné dovolené. Ale to ti povím až ráno. Teď už se mi zavírají oči a ty si jistě taky ráda odpočineš. Tak dobrou noc, mami!“

 „Dobrou. Ráno si popovídáme. Bude dost času, začínají prázdniny. Já sice musím ještě na chvilku do školy, ale to bude až kolem poledne! Musím tam ještě uklidit svoji skříňku a vzít si domů to, co by tam dva měsíce nevydrželo.“

 „Já vím, mami. Jako vždycky. Utěrku, ručník, různé tvoje vychytávky jako pracovní pomůcky, viď? Ale teď už opravdu dobrou!“

Krátce na to uléhám do své postele a snad ještě dřív, než se podle své libosti uvelebím, vezme mne do náruče milosrdný bůh spánku.

Pokračování příště