Život je kolotoč

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Prázdniny! Kouzelné slovíčko, které má nejen pro učitele, ale zejména pro jejich žáky neuvěřitelný půvab. Dva měsíce bez pracovních stresů, snad v klidu rodiny, s mojí Veronikou a mými rodiči. To pro mne znamenaly prázdniny. A letos? Snad ještě něco víc. Z mého života se ztratil Michal. Nemusela jsem tedy počítat se sobotami či nedělemi, kdy mne navštíví. Čím byla doba odloučenosti od něho delší, tím více jsem si uvědomovala, že mi vůbec nechybí. Jeho podivné chování v poslední době a po celou dobu naší známosti žádné společné prožitky kromě sexu, mne utvrdily v tom, že jsem udělala jen dobře, když jsem ho z mého bytu vyprovodila. Stále jsem se ale nemohla zbavit podezření, že se zmizením klíčů od bytu i mého náhrdelníku po babičce musel mít něco společného. Vždyť za mnou nebo Veronikou do bytu kromě něho téměř nikdo nechodil. Verunka si svoje návštěvy raději vodila někam ven. Proto, když Verča vymyslela naši společnou dovolenou na Šumavě, kde bychom mohly strávit alespoň pár dnů na nějaké ubytovně a podnikat výlety do okolí, jsem se rozhodla, že Michala ještě naposledy vyzpovídám, zjistím, co a jak a tuto svoji životní kapitolu definitivně uzavřu.

    Na cestu jsem se vydala potají. Verunce jsem namluvila, že mě pozvala kolegyně k ní na chalupu na jeden den. Moje zánovní fabie zvolna ukrajovala kilometry. Okresní silnice se vinula pohledným krajem, plného zvlněných zlatavých polí a stále více se přibližujících zalesněných kopců. Byl krásný den. Vysoko na modré obloze plulo pár bílých obláčků a ve vycházejícím slunci hýřilo léto všemi svými zářivými a hřejivými barvami.

  V malé vesničce, v níž jsem nemohla zavzpomínat na krásné roky života s mým milovaným Karlem, jsem zaparkovala pod restaurací „Stará cesta“. Dobře jsem věděla, že k naší bývalé roubence vede cesta lesním, převážně jehličnatým porostem, kam by se auto nedostalo. Mnohokrát jsem s Karlem tuhle cestu absolvovala. V létě, nebo v zimě, vždy měla nepopsatelné kouzlo. Vzpomínky mi vehnaly do očí slzy. Ale co bylo, se už nenavrátí. Netrvalo dlouho a na dohled jsem měla dvě malé chaloupky s bytelnými okenicemi, svědčícími o tom, že jejich původní majitelé jsou už minulostí. Odsud jsem milovala výhled do rozlehlých, teď krásně zelených luk až k okrajům protilehlého vysokého lesa. Kolik košíků krásných hub jsem odsud s Karlem nanosila, se nedalo ani spočítat… Teď ještě odbočit za nimi doleva a už vidím naši krásnou roubenku. Na první pohled se na chaloupce nic nezměnilo. Noví majitelé zřejmě nechtěli ztratit její charakteristický ráz. Zastavila jsem se pod okny, u nízkého okrasného plotu a vzpomínky opět zaplavily moji duši.

„K sakru, Jano, přišla jsi sem smutnit, nebo zlikvidovat nevyřízené účty s Michalem? Takhle se do ničeho nepouštěj. Řekneš slovo a začneš brečet. Nech toho. Karla neprobudíš. Stejně by tě nepochválil, kdyby tě takhle viděl!“

    Snažím se vzpomínky zaplašit a uklidnit se. Po chvilce se mi to opravdu daří a pomalu odcházím k nedaleké chalupě, kterou by měl se svojí sestrou obývat Michal. Nikdy jsem vevnitř nebyla. Michalovu sestru jsem znala jen podle vidění a věděla, že se jmenuje Radka. Trošku se bojím, zda nebudu nevítaným hostem. Ale když už jsem se rozhodla, dotáhnu tenhle „výlet“ až do konce. U nízkých plaňkových vrátek, lemovaných nepříliš udržovaným plotem, mačkám zvonek. Za chvilku se v okně v přízemí chalupy objevuje rozcuchaná ženská hlava.

 „Deset pryč, snad ještě nespala?“, říkám si jen tak pro sebe.

„Hledáte někoho?“

„Ano. Přijela jsem za Michalem Štědrým, je doma?“

Ježatá hlava chvilku neodpovídá. Dívá se na mne zkoumavýma očima, jako by chtěla zjistit, odkud mne zná.

 „Ne není doma!“, dozvídám se vzápětí. Ale konverzace s Radkou, kterou jsem i přes její neupravenost okamžitě poznala, jsem se nechtěla jen tak jednoduše vzdát.

„A bude?“, ptám se znovu a trnu, aby náhodou se otevřené okno nezavřelo.

 „Nebude! A co mu chcete?“

„To řeknu jenom jemu, Radko!“, troufám si na intimnější oslovení v naději, že se tak do přízně Michalovy sestry lépe vetřu.

 „Vy mne znáte? A co máte s Michalem? Doma hned tak nebude. Počkejte, už vím. Vy jste Jana, ze sousedství, že jo? Už jste tady dlouho nebyla. Poznala jsem vás až teď, když jste mě oslovila. Ale pořád nevím, co s vaší návštěvou má společného Michal. Navíc, opravdu dlouho nebude doma! Ale když už jsme se navzájem poznaly, nebudeme na sebe křičet přes ulici. Počkejte chvilku. Přijdu vám otevřít“.

    Okno se zavře a já s napětím očekávám, zda Radka myslela svoji nabídku vážně. Ale opravdu. Za chvilku se objevuje, tentokrát už upravená, za vrátky s klíčem v ruce.

„Tak pojďte dál“, otevírá a za chvilku už vcházím do malé předsíňky staré chalupy.

 „To víte. Mám to tady takové obyčejné. Nic moderního. Chybí mužská ruka. Co ženská může udržovat na baráku? Tak akorát topit a přikládat, aby se mu vyhnula vlhkost a plíseň. Teď, co tu není a ještě dlouho nebude Michal, nevím, jestli mi to všechno nespadne na hlavu. Ale nebudu vás zatěžovat svými starostmi. Kvůli nim jste sem určitě nepřijela, že?“

   Ocitám se v obývacím pokoji. Na jedné straně mahagonová obývací stěna, s mnoha prosklenými vitrínkami se svátečními skleničkami a hrnečky. Malý bar a několik zásuvek. Klasika osmdesátých let minulého století. Naproti červená sedací souprava, malý konferenční stolek a hluboké křeslo. Radka mne usazuje do ušáku a za chvilku už přede mnou stojí bílý hrneček s krásně vonící a kouřící kávou. Na stěnách si prohlížím několik pravděpodobně originálních obrazů. Madona, krajina, připomínající Šumavu, zátiší s květinami ve váze.

 „Tak povídejte, Jano. Proč sháníte Michala?“

   Dívám se na Radku a najednou nevím, jak začít. Je mi jasné, že Radka o našem předchozím vzájemném vztahu s Michalem neví vůbec nic. Zřejmě Michal nepovažoval za vhodné jí takové věci sdělovat. Mám jí to říci, nebo ne?

 „Občas za mnou jezdil na návštěvu domů. Teď už tam nebyl dlouho a tak jsem se přišla zeptat, co je s ním“, rozhodla jsem se pro diplomatické řešení.

„Tak to vás asi nepotěším. Michala sebrala policie, je to asi čtrnáct dní. Teď je ve vazbě, ale asi ho čeká trest. Nepodmíněný, samozřejmě. A na jak dlouho? To zatím nevím. Hezky to zařídil, chlapeček. Nechal mě tady samotnou! Takovej to je lump, víte?“

    Radčina zpráva mi vyrazila dech. Ale navenek jsem nechtěla dát nic znát.

 „A co se tak hrozného stalo?“

 „Samé podvody. Jako vždycky. Já nevím, jestli to víte, ale Michal už byl za mládí zavřený několikrát. Myslela jsem, že se už poučil. Ale zřejmě je nepoučitelný. Údajně, co vím od policie, měl prodávat nějaké vitamíny pod záminkou, že jde o zaručenou dietu na hubnutí. Měl si tak přijít asi na třicet tisíc korun. Ani nevím, za jak dlouho to mělo být. No a potom se k tomu přidalo ještě vloupání do několika bytů. Tam hledal zlato a peníze. Na kolik si přišel takhle, to netuším. Tak se nedivte, když tvrdím, že doma nebude asi dlouho. Co chtěl má.“

 „A vy jste vůbec nic netušila?“

 „Vždycky mi řekl, že byl v Německu, obstarávat něco pro firmu, kde měl údajně pracovat. Pak se zamkl ve svém kumbále a nevylezl až večer. Několikrát jsem ho viděla nosit balíčky na poštu. Ale po jejich obsahu mne ani nenapadlo pátrat. Stejně by mi nic neprozradil a jen by se na něco vymluvil“, poznamenala smutně.

„Nakonec se ukázalo, že i ta jeho „firma“ byla jen zástěrka. Nikde nedělal. Svoje výlety věnoval jen svým zlodějským a podvodnickým koníčkům!“

    Uvědomila jsem si, že vlastně to stejné říkal Michal i mě. Nikdy jsem se nedozvěděla žádné konkrétní údaje. Teď jsem alespoň věděla, proč. Sice mi Radka nemohla říci, jestli Michal měl něco společného s mými klíči od bytu nebo mým náhrdelníkem, ale už jsem o tom, že tomu tak opravdu bylo, ani v nejmenším nepochybovala. Příležitostí, jak klíče od bytu z předsíně nepozorovaně schovat do kapsy, měl při návštěvách víc jak dost.

„A kde sedí teď?“, ptám se, abych navázala na předchozí konverzaci.

 „Na Borech. Zatím nemá povoleny žádné návštěvy. To až po soudu. A ten bude bůhví kdy, znáte to, jak to chodí. Tam mají na všechno času dost.“

    Bylo mi Radky tak trochu líto. Ale zároveň jsem věděla, že jí nijak nemůžu pomoci a že pravý důvod své návštěvy jí neřeknu. Měla svých problémů i starostí dost. Proč bych jí měla další přidělávat. Klíče od bytu už mám nové a náhrdelník už stejně nikdy neuvidím. Kdoví, kde skončil. Možná ho na krku nosí nějaká jiná kamarádka, se kterou Michal tak jako se mnou, pěstoval sexuální turistiku. A že bych právě takovou ženu někdy v životě potkala, to by musel být opravdu zázrak.

 Zvolna dopíjím výbornou kávu a poslouchám dál Radčin monolog. Je vidět, že je všeho plná a potřebuje se vypovídat, jedno komu.

 „Tak vidíte. Jak jsem to dopracovala. Já mu tady vyvařuju, aby netrpěl hladem, peru mu, starám se o něj jako o malé děcko. Věřím mu všechny ty jeho výmysly o práci v Německu. Ještě se s tím po vsi chlubím. Víte, jak já teď budu vypadat? Všechny drbny ze vsi se budou bavit mojí naivitou! Musela jsem vypovídat na policii, budu prý muset svědčit i u soudu. Kdyby se mi brácha dostal do ruky, tak mu dám pár facek za to všechno!“

„Rozhodně je to nepříjemné. Ale nic s tím nenaděláte, ani za to nemůžete, věřte mi. Prostě už to tak muselo být. Já jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak se věci mají. Alespoň už nemusím mít o Michala strach, jestli se mu něco nestalo“, vymýšlím si, jak se dá.

   Zvedám se z hlubokého křesla a pomalu se chystám k odchodu. Poděkuji za vlídné přijetí, omluvím se za zdržování od práce a za chvilku mne již Radka vyprovází z domu ven. Čeká mne cesta zpět, lesním porostem až k restauraci „Stará cesta“. Dám si tam něco k obědu na vylepšení nálady.

   Moje zánovní fabie po okresní silnici pozvolna polyká kilometry na zpáteční cestě domů. To, co jsem se dozvěděla, mne hluboce zasáhlo. Ne proto, že šlo o Michala. Ale proto, že já jako vysokoškolsky vzdělaný člověk, jsem jej sama neprokoukla dřív. Kriminálník od mládí, to mne dostalo nejvíce. Veronika bude koukat a zase jen škodolibě poznamená, že to vždycky říkala, že je Michal „nějakej divnej“. A mně nezbude, než jí pro tentokrát dát za pravdu.

Pokračování příště