Dobro a zlo. Dva proti sobě jdoucí pojmy, stejně jako černá a bílá, sytý a hladový a mnoho dalších. Vybavuje se mi především vztah rodičů a nás, dvou holek. Pokud jsme byly dětmi (škoda, že ten čas už se nikdy nevrátí) a rodiče nás kárali, protože jsme zlobily, říkaly jsme si: "Ti jsou ale zlí! Proč se nemůžeme dívat na televizi do deseti večer, jako oni? Proč musíme jít spát, když si chceme ještě hrát a spát se nám ale ani trošku nechce?" V duchu jsme jako holky slibovaly mamince nebo tatínkovi pomstu, brečely jsme v domnění, že nám nakonec dovolí to, co předtím zakázali. Ale většinou to nezabralo. Nevyvzdorovaly jsme si nic. Nezbylo, než jít opravdu spát. Později, jak léta přibývala, jsme dělaly uražené. Dobře jsme věděly, že tohle rodiče nesnášejí ze všeho nejvíc a že pro klid domova třeba povolí. Ale nic takového se nestalo. Koukání na televizi a možnost jít ven s kamarádkami nebo kamarády bylo z toho důvodu zakázáno ještě i na další den. Postupně jsme přišly na to, že urážením se nic nevyřešíme a že lepší bude nějaká vzájemná dohoda, typu "když mi dnes dovolíš koukat na ten film, tak já zítra dobrovolně utřu prach v celém bytě". To kupodivu trochu zabíralo, tedy alespoň někdy a hlavně u maminky. Táta od jisté doby říkal "máš holky, tak výchova je na tobě". Z tohoto pohledu byl pro nás "hodnější než maminka", protože, když ona něco zakázala, on mlčel. Nikdy nás nebil, maminka jen v případě nejvyšší krizové situace přidala nějaký výchovný pohlavek.
Život utekl jako voda. Dnes, kdy už můžeme na své rodiče jen s láskou vzpomínat, si uvědomujeme, že jsme vlastně vůbec neměly pravdu, když jsme si myslely, že byli na nás zlí. Bylo to právě naopak a jak oni nás, tak my jsme je neskutečně milovali. Kdyby to jen trochu šlo, znovu bychom je chtěly políbit a obejmout. Dnes jsme již samy vychovaly své děti a počínaly jsme si zrovna tak, jako naši rodiče. Všechno jsme přece myslely dobře. Bez zákazů a občasných pohlavků úspěšná výchova nikdy nemůže obstát. Pravda je také, že v některých případech ani pohlavky nepomohou. Někteří jedinci nedokážou své myšlení obrátit na tu "dobrou" stranu, ač jejich rodiče či okolí se o to maximálně snaží. Je cílem každého z nás, aby z našich dětí vyrostli příjemní lidé, kteří se dovedou chovat, jsou vzdělaní, našli ve svých životech uplatnění a budou tak jako jejich maminky a babičky pokračovat ve výchově svých ratolestí. Ne každému z rodičů se tohle neskromné přání splní.
Dobro a zlo. Jen v pohádkách dokázalo dobro vždy nad zlem zvítězit. V životě to ale tak jednoduché rozhodně není. Je ale na každém jednotlivci, jak se dokáže se svým "dobrem a zlem" ve svém nitru poprat a nakonec dojít i ke známému úsloví, že "všechno zlé je k něčemu dobré". Chci věřit, že dobrých lidí, kteří nebudou závidět, pomlouvat, krást nebo dokonce zabíjet bude v naší společnosti čím dál tím víc.
Téma týdne: "Dobro a zlo"
Žádné komentáře:
Okomentovat