Toto téma týdne úzce souvisí s tématem minulým. Kdo z nás by neznal pohádku Hanse Christiana Andersena o ošklivém káčátku, na které se všichni ostatní koukali "skrz prsty" a nakonec se změnilo v krásnou labuť a opět všichni ostatní možná záviděli, ale každopádně s prominutím "čuměli". Realita je však od této pohádky v naší společnosti hodně vzdálená.
Když už mám psát opět o někom odlišném od ostatních, chtěla bych se v tomto článku zastavit u našich tělesně postižených spoluobčanů, konkrétně vozíčkářů. Mám na mysli ty, kteří ke svému postižení přišli v důsledku nehody, úrazu, či nemoci. Nemohou sice chodit, ale ostatní a to především rozumové schopnosti u nich zůstávají zachovány v celém rozsahu. Uvědomil si někdo z vás čtenářů, jak těžký mají tito lidé život? Jak mnoho námahy musí vynaložit, aby se například oblékli, obstarali sami sebe, postarali se o svoji domácnost? Určitě mnohé z vás ani nenapadne, že prostý jednoduchý úkon, který ani nevnímáte, dá vozíčkáři hodně práce. Kolik z nich může v naší společnosti plnohodnotně pracovat? Myslím si, že bychom se velkého čísla nedopočítali. A když už se to podaří, zase to vozíčkář nemá lehké. Bohužel stále existují v naší zemi lidé s předsudky, přesvědčení o tom, že pokud je někdo něčím odlišný či zvláštní, musí být i mentálně slabším jedincem. A co pak takovému vozíčkářovi zbývá, když chce takové podezření vyvrátit? Je to jednoduché. Musí umět všechno lépe, než ti "zdraví" kolem něj a vyvrátit tak jejich názory. Přesvědčit je o své odbornosti a po této stránce někoho ze svých kolegů takzvaně "nachytat na švestkách". Když se mu to podaří, má vyhráno. I když určití zaměstnavatelé mají v naší zemi povinnost zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, málokdo to dodrží a raději zaplatí peníze státu navíc. Myslím si, že rozhodně dělají chybu. Vozíčkář totiž pracuje dobře a rád. Práce je jeho koníčkem, někdy smyslem celého života. Vozíčkář minimálně marodí, už proto, aby nevzbudil pocit, že v práci nemá co dělat a že je tam na obtíž. Nebýt "ošklivým kačátkem" dá opravdu mnoho úsilí i práce. Ale znám takové, kteří jsou uznáváni jako plnohodnotní odborníci a práce jim je, nebo byla vším.
Vozíčkář se mnoha věcí, pro jiné samozřejmých pro život, musel vzdát. Zase si mnozí z vás asi neuvědomí, že jen málo z nich žije partnerským životem nebo má rodinu. Bez pomoci svých nejbližších by nezvládl dnešní uspěchaný život. Smířit se se všemi "výhodami" vozíku je velmi složité. Přesto jsou mezi námi tací, kteří rozdávají radost a energii do života svým "zdravým" vrstevníkům a vůbec se nepovažují za "ošklivá káčátka". Ať je takových co nejvíce. A na druhou stranu - ať je nejvíce i těch "zdravých", kteří nebudou na vozíčkáře pohlížet jako na ošklivá káčátka a budou ochotni jim i v případě nutnosti pomoci. Možná se pak opravdu změní v krásnou labuť. Ale k takové realitě je v naší společnosti ještě hodně daleko.
Téma týdne: Ošklivé káčátko
Žádné komentáře:
Okomentovat