Bylo, nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žili ve svém malém královstvíčku král Bořivoj a královna Sofie. Jejich největší radostí byl dospívající syn Radmil. Měl zvláštní dar. Rozuměl řeči zvířat. Jednoho dne si všiml v předsálí obrazu s neznámou kráskou.
"Nevíš, kdo je ta krásná dívka?", ptal se svého otce.
Král se zachmuřil.
" Je to dcera krále Salomona ze sousedství, prý jí říkali Johanka, než nenávratně zmizela. Je to už několik let a dosud ji nikdo nespatřil. Také se říkalo, že kdo spatří její obraz, ihned se do ní zamiluje, tak prý je krásná."
"A kam se ztratila tatínku, a proč?"
"Nevím. Slyšel jsem, že král Salomon ji kdysi přislíbil nějakému černokněžníkovi výměnou za svůj život. Teprve později mu došlo, co vlastně učinil a Johanku skrýval. Jenomže na jejích osmnáctinách z ničeho nic všichni u večeře usnuli, a když se probudili, Johanka byla pryč. Král si myslí, že ji čaroděj unesl. Rozeslal k sousedům její portrét, aby mu dali vědět, kdyby se náhodou objevila. Ale od té doby se po Johance slehla zem."
Od té chvíle princ Radmil nemyslel na nic jiného, než na svoji krásnou neznámou z obrazu.
"Víš co otče? Půjdu Johanku hledat. Přece musí někde být a musí se vrátit domů. Je tak krásná. Na její obraz se stále musím dívat. Měl jsi pravdu. Asi jsem se do ní zamiloval!"
"Já věděl, že ten obraz nám přinese jenom neštěstí! Víš, co tě může na takové cestě potkat? A kdo ví, jestli neznámou čarodějovu zemi vůbec najdeš!"
Ale Radmil se nenechal odradit. Druhý den ráno se rozloučil s rodiči a se svým věrným černým hřebcem se vydal na cestu.
Sluníčko pálilo, když se ocitl na mýtině nedaleko lesa. Na cestičce spatřil několik vrabců, kteří se spolu hádali.
"Moje je zrníčko, slyšíš, moje!", pípal jeden.
"Není, já jsem ho našel, je tedy moje", cvrlikal druhý. Překřikovali se všichni navzájem, až jeden z nich spatřil prince.
"Pane, prosím, poraď nám", žadonil třetí vrabčáček.
"Jednoduchá rada, braši. Zasaďte společně zrníčko do země. Vyroste klas a na něm bude tolik nových zrníček, že bude dost pro vás všechny!"
"Děkujeme za radu, pane. Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na nás. Taky ti pomůžeme."
Princ se pousmál a pokračoval v cestě lesem. Najednou spatřil na trsu borůvčí včelku dělnici. Zamotala se do pavučiny.
"Pane, prosím, pomoz mi. Musím se vrátit do úlu. Bez pomoci zahynu a sama se nevymotám!"
"Maličkost. Posečkej chviličku!" Princ vysvobodil včelku ze zajetí a ta vesele zabzučela.
"Děkuji ti, můj pane! Když budeš cokoliv potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu."
Pomalu se smrákalo, když princ dojel k malému rybníku. Na břehu se dohadovali dva rybáři o to, komu patří ulovená zlatá rybka.
"Moje je. Já jsem ji vytáhl z vody", říká jeden z nich.
"Ne, je moje, protože prut i čeřen jsem ti půjčil. Kdybys to neměl, nemohl bys rybku vytáhnout!"
Když spatřili prince, požádali ho o radu.
"Snadno vás rozsoudím", odpověděl.
"Ale nejdříve poraďte vy mně. Neslyšeli jste o říši čaroděje, který skrývá princeznu Johanku? Už ji dlouho hledám."
"Vidíš, pane támhle ten černý les? Za ním prý se skrývá neznámá země. Třeba je to ta, kterou právě hledáš. A teď rozsuď nás!"
"Dejte mi rybku. Dám vám za ni deset zlaťáků a peníze si rozdělíte rovným dílem!"
Jak řekl, tak se i stalo. Princ vzal rybku do ruky, pohladil ji po hřbetě a pustil ji zpátky do rybníka.
"Děkuji ti, pane! Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu".
Uplynulo mnoho dní a princ Radmil na své pomocníky pomalu zapomněl. Jak by mu také mohli pomoci. Hlavně, že on dokázal pomoci jim.
Neznámá krajina, kde se nacházel, byla pochmurná a smutná. Projel černý les a na kopci uviděl černý hrad. Brána byla otevřená. Vjel proto se svým vraníkem dovnitř. Sotva tak učinil, spustily se železné mříže. Vzápětí uslyšel hlas.
"Co tady pohledáváš, člověče? Víš o tom, že pokud do mého hradu živá duše vkročí, zpátky už se nedostane? Jsem čaroděj Zlomor. Každého zahubím!"
"Nebojím se tě, čaroději. Unesl jsi Johanku a já jsem ji přišel osvobodit!"
"Chá, ty bídný lidský červe. To se ti nikdy nemůže podařit. Johanka je zakletá v mlhu života. Nechtěla se stát mojí ženou. Navždy je odsouzena k tomu, aby se jako obláček vznášela nad mým hradem a hlídala moje srdce. Vysvobodit ze zakletí by ji mohl jenom ten, kdo by splnil tři úkoly, které mu dám a naplnil své i její srdce čistou láskou. Jenže, nic takového se nemůže stát. Bylo tady již pár odvážlivců. Ale jejich lebky skončily na plotě, jak vidíš! Brzy k nim přibude i ta tvoje, to mi věř!"
Teprve teď si princ Radmil všiml zvláštního oplocení čarodějovy zahrady. Zamrazilo ho, ale nezalekl se.
"Jinak než s princeznou odsud neodejdu. Jsem připraven plnit tvoje úkoly."
"Dobrá. Tedy poslyš. Zavedu tě na svoji louku. Na ní se v trávě nachází přesně třináct čtyřlístků. Ty všechny do večera najdeš a přineseš je. Nechci, aby moji zemi ovládalo štěstí, které čtyřlístky přinášejí!"
Louka byla rozlehlá a tráva hustá.
"Jak najdu čtyřlístky? Vždyť hledání jen jednoho mi zabere dlouhý čas", zoufal si princ Radmil.
"Kdyby tu tak byli moji vrabčáčci. Ti by určitě svýma bystrýma očkama čtyřlístky uviděli a zobáčkem uštípli", posteskl si.
"Vždyť jsme tady náš pane, slíbili jsme ti to. Posečkej jen krátkou chvilku, pro nás je to hračka!"
A opravdu. Před polednem princ Radmil předal Zlomorovi všech třináct čtyřlístků.
"Neboj. Po druhé už neuspěješ!", vyhrožoval Zlomor.
Zavedl prince ke svému rybníku.
"Tady do rybníka mi včera spadla velká perla, která je symbolem mého bohatství. Tu perlu najdeš a do večera mi ji doneseš. Jinak tě čeká jistá smrt!"
Zamyšlený princ chodil po hrázi, když si vzpomněl na zlatou rybku.
"Kdyby tu tak byla moje rybička. Ta by určitě věděla, kde je černokněžníkova perla!"
"Jsem tady pro tebe, můj pane. Posaď se na břehu, za chvilku ti perlu donesu. To je maličkost!", ozvala se zlatá rybka.
Smrákalo se, když princ Radmil odevzdával Zlomorovi ztracenou perlu. Zlomor se zachmuřil. "Po třetí se ti to nepodaří! Rozhodující úkol tě čeká zítra!"
Unavený princ ani nevěděl, jak rychle usnul. Zdál se mu sen o princezně Johance.
"Můj princi, čeká tě těžký úkol. Ale doufám, že se ti ho také podaří splnit. Jen jedno ti chci říci. Život Zlomora se skrývá v jeho srdci, které já opatruji na obláčku jako zakletá mlha života. Jen ten, kdo Zlomorovo srdce přitiskne na svou hruď a naplní jej láskou, dokáže Zlomora zahubit! Nezapomeň na to, a hodně štěstí!"
Princ se probudil do slunečného rána. V hlavě si promítal vše, co se mu zdálo a čekal třetí, rozhodující úkol od Zlomora.
"Svoji Johanku si musíš zasloužit. Proto si ji musíš vybrat mezi ostatními!"
Zlomor zavedl prince Radomíra do sálu, kde bylo dokola umístěno dvanáct stejně velkých kamenů.
"Jen jeden z nich je živý a v něm je zakletá hledaná princezna. Je na tobě, abys uhádl, který kámen to je!"
"Jak mohu takový úkol splnit? Všechny kameny jsou naprosto stejné!"
Náhle uslyšel kolem ucha zabzučení.
"Neboj, princi, jsem s tebou. Ukaž na ten kámen, na kterém budu sedět!"
"Děkuji, včelko!"
Princ několikrát dokola obešel všechny kameny. Teprve pak uviděl včelku sedět na jednom z nich.
"Tohle je princezna Johanka!"
"Uhodl jsi. Můžeš odejít. Ale sám. Abys mohl odejít s princeznou, musel bys mne zahubit. To se ještě nikomu nepodařilo. Když se podíváš vzhůru, princezna je stále jen mlha mého života. Není v silách člověka, aby ji ze zakletí vysvobodil!"
"Myslíš, Zlomore? Budeme tedy spolu bojovat. Uvidíme, kdo je silnější!"
Záhy princ pochopil, že mečem proti Zlomorovi nic nezmůže. Byl nezranitelný a každé utržené ráně se jenom smál.
"Vydrž princi. Mojí pomoci je ještě jednou zapotřebí, jak vidím. Povolám ostatní včelky dělnice a společně sneseme z obláčku Zlomorovo srdce. Co s ním, už určitě budeš vědět sám!"
Jak včelka řekla, tak se i stalo. Zlomor ani nezpozoroval, že jeho srdce z obláčku mlhy života zmizelo.
Radmil jej přitiskl na svoji hruď. V tom okamžiku začalo blýskat a hřímat. Zlomor se zlomil v pase.
"Ne! Lásku ne!", byla jeho poslední slova. Změnil se v kopec prachu, který sám od sebe začal hořet. K nebi stoupal černý dým a hrad i s černým lesem se postupně propadal kamsi do nitra země.
Radmil otevřel oči.
"Co se děje? Snad to všechno nebyl jenom sen?"
Rozhlédl se kolem sebe. Kousek od něho se probouzela krásná Johanka. Objal ji a políbil.
"Zvítězil jsi nad zlou mocí, Radmile. Děkuji ti za to. Ale ještě trochu se ti musím odměnit. Princezna vzala do ruky třináct čtyřlístků.
"Nechť z těchto čtyřlístků vyroste jabloňová alej. Kdo jablko ze stromu sní, bude mít celý život šťastný!"
Princ spatřil v ruce princezny krásnou velkou perlu.
"Ať z této perly je krásný bílý vraník!"
Jak řekla, tak se i stalo.
"A teď princi, nasedneme na své koníčky a pojedeme domů. Rodiče nás už netrpělivě vyhlížejí!
Svatba to byla veliká a Radmil a Johanka spolu hodně dlouho spokojeně žili. A jestli nezemřeli, dodnes vyprávějí svým dětem a vnukům příběh o krásné Johance, zakleté v mlhu života…
Téma týdne: Mlha života
Žádné komentáře:
Okomentovat