Z dětského pokoje slyším hlasitý pláč. Zase Hanička. Rozsvítím lampičku u nočního stolku. Ručičky budíku ukazují tři hodiny.
"Zase neusnu do rána!", pomyslím si, když ve spěchu nazouvám pantofle.
"Už jdu, broučku, neplakej, maminka je u tebe!", volám. V pokojíčku na posteli sedí moje sedmiletá Hanička, s uplakanýma a hrůzou otevřenýma očima.
"Mamíí, já se bojím!"
Počká, až si k ní sednu a křečovitě mne obejme kolem krku.
"Mamíí, já jsem tak ráda, že jsi tady. Nezabije mě, viď?"
"Ale jdi, ty můj rozumbrado. Copak se ti zase zdálo? A kdo by tě chtěl zabít? Máš přece mě a já tě nedám, neboj!", hladím ji po hlavě a cítím, jak se celá chvěje.
"Víš mami, zase tu byl. Ten velký, hubený pán, s knírkem. V ruce držel pásek a tolik mne bil. Moc to bolelo. Nakonec říkal, že mne stejně jednou zabije a tebe taky! Moc jsem se bála, křičela jsem!"
"A pak ses probudila a viděla, že jsi doma, co? Neboj. To všechno byl jen ošklivý sen. Už je to dobré. Jsem tu s tebou. Chceš, abych si lehla k tobě do postýlky?"
"Jo", říká roztřeseným hláskem. Opatrně se nasunu pod její peřinku, obejmu ji kolem ramen a za chvilku cítím, jak usíná. Pomalu vstanu. Cestou do ložnice je mi jasné, že opět budu mít do rána o čem přemýšlet. Tenhle sen se štíhlým pánem s knírkem se totiž Haničce nezdál po prvé. V poslední době to bylo docela často. Nechce se mi moc věřit na reinkarnaci. Ale co když opravdu se jí vybavují dávné vzpomínky z útlého věku? Co když se jí skutečně nějakým způsobem vrací ta hrůza, kterou jsem si já i s ní musela zhruba před pěti lety vytrpět? Vysoký hubený pán s knírkem byl můj bývalý manžel a Hančin táta. Myslela jsem si, že si ho nemůže pamatovat. Ale tyhle opakované sny - co když jsou to nějaké ztracené vzpomínky, které se jí nyní vrací? Je možné, že ji minulost bude stále pronásledovat?
Uléhám a v myšlenkách se vracím do období před pěti lety. Tehdy jsem byla s manželem vdaná druhý rok, dcerka se batolila kolem nás. Manžel byl žárlivý, občas se i napil, nějaká ta facka u nás nebyla nic mimořádného. Ale kvůli Haničce jsem to chtěla vydržet. Přece každé dítě potřebuje oba rodiče…
Při jedné návštěvě hospody jakýsi jeho "dobrý kamarád" mu při pivě namluvil, že Hanička mu není vůbec podobná.
"Bůhví čí ta holka je! Měl by sis s tou tvojí doma pořádně promluvit!", to byla voda na manželův mlýn. Od té doby jsem měla doma peklo. Haničku jsem se snažila chránit, ale to, aby nebyla svědkem hrubého násilí, se vždycky nepodařilo. Nechtěla jsem to nikam hlásit. Byla by to přece ostuda. Co by si pomysleli lidé, kteří mne znají. Ještě by se mi vysmáli. Řídila jsem se heslem "co se doma uvaří, se má i doma sníst". Ale trpělivost není nekonečná. Manželova žárlivost i přesvědčení, že Hanička není jeho a že já zákonitě jsem mu musela být nevěrná, se stupňovalo. Opilý chodil domů téměř denně. Snažila jsem se mu vyhýbat, protože jakékoliv vysvětlování se míjelo účinkem. Ale ani tahle moje snaha nezabrala. Stále víc jej to utvrzovalo v jeho "pravdě". A pak přišel onen kritický den. Byla neděle ráno, sluníčko se zvolna klubalo z mlhy a vypadalo to, že bude nádherná neděle.
"Podívám se s malou odpoledne do ZOO. Vláďa stejně skončí v hospodě, jako každou neděli", plánovala jsem si.
Když jsem přišla do kuchyně, manžel tam cosi kutil. V ruce držel Haniččinu lahvičku s čajem. Překvapilo mne to. Nikdy si takových věcí nevšímal. Že by?? Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co mne v tu chvíli napadlo.
"Co tam děláš? Tys do toho čaje něco nasypal, co? A nelži, viděla jsem tě!!", lhala jsem s přesvědčením, že se přizná k tomu, co jsem jenom tušila.
"Zabiju ji. Bastarda. Nemůžu se na ni ani podívat. A ty ji budeš následovat!" Mířil k Haničce do pokoje. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale skočila jsem mu po ruce a lahvičku mu vyrvala. Mrštila jsem s ní do dřezu. Rozbila se. Pak už si jen matně vybavuji spoustu ran, můj křik a posléze i volání sousedů, co se to u nás děje. Poslední, co jsem ze sebe dokázala vykřičet, bylo "zavolejte policii". Když jsem se probrala, skláněl se nade mnou lékař. V bytě byl klid, manžela jsem nikde neviděla. Pohybovali se tam jenom policisté, kterým jsem s námahou vysvětlovala, co se stalo.
"Kde je Hanička?", vyhrkla jsem, ač mne bolelo celé tělo.
"Buďte v klidu. Hanička bude v pořádku, má jenom šok. Poděkujte sousedům. Vyrazili dveře a vzali ji k sobě. A ten, co vám ublížil, mezitím utekl. Teď pojedete s námi do nemocnice. Musí vás tam pořádně prohlédnout!"
V nemocnici jsem strávila čtrnáct dní. Haničku za mnou na návštěvu vodila sousedka, se kterou jsem se od té doby hodně spřátelila. Od policistů jsem se dozvěděla, že v čaji byla silná dávka uspávacích prášků. Kdyby se Hanička napila, určitě by to nepřežila. Manžela dopadli hned druhý den. Skončil ve vazbě. Přiznal se, že opravdu chtěl Haničku zabít. Nebyla přece jeho… Soud jej poslal do vězení na osmnáct let za pokus o vraždu a ublížení na zdraví. V zápětí jsem se s ním rozvedla.
Haničce jsem tuhle historii neměla sílu vyprávět. Zatím byla ještě moc malá. Spíše jsem chtěla tyhle vzpomínky z její paměti na věky vymazat. Když se ptala na tátu, vymlouvala jsem se, že je dlouhodobě v cizině a že nevím, zda se vrátí. Snad až Hanička dospěje, najdu odvahu, abych jí řekla pravdu. Bude jí pětadvacet, až její "táta" opustí vězení. Nechám na ní, zda bude chtít ztracené vzpomínky docela zapomenout, nebo si bude chtít se svým "tátou" promluvit. Já mám jasno. Nikdy jej už nechci vidět. Kéž by i pro mne tyhle vzpomínky zůstaly navždycky ztracené…
Téma týdne: Ztracené vzpomínky
Žádné komentáře:
Okomentovat