Tajné přání

Sedím na lodžii našeho panelákového bytu a tiše se dívám na noční oblohu. Je jasná, červencová noc, nádherné teplo a vůbec se mi nechce spát. Pozoruji Velký vůz a spoustu dalších zářících hvězdiček kolem něj. Robin by je pojmenoval všechny. Astronomie byla jeho velkým koníčkem. Padá hvězda. Vzpomínám. Tehdy jsme také společně pozorovali padající hvězdu a pro sebe tutlali svá tajná přání. Já si přála, aby nám naše láska vydržela navždycky. Dnes je tomu právě rok…

Měli jsme s Robinem krátce po svatbě. Byla to láska na první pohled a oba jsme věděli, že k sobě prostě patříme. Brali jsme se po tříměsíční známosti. Svatba byla velkolepá. Vždycky bylo mým snem mít svatbu se vším všudy. Dlouhé bílé svatební šaty, ženicha v tmavém obleku s bílou košilí a kravatou v barvě mé svatební kytice. Družičky také nesměly chybět. Brali jsme se na nedalekém zámku a mně se opravdu splnil životní sen. Léto jsme trávili na naší venkovské chalupě. Sami. Rodiče se smířili s tím, že chaloupku jim přenecháme na podzim. Chtěli jsme si užít naše mladé manželství. Vraceli jsme se z taneční zábavy. Znáte to, jak to na vesnici chodí. Muzika hraje, pokud je co jíst a pít. Byli jsme veselí, zamilovaní, šťastní. Cesta domů vedla po krajnici okresní silnice. Tak jako dnes byla i tehdy krásná teplá jasná noc. Na nebi ostře zářily hvězdy a Robin si neodpustil, aby mne neproškolil. Dnes si již nevzpomínám na to, jaké hvězdy všechny na obloze viděl a pojmenoval. Ale stačilo mi, že mne držel kolem ramen a já jen tiše přikyvovala. Pak se ozvala rána. Najednou byla naprostá tma.

Ranní noviny přinesly palcové titulky: "Opilý řidič srazil u silnice dva mladé lidi a od nehody ujel", mohl se dočíst každý, koho tato tragedie zajímala.

Pomalu se probouzím. Kde to jsem? Kolem mne je bílo. Mlhavě vidím postavu v bílém plášti. Pozvolna se mi zaostřuje zrak.

"Tak co, už jsme se vyspinkali? Vítám vás zpátky! Vy jste nám ale dala! Už mě vnímáte? Jak se jmenujete, slyšíte mě?"

"Alena Horníková, vlastně ne, Patočková", snažím se ze sebe vypravit. Moc mi to ale nejde.

"To nic. Určitě si vzpomenete zítra, jak se opravdu jmenujete", říká lékař s úsměvem a vidím, jak do zavedené kanyly z injekční stříkačky tlačí jakousi tekutinu. Po chvíli zavírám oči a opět se propadám do tmy.

"Probudí se nejspíš k večeru. Okamžitě mne zavolejte, kdyby se dělo něco mimořádného. Jestli nebude mít po tom nárazu poškozený mozek, bude to zázrak". Sestřička přikyvuje a usedá na kulatou stoličku u mého lůžka.

Znovu se probouzím. Stmívá se. Sestřička se na mne usmívá a přivolává lékaře.

"Tak jak? Už je líp? Dneska mi už řeknete, jak se jmenujete doopravdy?"

Bolí mne hlava, ale otázce moc nerozumím. Proč se na to ptá? Jasně, že to vím.

"Alena Patočková", říkám bez rozmýšlení.

"Tak ne Horníková?"

Co to sem plete. To je přece moje jméno za svobodna. Namáhavě to vysvětluji a tak se lékař dozvídá, že mám krátce po svatbě a na své nové jméno jsem si ještě nezvykla.

"A co Robin?", ptám se já, protože si najednou uvědomuji, že se mnou před nehodou někdo byl.

"Robin? Kdo je to?"

Proboha. Ten doktor je asi blázen, říkám si v duchu, ale nahlas pronesu jediné slovo, kterého jsem ještě schopná.

"To je manžel".

"Aha, já už vím. Ten tady leží taky. Zatím ho nemůžete vidět, musíte se nejdřív dát trochu dohromady sama, jasné? Máte otřes mozku, jinak kupodivu se vám, kromě drobných oděrek nic nestalo!"

"A Robin? Jak ten je na tom?"

Lékař se vyhne odpovědi.

"Teď ne. Jak jsem řekl, dozvíte se to později".

Po týdenním pobytu v nemocnici jsem konečně byla schopná normálně vnímat. Dozvěděla jsem se, že Robin má zlomené nohy a na rozdíl ode mne silný otřes mozku. Zatím je udržovaný v umělém spánku. Byla to rána z čistého nebe. Robin mi přece nemůže umřít. Kvůli nějakému nezodpovědnému opilému parchantovi…

Když mne po dalším týdnu propustili domů, jezdila jsem za Robinem do nemocnice každý den. Seděla jsem u jeho lůžka, držela ho za ruku a vyprávěla mu, co je u nás nového. Snad mne slyšel, kdo ví. Po měsíci se konečně probral. Nepoznával mne. Vyděsilo mne to.

"Nebojte, to se časem spraví", utěšoval mne jeho ošetřující lékař. Zajímavé bylo, že po několika dalších dnech podle hlasu věděl, kdo jsem. Nechápala jsem to. Až později mi došlo to, co vlastně všichni kolem mne úzkostlivě tajili. Robin nevidí!

Lékař mi moji domněnku potvrdil. Následkem nárazu a poškození mozku Robin skutečně přišel o zrak. Celý svět se mi v tu chvíli zhroutil, ale před Robinem jsem nechtěla na sobě dát nic znát. Když se konečně postavil na nohy, byl to malý zázrak. Vodila jsem si ho po nemocniční chodbě a dodávala mu sil, aby svůj boj o další život nevzdával.

Dnes uplynul rok od nešťastné události a zítra si Robina přivezu domů. Na doléčení v ústavu se naučil braillovo písmo. Naštěstí jeho další vnímání zůstalo nepoškozené. Ujišťoval mne, že mne stále miluje. Co když tenkrát moje přání padající hvězdy se splnilo právě až teď? Co když to všechno byla jenom těžká zkouška naší vzájemné lásky? Obstáli jsme v ní oba, i když to nebylo lehké. Dnes již vím, že další soužití s mým manželem zvládnu a moc se těším, až zase bude vedle mne spát v naší společné ložnici.

Otřesu se zimou. Naposledy se rozhlédnu po tmavé obloze plné rozzářených hvězdiček. Je krátce po půlnoci. Kdyby teď náhodou nějaká hvězda padala, bezpečně vím, jaké by tentokrát bylo moje přání. Ale člověk nesmí být neskromný. Třeba se splní. Uvidíme zase za rok…

Téma týdne: Toulky ve hvězdách