"Jaruš, co kdybychom se šli podívat do města? Chtěl bych ti koupit nějaký dárek pod stromeček. Stejně jsme se ještě spolu nebyli podívat ani na vánočních trzích. Co říkáš?"
"Mirku, já chtěla péct další vánoční cukroví. A dárek? Já přece nic nepotřebuju. No ale dobře. Když máš chuť jít na procházku, tak se to musí využít. Tu nemáš vždycky, že?"
"Máš pravdu. Ale takové řeči, že nic nepotřebuješ, už nechci slyšet. Jen se hezky obleč a vybereš si, co se ti bude líbit. Zasloužíš si to!"
Mirek se ke mně přiblížil ze zadu a zlehka mne políbil na tvář. Přesto, že od naší svatby již uplynulo více jak třicet let, připadali jsme si občas jako za našeho mládí. Mirek byl stále pozorným manželem a popravdě řečeno, dělalo mi to velmi dobře na duši. Naše děti už dávno vyletěly ze společného hnízda a zařídily si svůj život.
Netrvalo dlouho a vyrazili jsme společně do ulic.
Zbývalo pár dnů do Štědrého dne. Tak jako poslední léta počasí venku spíše připomínalo jaro, než blížící se nejkrásnější svátky v roce. Na náměstí byla spousta lidí. Všichni postávali u mnoha stánků s nejrůznějším vánočním zbožím a pochutinami. Obdivovali jsme nádherně nazdobený stromeček. Manžel mi koupil velké perníkové srdíčko s vánočními motivy. Byl romantik. To jsem dobře věděla. I já měla v plánu nadělit mu pod stromeček něco, co si už dlouho přál a pro co si zítra pojedu, až bude v práci.
"A kam zakotvíme teď?", zeptal se, když jsme se vánočních trhů nabažili.
"Co kdybych ti koupil nějaké zimní boty? Tyhle máš už nějaké vyšmajdané, chtělo by to změnu!"
Usmála jsem se. Mirek patřil mezi to málo mužů, kteří si všímali svých drahých poloviček, pokud jde o zevnějšek a ošacení. Tak nějak v duchu jsem si říkala, že by mi Ježíšek mohl nějaké ty botičky přinést. Nakonec jsme společně vybrali kotníkové boty se zimní vložkou, na mírném podpatku.
"A když jsme už venku, nezajdeme na večeři?"
Souhlasila jsem. Nakonec jsem to už znala. Vždycky, když jsme se společně vydali do města, skončilo to večeří.
Domů jsme se vraceli dlouho večer a já už jen sama pro sebe přemýšlela, jaký bude asi ten dárek, pro který se zítra vydám.
Následující den se Mirek vracel z práce o něco dřív. Potichu odemkl byt, chtěl svoji ženu překvapit. V předsíni bytu však zaslechl Jarčin hlas, jak s někým hovoří v obývacím pokoji. Dveře byly zavřené.
"Že bychom měli nějakou nečekanou návštěvu? Žádný cizí kabát tady ale nevisí, to je divné!"
Jarčin hlas byl však zřetelně slyšet a Mirek zvědavě přitiskl ucho na dveře.
"Miláčku! Broučku! Ty jsi tak nádhernej! Já tě miluju! Dej mi pusinku! Tak, hodnej kluk. Ještě jednu prosím!"
Mirkovi se zatajil dech.
"Co to je? Přece tady Jarka nemá nějakého milence? Na stará kolena, no to je přece nesmysl!"
"Máš krásnej ocásek. To se ti bude honit, co? Ty zlatíčko, ani nevíš, jak seš nádhernej! Vem mě hezky kolem krku. Ale nekousej moc. To by bolelo, víš? No vidíš, to je ono. Hodnej kluk. Já tě za to pohladím, miláčku!"
Mirek za dveřmi ztuhl a krátce přemýšlel, co má dělat. No přece tam tomu sokovi svoji Jarušku nenechám! Rázně otevřel dveře obýváku.
"Tak ukaž, kde máš toho svého ku…", ani nedořekl to sprosté slovo, které měl právě na jazyku. Dočista zkoprněl. Jarka seděla u stolu a v náručí držela štěně pomerančového trpasličího pudlíka. Držel se jí jako klíště a celý se strachy třásl.
"Co tady děláš tak brzo? Zkazil jsi mi vánoční překvapení! Teď už s tím nic nenadělám. Stejně nevím, kam bych tohle třesoucí se nadělení do Štědrého dne schovala. A nakonec - nejsme malé děti, viď Mirku?
"Ahoj," vypadlo z Mirka za chvilku.
"Tak to byla samomluva se štěňátkem, co jsi tady vedla?", zeptal se pro jistotu.
"No, a co sis myslel?"
Jarce teprve teď došlo, co vlastně všechno říkala a začala se nehorázně smát.
"Tedy, Mirku, to se ti opravdu povedlo. Ty sis myslel, že tady mám milence? No to je nejpovedenější vtip tohoto roku. Vždyť se koukni, jak je ten pejsek nádhernej a jak se po tobě dívá! Tak moc sis ho přál a mně se konečně podařilo ho sehnat. Bude nám s ním veseleji, uvidíš!"
Mirek vzal chlupatou kuličku do náruče. A v té chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Ač Mirek nikdy sám pro sebe nemluvil, tedy alespoň Jaruška ho nikdy neslyšela, vodopád slov se z jeho úst hrnul o překot.
"Ty chlupáčku krásnej, neboj se mě. U nás ti bude dobře. Budeme tě rozmazlovat, chodit s tebou na procházky, budeme si spolu hrát. Budeš i moje zlatíčko, nejen Jaruščino. Ty potvůrko, nekousej. To docela bolí, ty tvoje ostré zoubky. Tak olíznout mě chceš? Hodnej kluk. Už se zase koušeš do ocásku, ty hračičko? Bože, ty seš tak krásnej, a já mám takovou radost!"
Za sebou uslyšel Jaruščin smích.
"Čemu se směješ?
"Jen si tak představuju, co by asi bylo, kdyby někdo poslouchal tebe za dveřma, tak jako ty mě. Kdo ví, co by si pak o tobě myslel!"
"Třeba, že jsem jinej, viď? Ale neboj. Moje sexuální orientace je docela v pořádku. Večer tě o tom přesvědčím. Tedy, jestli nám to tenhle nový člen rodiny dovolí!"
Teď už jsme se smáli oba. A pak, že samomluva není nakažlivá. Ale jak jsme se přesvědčili, dokáže být i pěkně nebezpečná. A proto - pozor na svědky. Ne vždycky by to muselo takhle šťastně dopadnout.
Téma týdne: Samomluva
Žádné komentáře:
Okomentovat