A zase ji vidím. Tajemná postava v černé kápi se na mne dívá svýma zlýma, pronikavě píchajícíma očima.
"Jak to, že ses zase u oběda přejedl? Tys neposlouchal, co jsem ti říkal včera? Když budeš takhle pokračovat, čeká tě brzo infarkt a nemocnice. To chceš?!"
Rád bych odpověděl, ale nemůžu. Jazyk mi vypověděl službu. Vnímám pouze hlasitou řeč mého nočního návštěvníka.
"Neodpovídáš, co? To já ti jen tak na chvilku jazyk zdřevěněl, abys věděl, jaké to bude, až tě raní mrtvice! Stále jen kafe, cigarety a alkohol. Co si myslíš? A kde je tvoje novoroční předsevzetí? To bylo řečí! Budu hubnout, sportovat, jezdit na kole, plavat, nebudu se přejídat, nebudu pít, a co já vím, co ještě nebudeš! Takhle si představuješ plnění svých slibů? Dopadneš špatně. To ti říkám a to mi věř, kamaráde!"
Můj zakuklený neznámý mávne rukou směrem ke mně. Náhle si uvědomuji, že se mi vrací řeč.
"Vždyť jsem si musel užít Vánoce. Každý na Vánoce hřeší. Proč mi to nechceš dopřát? A vlastně - jaké je tvoje jméno? Přicházíš za mnou už třetí noc a já nevím, jak ti mám říkat. Ty moje jméno a všechny moje hříchy znáš moc dobře. Co říkáš? Seznámíme se spolu?"
"Aha, kamarádíčkovi otrnulo, že? Ale tak lehce se mě nezbavíš. Jméno - to já žádné nemám. Já jsem tvoje svědomí. A kamarádit s tebou budu jenom tehdy, když alespoň občas uděláš to, co si předem slíbil nebo k čemu ses zavázal. Ale zatím k žádnému kamarádění není důvod. Uvidíme, co bude dál!"
Zakuklená postava se pozvolna ztrácí ve tmě a já procitám. Je ráno, venku bílo, mráz.
"Bože, to byl zase sen! Copak se té příšery nezbavím? Vždycky se ráno probudím zpocenej, utahanej, neodpočinutej. A teď abych ještě chvátal, abych přišel do práce včas!"
V práci jsem první. Jako obvykle stavím na kávu. Doma jsem snídani pro samý spěch nestihl. Nalévám horkou vodu do hrnečku a připravím si své obvyklé tři kostičky cukru.
"Ale, ale! Copak je tohle? Neříkal jsi náhodou, že budeš pít kafe hořké?"
Hlas mne vylekal. Otáčím se a vidím ho. Stojí za mnou se svojí černou kápí, která mu sahá až do očí.
"A co máš k snídani? Cigáro, co? Prostě mne nebereš vážně. Ale neboj se, proto se s tebou nerozejdu, aby sis nemyslel. Čím víc mne budeš zlobit, tím víc tě budu pronásledovat. Uvidíme, kdo vyhraje!"
"Zmiz, potvoro! Co by si pomyslela kolegyně, která za chvilku přijde. Tvoje podivná návštěva by ji asi vyděsila!"
V duchu si musím přiznat, že vyděsila i mě.
"Nestarej se. A nejsem potvora. Naopak. Myslím to s tebou dobře. Kromě tebe mne nikdo nevidí, ani neslyší. A teď si koukej dát pořádnou snídani, nebo si mě nepřej. Copak neznáš to známé - snídej jako král, obědvej jako princ a večeř jako žebrák? Až se tohle naučíš plnit, budeme kamarádi!"
Nemám na vybranou. Připravené cukříčky vracím do krabičky. Výtahem se vydávám do místního bufetu. Koupím si tři rohlíky a nízkotučný sýr a za chvilku už můj žaludek dostává pro něj nezvyklý přísun potravy po ránu. Můj neznámý tentokrát mlčí. Beru to tak, že je zřejmě spokojen. Mně by sice cigárko chutnalo lépe, ale nějak si netroufám. Že bych začal své předsevzetí brát vážně? Nebo se svého svědomí začínám bát?
U oběda si vybírám z dlouhého jídelníčku. Nakonec vyhrává zeleninová polévka a kuřecí řízek s bramborem. K pití bych si nejraději dal pivo. Ale nějak nevím, co by tomu řekl můj zakuklenec a vést nějakou samomluvu s ním v restauraci jsem rozhodně nechtěl. Vyhrává tedy chlazená kola. Cestou z oběda do práce mám úžasnou chuť na cigaretu. Kašlu na zakuklence a vytahuji krabičku z kapsy. Zapálím si a labužnicky potáhnu.
"Ty filuto! Čekáš, co tomu řeknu, viď? Abys věděl, máš povoleno pět cigaret denně. Ale to jenom prozatím. Já bych uvítal, kdybys přestal docela. Jen si spočítej, co to stojí peněz. Měl bys za to krásnou dovolenou u moře každý rok i s manželkou!"
Zase stojí za mnou a našeptává, zloduch jeden. Ale v duchu mu musím dát za pravdu. Kdysi jsem si to taky spočítal a nevěřil vlastním očím.
Odpoledne se vydávám na procházku. Je to taky něco pro mne neobvyklého, ale najednou mám potřebu se projít. Už se stmívá, když se vracím. Doma otevírám ledničku a přemýšlím, co si dám k večeři. Teď už si pivo vzít nedám a jedno chlazené se ocitá na stole.
A už za mnou stojí. Zvednutý ukazováček hodně napovídá.
"Abys neřekl, že jsem pes. Jedno pivo k večeři ti dovolím. Ale jenom jedno, slyšíš?"
Přikývnu, že rozumím. Rychle připravím česnek a na oleji opékám včerejší chleba. Topinky miluju.
"Správně to děláš. I když ten žebrák by asi večeřel hůř, než ty. Ale chápu, všechno nejde najednou!"
Je pomalu půlnoc, když usínám. V žaludku mi trochu hlady kručí.
"Vidíš, takhle se mi líbíš. A řekni, nebyl to dneska hezkej den?"
Moje svědomí mi podává svoji kostnatou ruku. Přijímám a pohlcuje mne pocit dříve nepoznané radosti. Jen jednoho se bojím. Nevím, jak dlouho moje kamarádství se svědomím vydrží…
Téma týdne: Tajemná osoba
Žádné komentáře:
Okomentovat