A zase něco nesmím! Hrozně mě to otravuje. Proč, zrovna když mě to nejvíc baví, nesmím strkat prsty do zásuvky? Proč nesmím našeho pejska Baryho píchnout do očíčka, nebo tahat za ocas? Vždyť je to taková zábava! Můj dvouletý mozeček to prostě nechápe. No a teď zase. Chtěl jsem si hrát s příbory z babiččina kredence. No to bylo zákazů! Že prý se snad říznu, nebo co to povídala. Nudím se. Moje hračky, kterých mám kolem sebe víc než dost, mne dneska zrovna neuspokojují. Chce se mi dělat něco docela neobvyklého, dobrodružného, napínavého. A už to mám. Beru do ruky bubínek, který jsem dostal od tatínka. Bouchám paličkou jako o závod a nahlas se přitom směju. Ale netrvá to dlouho.
"Petříku, nech už toho kraválu. Mě z tebe bolí hlava. Pojď, uklidíme bubínek a tady ty hračky kolem, co říkáš?"
Babička, která mne hlídá, než se vrátí maminka z práce, je mojí druhou nejmilovanější osobou. Samozřejmě po mamince. Tu bych ani za babičku nevyměnil. Ale uklízet bubínek se mi moc nechce. Tolik se mi ten rámus líbil. Ale co se dá dělat. Zákazy se musí, tedy alespoň někdy, opravdu plnit. Skládám hračky do krabice a už přemýšlím, jakou další rošťárnu provedu. Babička vaří. Bude to asi nějaká dobrota. Voní to po celé kuchyni. U babičky se mi vždycky nejvíc líbil velký kredenc, kterého se nechtěla zbavit. Zrovna otevírá spodní vrátka a vytahuje kastrol. A mne okamžitě napadne, s čím si budu hrát. Propletu se po kolenou pod jejíma nohama a začínám vytahovat kastroly a puklice. Hlavně ty mne zajímají.
"Ty jsi jako štír, Petříku! A nevytahuj ty hrnce všechny! Kdo to má pak uklízet!"
Zase zákaz. Ach jo. Jak já mám vysvětlit, že se nudím. To je hrozně těžké, když to mluvení mi ještě moc nejde. Zadívám se na babičku svýma černýma očima a v tu chvíli vím, že mám vyhráno. Vím, co na babičku i na maminku platí.
Sedím v kuchyni na podlaze a věnuji se dalšímu dílu svého koncertu. Puklice krásně řinčí, dá se s nimi bezvadně bouchat. Do toho ještě občas zarachotit hrncem a nic nemůže být lepší. Je to mnohem dokonalejší, než bubínek.
"Tak co, muzikante! Ještě nemáš toho kraválu dost? Já myslím, že půlhodinový koncert stačí. Pojď, uklidíme to a pak si budeme číst nějakou pohádku. Co říkáš? Vybereš si sám, jo?"
Tvářím se asi odmítavě, protože babička nenaléhá.
"Chvilku si ještě hraj. Já se za chvilku vrátím, musím na záchod, víš?"
Rozumím tomu dobře a koncertování nabývá na hlasitosti. Otevřu vrátka kredence. Nejprve jsem opravdu chtěl puklice s hrncem uklidit. Ale pak mě napadlo něco mnohem originálnějšího. Vlezl jsem dovnitř a posadil se do jednoho z větších hrnců. Vešel jsem se tam úplně akorát. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale vrátka jsem za sebou zavřel.
Babička se opravdu vrátila za chviličku.
"No to jsem si mohla myslet, žes nic neuklidil, roštáku! Počkej, až se vrátí máma. Budu žalovat… Kde vlastně jsi? Petře? Petříku?"
Slyším babičku chodit po kuchyni a nakukovat do všech koutů, pod stůl, židle, otoman. Sedím si v hrnci pohodlně a jsem ticho jako myška.
"Proboha Péťo! Ozvi se, přece ses mi nemohl za tu chvilku někam ztratit!"
Babička jde do pokoje. Samozřejmě, že ani tam mne nenašla. Ve své skrýši ani nedutám. Za chvilku slyším maminku, která přichází domů. Chce se mi vyskočit ven a uvítat ji, ale nějak cítím, že bych tu hru určitě pokazil.
"Jitko, Petřík se mi někam ztratil! Nemůžu ho najít. Už ho hledám půl hodiny a nikde není. Já z toho budu mít smrt, jestli se mu něco stalo!"
"Ale mami! Kam by se mohl tady ztratit? Do hledání se zapojuje i maminka a pro jistotu zkontroluje i Baryho boudu. I tam jsem se občas schovával, většinou, když jsem trucoval. Ale kde nic, tu nic. Babička už v kuchyni pláče, moje mamka je ale ráznější.
"Počkej, nebreč mami. Kde byl naposledy?"
"Hrál si tady v kuchyni s puklicema. Já musela na záchod, a když jsem se vrátila, tak už tady nebyl. Vždyť to bylo jen pár minut, přece není možné, aby tak rychle utekl!"
"A koukala ses do kredence?"
Mamka nelení a otevírá vrátka. Zprvu nic nevidí. Ale já nějak nevydržel sedět a pohnul se. Sousední kastrol zarachotil a bylo jasno.
"No vidíš. Tady je, lump jeden!"
A už mne táhne za ruku ven. Docela to bolí a začínám natahovat.
"Teď neřvi! Ty se neumíš babičce ozvat, když tě volá? Víš, jaký o tebe měla strach? Tohle se dělá?"
Nevím, jak se to stalo, ale najednou si mne ohnula přes koleno a naplácala mi jich pár přes kalhoty. Ještě že jsem měl plenky. Jinak by to určitě víc bolelo.
"Opovaž se se tam ještě jednou schovat! Příště to řeknu tátovi, a uvidíš ten mazec!"
Babička mne obejme.
"Tys mi dal! To už mi víckrát nedělej, nebo mne raní mrtvice, rozumíš?"
No vida. Zase zákazy. Nějak ty dospěláky nechápu. Vždyť šlo přece jen o obyčejnou hru na schovku. Hrajeme ji doma často a nikdy mi za ni nenaplácali. Pak se v tom vyznejte…
Téma týdne: Zakázáno
Žádné komentáře:
Okomentovat