Chtěl jsem jí říct...

Obklopuje mne naprosté ticho. Najednou. Nevím, co se mohlo stát. Šel jsem přece do města nakupovat vánoční dárky se svou milovanou Monikou… Proč je tady takové ticho?? Poslední, co jsem slyšel, byla přece ta strašná rána a výkřik. To křičela Monika? A kde je? Začínám trochu vnímat. Ležím na zemi a nade mnou se sklání kdosi v oranžové vestě.

"Slyšíte mne? Jak se jmenujete, pane? Víte, kdo jste?"

Ztěžka odpovídám.

"Láďa přece. Co je s Monikou?"

"Teď nemluvte. Musím zjistit, co je s vámi. Co vás bolí, Láďo?"

Nějak si nemohu nic vybavit. Třeští mi hlava. Jinou bolest necítím a znovu mne začíná obklopovat jakási mlha, nebo spíš tma.

"Zase ztratil vědomí. Vypadá to na silný otřes mozku. Víc zjistí v nemocnici."

"A co ta žena?"

"Prý ji nedovezli. Ale teď je přednější, aby zachránili alespoň jeho. Jedem!"

Vzpomínky na tragickou nehodu, kdy opilý řidič najel na tramvajovou refýž, kde jsme s Monikou čekali na tramvaj, mne budou pronásledovat po zbytek života. V nemocnici jsem si pobyl skoro tři týdny. Dlouho mi nechtěli prozradit, že moje drahá manželka, s níž jsem si užíval společný život teprve třetím rokem, nehodu nepřežila. Ale jednou jsem se to dozvědět musel. V tu chvíli se mi nechtělo žít a bylo mi líto, že jsem neskončil tak, jako ona. Za pomoci oborníků jsem se z nejhoršího dostal. Přesvědčili mne, že je vždycky pro co žít. Ale já jsem přece své Monice ještě tolik věcí chtěl sdělit… Proč to muselo takhle dopadnout?

Chtěl jsem jí říct, jak moc ji mám rád.

Chtěl jsem jí říct, aby byla trpělivá, že se nám určitě už brzy podaří splnit náš sen. Založit rodinu. Já chtěl holčičku, ona chlapečka. Smáli jsme se tomu a s nadsázkou tvrdili příbuzným, že až se nám to vše podaří, budeme mít dvojčata.

Chtěl jsem jí říct, že jsem moc rád, že se nakonec smířila s mojí matkou. Ne vždy si tchyně s nevěstou padne do oka. Moje matka je typ ženy, která si myslí, že všechno umí nejlépe a nikoho dalšího nechce k ničemu pustit. Monika to těžce nesla a několikrát se s matkou nepohodla. Ať šlo o úklid, vaření, práce na zahradě a kdoví, co ještě. Proto jsme se také od mých rodičů, kde jsme bydleli dva roky, nakonec odstěhovali do města do panelákového bytu. Chtěli jsme být sami a žít život podle svého. Matka to nesla těžce, otec s mým, vlastně naším rozhodnutím souhlasil. Myslím si dodnes, že to byl on, kdo matce domluvil a ta nakonec vzala Moniku na milost.

Chtěl jsem jí říct, že v létě spolu odjedeme k moři. Věděl jsem, jak moc po tom touží. Nikdy u moře nebyla a chtěl jsem jí dopřát opravdu luxusní dovolenou.

Chtěl jsem jí říct, že v práci mi nabídli místo zástupce ředitele. Je to odpovědnost, ale i vyšší plat.

Chtěl jsem jí říct spoustu dalších věcí. Chtěl jsem s ní být v dobrém i zlém, jak jsme si slíbili při naší svatbě.

Obklopuje mne naprosté ticho. Stojím na hřbitově a dívám se na náhrobek s jejím jménem. "Tolik jsem ti toho chtěl ještě říct, Moniko a je škoda, že nemůžu", šeptám.

"Už je to rok, co tady se mnou nejsi. Čas hrozně utíká, ale mně se pořád stýská, věříš mi?"

Snad mne slyší. Kdo ví. Někdy si říkám, že se přece žádný člověk nemůže jen tak nenávratně ztratit.

Pokládám na hrob kytici jejích oblíbených červených růži. Je mi smutno, ale je to všechno, co můžu milované bytosti dát…

Téma týdne: Co bych řekl(a), ale nemůžu