Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

   Dívám se z okna. Je krásný podzimní den, pozdní odpoledne. Vysoko na modré obloze vidím stříbrné obrysy letadla, dopravujícího pasažéry dychtící po mořském vzduchu a romantické dovolené do nepochybně teplejších krajin. V hlavě se mi promítá moje krásná romantická dovolená s Jiřím. Nadcházející podzim hraje všemi svými typickými barvami. Po silnici se jako had vlní řada projíždějících aut, které se ani nedají spočítat. Z rozjímání mne vyruší zvuk domovního zvonku.

 „Sakra. Koho to sem zase čerti nesou“, mačkám bzučák.

 „Jiří? Co tady děláš teď odpoledne? Stalo se něco?“

 „Nic zvláštního Terezo. Jen jsem se zase pohádal s Olgou. A tak jsem nevěděl, kam jít a zazvonil u tebe. Smím dál?“

 Váhám jen chvilku. Ne, že bych měla v plánu trávit tohle odpoledne ve společnosti Jiřího. Byla jsem ráda, že mám chvilku klid od lidí a všech nešvarů a stresů kolem sebe. Ale když chudáček nemá kam jít… A stejně mu budu muset něco sdělit, i když zatím netuším, jak tuhle novinku přijme. Tak proč to odkládat. Třeba ta správná chvilka je právě teď.

Ustupuji od dveří svého malého bytu a pouštím Jiřího dovnitř.

„Díky. Máš to u mě. Nějaká ta mimořádná odměna tě nemine“.

 Mlčím, protože nevím, co touhle mimořádnou odměnou vlastně myslí. Že by to bylo to, na co myslím já? Anebo zase jen obvyklých pár tisíc, bez vědomí ostatních přímo z pokladny? Nechci se ptát. Vidím, že Jiří je rozčilený a asi opravdu potřebuje nějaká ta slůvka útěchy.

 „Dáš si kafe?“

 „Nedám. Ty už jsem měl dneska tři. Raději panáka, jestli nějakého máš“.

„Ale počkej, jsi tu přece autem ne?“, snažím se Jiřího od jeho požadavku odradit. Ale nedá se.

 „No, vlastně jsem ještě neřekl to hlavní. Mohl bych tady u tebe dneska zůstat do rána? Víš, ta hádka s Olgou byla dost nechutná, a tak bych ji chtěl vytrestat tím, že se domů nevrátím. Třeba ji to uklidní. Tak co? Necháš si mě tady?“

„Co mám s tebou dělat. Na ulici tě přece nevyhodím. To bys mi v práci zítra dal“, snažím se obrátit situaci v žert.

„Ale nepočítala jsem s tím. Takže nemám navařeno. Budeš se muset spokojit se salámem a chlebem. To víš. Samotná ženská toho moc v lednici nemá. Ještě by se jí tam mohlo všechno zkazit. A tolik mě zase neplatíš, abych si mohla dovolit to vyhazovat“, rýpnu si.

 „Nevadí. Hlavně toho panáka, prosím“.

 Vytahuji z vitrínky skleničky, používané jen o výjimečných příležitostech a za chvilku už jsou z poloviny naplněné slivovicí.

„Táta ji dovezl nedávno z Moravy. Alespoň mně chutná!“

 Jiří do sebe obrátí skleničku na ex a z láhve na stole už dolévá další.

„Je opravdu vynikající. Táta má vkus!“, hodnotí přitom moji sváteční lihovinu a já si uvědomuji, že si ji do budoucna už moc neužiju.

„Tak ještě do druhé nohy!“, nalévá sobě i mně tentokrát plnou skleničku.

 „Počkej, brzdi. Nechci být za chvilku nepoužitelná“, bráním se, jak se dá. V duchu se přesvědčuji, že mi to snad neublíží. Vytahuji z lednice vysočinu a krájím, pokud možno tenké plátky. Dobře vím, jak to má Jiří rád.

„Tak povídej. Co se vlastně stalo?“

„No co. Olga zase měla svůj den. Představ si, že se nějak dozvěděla, že jsme spolu byli na dovolené. Zjistila si v práci, že žádné mimořádné zasedání zastupitelstva se nekonalo, tím méně výjezdní. Nějaký další dobrák jí musel říci, že jsme spolu odjeli na dovolenou. Naštěstí jí neřekl kam. Jinak bychom to měli určitě pestřejší, to mi věř. I tak řádila jako tajfun. Už jsem to nemohl vydržet a utekl jsem“.

    Přemýšlím, co budu dělat. Nechám Jirku u sebe? A bude tady chtít vůbec zůstat, až se dozví, k čemu jsem se rozhodla já?

 „Posloucháš mě vůbec?“

 Jiřího otázka mne vrací do reality. Pravdou je, že podrobnosti jeho hádky s Olgou jsem vnímala jen okrajově.

 „Promiň. Zamyslela jsem se. Chápu, že to pro tebe muselo být hodně nepříjemné. Na druhou stranu jsi to ale mohl čekat. Dobře víš, že taková senzace jako je naše sblížení, se dlouho v tajnosti neudrží. Zvlášť mezi ženskými. A jak to chceš řešit? Pustíš mne k vodě, abys měl klid?

    Tuhle větu pronáším s velkými obavami. Co když skutečně chce náš vztah ukončit, a proto přišel? Co udělá, až se dozví moje sladké tajemství? Pořád jsem ještě nenašla vhodný okamžik, kdy to vyslovím nahlas.

 „Jak tě to mohlo napadnout? K vodě tě rozhodně poslat nechci. Mám tě rád, jestli o tom nevíš. K vodě bych tě poslal, to jo. Ale musela by být slaná a musel bych tam být s tebou, víš?“

    Nečekané vyznání lásky mne opravdu dojalo a Jiří mi tak nevědomky nahrál na smeč. Objala jsem ho kolem ramen, Teď nebo nikdy, zavelelo moje druhé já.

 „Víš Jiří, taky ti musím něco říct. Dovolená v Řecku byla nádhera, ale vrátilo se nás o jednoho víc. Zatím taky netuším, jak si s tím poradím. Co tomu říkáš?“

 Jiří na mne hleděl chvilku nechápavě.

 „Počkej, jak o jednoho víc? Co tím chceš naznačit? Chceš snad říci, že…“

    Nedokončí větu a já se usmívám.

 „Ano. Přesně to chci říct. Mělo by se to narodit v dubnu, když všechno dobře půjde“.

 Moje novinka zvedá Jirku ze sedačky.

„Ty mi chceš říct, že já budu táta? To si děláš srandu, ne? A je to vůbec moje?“

Jirkova slova mi vyrazila dech. Co si to vlastně o mně myslí? Copak jsem nějaká „rádodajka?“ Naštvalo mě to a na mém hlasu to muselo být poznat.

 „Poslechni, co si to o mně vůbec myslíš? To jsi mě ale hodně zklamal. Umíš počítat? Na dovolené jsme spolu byli na přelomu července a srpna. Já podle doktora začínám druhý měsíc. Myslíš, že jsem se v Řecku nabízela kdekomu? Nestydíš se alespoň trochu? To jsem si od tebe nezasloužila!“

Svírá se mi hrdlo, ale momentální indispozici bleskově překonávám. Nastřádaný vztek ze mě prostě musí ven.

 „Jo, a jestli si myslíš, že si to nechám vzít, tak s tím nepočítej. Já to dítě chci. I za tu cenu, že s ním budu sama, rozumíš?“

 Zadýchala jsem se. Jiří stál za mnou a já beze slova čekala, jak zareaguje.

 „Promiň. Nemyslel jsem to vážně. Taky nerozumíš legraci, co?“, snaží se všechno obrátit v žert, ale já vím, že se mu to moc nedaří. Přesto mlčím a poslouchám dál.

„Jen mě tvoje informace zaskočila. Myslel jsem si, že se chráníš. Kdybych věděl, že ne, dával bych si větší pozor!“

 „Mám si z toho vybrat, že nad mým těhotenstvím nejásáš? Žila jsem v domnění, že bys potomka se mnou uvítal. Upřímně řečeno, čekala jsem od tebe docela jinou reakci!“

 „Terezo, odpusť. Nechci a nebudu ti nic nařizovat. Budu sice mít mladšího potomka, než je moje vnučka, ale to nevadí. Jenom mi asi chvilku potrvá, než se s tím vyrovnám a z nové situace se začnu opravdu těšit“-

„No, a jak to budeš řešit?“, kuji železo, dokud je žhavé.

„Rozvedeš se? Vezmeme se?“, předkládám varianty, které by se nejvíc líbily mně.

„Chceš toho na mě moc najednou. Bude to tvrdý oříšek. S touhle variantou jsem moc nepočítal. Nedokážu ti proto odpovědět hned teď. Na druhou stranu jsem ti nikdy nesliboval, že se rozvedu, to musíš uznat. Ale budu o tom přemýšlet. To ti slibuju“.

 V duchu zažívám pocit polovičního vítězství. Jiří mi nechal volnou ruku, a to je dobré. Teď ještě docílit toho, aby si mne vzal, nebo alespoň se mnou žil. Kdyby tak věděl, že já jsem prášky nechala doma záměrně! Čekat s Jiřím dítě bylo moje velké tajné přání. Co by tomu asi tak říkal? Tuhle moji úvahu se nikdy nesmí dozvědět. Nemám k tomu dost odvahy, abych mu to řekla takhle na rovinu. Bude stačit, až ji budu muset najít, abych to vše řekla našim. Nadšení asi nebudou. Otec mého dítěte je starší než můj táta. Ale co nadělám…

 Sedíme naproti sobě a mlčíme. Nějak nám došla slova.

„Tak proč nic neříkáš? Dáme si alespoň čaj?“, zvedám se od konferenčního stolku, abych protrhla zvyšující se napětí.

„Nezlob se. Já radši půjdu“.

„Ty tady nezůstaneš? Chtěl jsi tu přece přespat!“

 „Asi bych stejně neusnul. Půjdu raději domů. Auto si nechám tady, přijdu si pro něj ráno a odvezu tě do práce. Snad se už Olga trochu uklidnila a já budu mít klid na to, abych si všechno srovnal v hlavě.“

 Chápala jsem ho. Nahrnula jsem na něho všechno naráz. I já jsem chtěla být se svými starostmi sama.

Bylo krátce po půlnoci, když jsme se před domem rozloučili. Jirka se vydal na zastávku tramvaje a já se vrátila do bytu v očekávání teplé sprchy, a ještě teplejšího pelíšku.

Pokračování příště