Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Dovolená! Jak ráda bych slyšela tohle kouzelné slovíčko, kdyby ta moje dovolená nebyla tak náhlá a neplánovaná. Ale co nadělám. Vybrala jsem si tuhle možnost sama a pořád jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala dobře. Na Jirku bych se v práci nemohla ani podívat. Stejně je to zajímavé, jak rychle se moje city k němu změnily. Vůbec mne nenapadlo, že si se mnou jen tak hraje a nebýt mého tak trochu spekulativního těhotenství, hrál by si i dál. Jen mne mrzí, že jsem jeho hru neprohlédla o trochu dřív. Mohla jsem si tak ušetřit spoustu starostí. Jedno mám jisté. Až se moje děcko narodí, zůstane tak jako já Švandovou, nebo Švandou..

    Od mého útěku z úřadu od Jirky uplynul týden. Snažila jsem se jej strávit v poměrném klidu. Vždyť na světě je mnoho žen s podobným osudem, které jsou na výchovu svého potomka samy. I já to určitě zvládnu, i když se budu muset zřejmě hodně učit a hodně uskrovnit. Uprostřed mých úvah se ozval domovní zvonek.

 „Sakra, koho to sem čerti nesou? Nikoho jsem si nepozvala ani nikoho nečekám. Doufám, že to není Jirka. Toho bych dál nepustila. Kdo je?“, ptám se raději, než odzvoním.

 „Tady máma. Pustíš mě nahoru?“

 Na nic nečekám a mačkám tlačítko. Máma? Co se děje? Že by rodiče změnili názor na moje problémy? S oběma rodiči jsem si od doby mého osamostatnění jenom telefonovala. Jak dopadla moje poslední návštěva dobře vím a nechci na tuhle nepříjemnou zkušenost ani vzpomínat. To už mamka klepe na dveře mého bytu a já otevírám.

„Ahoj. Pojď dál. A vítám tě u mne doma“, ustupuji, aby máma mohla do předsíně. Vlastně je tady u mne asi po druhé. Vím, že to nebyla její vina. Tak to prostě u nás v rodině chodilo. Dcera se odstěhovala a tím skoro přestala hlavně pro tatínka existovat.

 „Starali jsme se dost dlouho, tak teď ať se stará sama o sebe“, to bylo jeho heslo. A mamka, pro domácí klid, se mu musela přizpůsobit. Už proto mi bylo jasné, že o její dnešní návštěvě můj táta určitě nic netuší.

 „Vypadáš unaveně Terezko“, máma si mne prohlíží, když se pohodlně usadila v obývacím pokoji a nepohrdla čerstvě uvařenou kávou.

„A co že jsi tak brzo dneska doma? Myslela jsem si, že tě nezastihnu, šla jsem jen tak kolem a zkusila to“, ptá se.

    I když jí tuhle poslední větičku moc nevěřím, uvědomila jsem si, že máma zatím neví nic o tom, že jsem odešla z práce a mám neplánovanou dovolenou.

    Pomalu vyprávím všechno, co se od mojí poslední návštěvy doma u mne událo. Mamka poslouchá beze slova a když skončím, vidím v jejích očích slzy.

 „Holka moje zlatá. Nemáš to vůbec jednoduchý. Ale myslím si, že jsi udělala moc dobře, když ses rozhodla odejít. Vztah s tím „grázlem“ (promiň, ale jiné oslovení si nezasluhuje), by stejně k ničemu nevedl.  Nakonec by tě stejně opustil, protože rozvádět se nechtěl a ani ti nesliboval, že se s manželkou rozejde. Máš povahu po tátovi. Prostě -  radikální řez a konec. A neboj se. Alespoň já tě v tom nenechám. Proto jsem vlastně přišla. Říct ti, že jako máma tě budu podporovat, ať se stane cokoliv a to i proti tátově vůli. My ženské prostě musíme držet při sobě, ne? Pomůžu ti samozřejmě i finančně. Podpora z úřadu práce by ti asi nestačila. A promiň, že jsem při tvojí návštěvě u nás doma byla tak striktní. Taky jsem potřebovala svůj klid a nechtěla se před tebou s tátou hádat. Nemysli si, že se ho nebudu snažit zpracovat. Vždyť ho dobře znáš a víš, že co, co v rozčilení řekne, druhý den nemyslí vážně. Jen počkej, jak vyměkne, až bude dědečkem. To zamává i se sebetvrdší povahou, to mi věř. Ty se opatruj, ať seš v pohodě a těš se na zdravé miminko. A teď promiň, budu muset jít, aby mne ten můj Karel nehledal. Víš, že je zvyklej, že po čtvrté odpoledne jsem už doma a nechci ho zbytečně dráždit, víš?“

 „Mami, moc ti děkuju“.

Tentokrát se slzy v očích objevují mně.

„Tak trochu jsem doufala, že se tady ukážeš. A za tátu se nemusíš omlouvat. Obě ho známe. Nakonec jsi sama řekla, že mám jeho povahu, tedy alespoň v něčem. Svoje dítě bych z domova určitě nevyhnala, tak, jako to udělal on. Ale na druhou stranu jsem se nedivila. Dneska už vím, že jsem udělala blbost, za kterou budu platit. Měj se fajn, mami a zavolej!“

    A jsem zase sama. Je to ale jiná samota, než předtím. Samota, kde alespoň teď vidím malé světýlko na konci mého životního tunelu..

Pokračování příště