Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

 

„Ahoj Jiří“, mám postavit na kafe? Stojím mezi starostenskými dveřmi do kanceláře, kde si Jirka právě odkládá svůj kabát.

„Ahoj, to víš, že si po ránu dám. Doma jsem to už nestihl, nestihl jsem ani snídani. Máme tu něco v lednici?“

„Hm. Tak to teda ne. Ale můžu někam skočit, jestli chceš. Co by sis dal dobrého?“

Než se rozmyslí, honí se mi hlavou, jestli se dneska vyspal dobře. Chtěla bych si s Jiřím vážně promluvit. Ale ne tady v práci. Možná nebude na škodu, když opravdu koupím něco dobrého na snídani i sobě. Od doby, co začínám živit dva lidi, mám pořád hlad. Naštěstí se mi nějaké ranní těhotenské nevolnosti vyhýbají.

„Tak co to bude?“, vracím se do reality.

„Víš co? Nechám to na tobě. Určitě máš taky hlad, jak tak na tebe koukám. Přines něco dobrého, od devíti tady mám jednání, jak víš, a tak kup i nějaký chlebíček na účtenku. Ať ty naše hosty máme taky čím uvítat!“

Beru ze skříně bundu a odcházím do blízkého bufetu. Mají otevřeno od šesti.

„Tak jsem tady!“, halasím už od dveří a za chvilku si už pan starosta pochutnává na čerstvé šunce a chřupavých rohlících. Chlebíčky ukládám do lednice.

 „Co děláš odpoledne, Jiří?“, začínám konverzaci opatrně. Zatím jsme v kanceláři sami, a tak podle naší dohody Jiřímu tykám.

„Odpoledne? Od tří tady mám předávání Jánského plaket, to může trvat tak hodinu. Pak už nic. Potřebuješ něco?“

„No potřebuju – nepotřebuju. Chtěla bych s tebou mluvit.“

„Tak mluv! Copak teď se mnou nemluvíš?“, Jiří dělá nechápajícího a mě to popuzuje.

„Ale no tak. Určitě víš, jak to asi myslím. Nechci o tom mluvit s tebou tady v práci. Myslela jsem, že se sejdeme v restauraci, jako obvykle a v klidu popovídáme, jak to všechno do budoucna budeme řešit. Co říkáš?“

„No pravda je, že jsem se touhle situací ještě nějak vážněji nezabýval. Ale myslel jsem, že je ještě dost času. Opravdu to nepočká?“

„Tobě se do toho moc nechce, viď? Doma jsi asi ještě nic neřekl, co? Ale já potřebuju mít jasno. Tak řekni. Budeš mít odpoledne čas, nebo ne?“

„Tak dobře. Sejdeme se v pět odpoledne v naší restauraci. Zavolej tam a zajisti stůl jenom pro nás. Ať nás nikdo neotravuje.“

Vracím se do své kanceláře. Jiří mne svým vyčkávacím postojem trochu překvapil. Myslela jsem si, že to všechno bude jednodušší. Domů nesmím. A jestli mne odmítne i on, budu asi na dně. Čím dál tím více jsem se zabývala myšlenkou, že být svobodnou matkou není tak jednoduché, jak jsem si z počátku představovala. Stále častěji se mi do myšlenek vkrádá pocit, že Jiří se mi začíná opatrně vzdalovat. Snaží se mně vyhýbat, jako by mu problém, vzniklý mezi námi mým těhotenstvím, překážel. V duchu doufám, že se mýlím. Ale co. Chtěla jsem to, mám to. Teď se budu muset zřejmě se životem trochu poprat. Uvidíme.

    Pomalu se stmívalo, když jsem opouštěla restauraci. Jiřího doprovod jsem odmítla. Schůzka dopadla v podstatě tak, jak jsem předpokládala. Láska k Jiřímu byla jenom na mé straně. On se sice odpovědnosti za dítě nezříkal, platit na něj a starat se „dle svých možností“, jak to nazval, určitě chtěl. Ale o nějakém rozvodu, nebo sňatku se mnou nemůže být vůbec řeč. „Co by tomu řekli lidi“, to byly jeho argumenty. Je přece starosta. A ten nemůže mít nějak pošramocený morální profil, že? Tedy alespoň navenek. Jak je to ve skutečnosti už málokdo zjistí.

    Nejvíc mne zarazila jeho zmínka o mém možném přeřazení. V hlavě si stále jako film přehrávám jeho hlasité myšlenky.

 „Promiň, Terezo. Ale za chvilku na tobě bude těhotenství vidět. A víš, co se povídá po úřadě. Kdybych si tě jako sekretářku nechal, všichni by si mysleli, že za tvoje těhotenství můžu já. Je to sice pravda, ale já nechci, aby to kromě mě a tebe někdo věděl. Budu uvažovat o tom, kam tě přesunu. O práci ani peníze nepřijdeš. O to se bát nemusíš, takový zloduch zase nejsem. Ale počítej s tím, že nebude dlouho trvat a budeš pracovat jinde. Pochop, jsem starosta!“

 Tuhle poslední větu opakoval při každé příležitosti. Škoda, že se jako ten starosta, míněno bez poskvrnky a čestně, často nechoval. Nedokázala jsem se ubránit slzám. Proto jsem také odmítla Jiřího doprovod. Nečekala jsem, že mne tak snadno odsune na druhou kolej a mrzelo mě to. Ale nakonec – byla to hlavně moje vina a já se budu muset s touhle novou situací srovnat. Zamyšlená jsem odemkla dveře svého malého bytu.

 Vytáhla jsem z ledničky vychlazený džus. Na nějaké jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Zapnula jsem televizi, aby alespoň něco rušilo v mém bytě nepřehlédnutelné ticho. Nevím, jak se teď budu v práci na Jiřího dívat. Poleze mi to na nervy, když už vím, jak to se mnou myslí a jak to chce všechno podle něho jednoduše zrealizovat. Možná bude opravdu nejlepší, když mne přeloží někam jinam. Alespoň ho nebudu mít každý den na očích. S těmito myšlenkami jsem se zabalila do deky, ale usnout se mi až do rána nepodařilo.

 Ráno jsem byla v kanceláři první. Přes noc se mi všechno rozleželo a já se rozhodla, že budu protestovat a Jiřího nebudu šetřit. Co si vůbec chlapec myslí. To je tak naivní, že neví, že o našem vztahu si už po úřadě cvrlikají i vrabci na střeše? Takové sousto prostě neutajíš, i když mockrát chceš. Stačí to říci jednomu a šíří se to dál jako lavina, mnohdy s přídavky, o kterých nemáš ani tušení. Dobře jsem to znala. A v našem případě nebylo třeba nikomu nic povídat. Stále jsem byla přesvědčena v duchu o tom, že Veronika z podatelny nás dva tehdy musela vidět, když jsme se v kanceláři zapomněli zamknout. Sice mi to nepřiznala, ale červíček pochybností ve mně zůstal. Nakonec jsem se s Veronikou setkala i v Řecku, kde nás oba viděla a není hloupá. To jen můj Jirka je trošku naivní. A je to vůbec ještě „můj“ Jirka? Připadá mi to, jako by mne chtěl trestat, za to, že mne přivedl do jiného stavu. Nechce mne mít na očích, to je opravdu divný důkaz jeho „lásky“. Čím dál o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že si se mnou jen tak hrál pro svoji radost.

 Měla jsem to určitě prokouknout dřív. Pomalu docházím k závěru, že to byla velká chyba, když jsem se nijak nechránila a najednou nevím, zda to všechno sama zvládnu. Ale radikální řešení jsem vymyslela už v noci.

 V konvici už bublá voda na ranní kávu, když Jiří vchází do dveří.

„Vyspala ses dobře, Terezo?“

Dívá se na mě a já cítím, že moje kruhy pod očima se nedají přehlédnout.

„Vidíš celkem dobře. Přemýšlela jsem celou noc o tom, cos mi včera řekl. Je mi moc líto, že se na naši společnou lásku díváme každý jinak. Ale dnes s tím už nic nenadělám a řešení jsem našla. Nebudu ti překážet, aby tvoje starostenská prestiž neutrpěla nějakou úhonu. A nebudu ani čekat, až mne někam přeřadíš a nebudeš mě mít na očích. Moji výpověď jsem ráno dala na podatelnu a už ji tam zaevidovali. Mám jen jednu podmínku. Odejdu na dohodu, na konci tohoto měsíce a ty to všechno zařídíš tak, aby vše proběhlo v naprostém klidu a tichosti.“

Moje řeč byla dlouhá a já se potřebovala nadechnout.

„Ale Terko, to opravdu myslíš vážně?“

Jiří mne nadechnout nenechal.

„Jak uživíš sebe a děcko, co a kde budeš dělat, rozmyslela sis to dobře?“

„Nestarej se, Jiří. To je druhá věc, kterou jsem Ti chtěla říct. To, co se mezi námi stalo, byl prostě omyl. Dnes to vidím docela jasně a nějaké zlepšení vztahu mezi námi by to určitě nepřineslo. Nebudu po tobě nic chtít, ale také tě už nikdy nechci vidět. Dnešním dnem si pro mne přestal existovat. No, a protože mám ještě hodně dovolené, za půl hodiny odcházím. Zbytek dovolené chci proplatit, určitě to nebude pro tebe problém, abys to vyjednal na personálním. Vrátím se za čtrnáct dnů pro zápočtový list a doufám, že už se neuvidíme.“

 „Je to tvoje rozhodnutí, Terezo. Rozmlouvat ti to nebudu. Dnešní den jsem si představoval určitě jinak. Ale každý je nahraditelný a já už se s tebou nemám o čem bavit.“

Jiří odešel a já začala balit svoje osobní věci do přinesené tašky.

Když jsem asi za hodinu opustila úřad, bylo venku sychravo. Drobně pršelo a mě čekalo čtrnáct dnů přemýšlení, co dál. Ale v jednom jsem měla jasno. Moje rozhodnutí i názor na vztah s Jirkou bylo správné. Vždyť se ani nesnažil mě nějak přesvědčit a když jsem řekla, že po něm nebudu nic chtít, bylo jasně vidět, že se mu ulevilo.

Pokračování příště