Svět, který nás obklopuje, je přinejmenším zvláštní. Čím dále tím více mi připadá, že v současném světě je všechno špatně. Z dětství se mi vybavuje, že ve škole nás učili k lásce k rodné zemi a vlastenectví. Učili jsme se národní dějiny, dozvídali vše o našich předcích a jejich boji za zachování českého jazyka, českého národa a češství jako takového. Připomeňme si například známý a krásně zpracovaný televizní seriál "F.L.Věk". V dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, byla čeština utlačována a lidé za své vlastenectví vyháněni. Určitě nebylo samozřejmostí, že v té době se mohla hrát divadla v češtině, vznikaly české písně a hry. Tehdejší vládci nadšeni nebyli, ale úsilí tehdejších vlastenců nakonec našlo své ovoce. Důkazem toho je i naše hymna, jejíž melodie a text pochází z jedné z her J. K. Tyla, jak je všeobecně známo. Boj o svobodu národa dokázali Češi nejen v roce 1918, ale i v dobách druhé světové války, kdy mnozí z nich za své ideály položili to nejcennější, svůj život. Z novodobých dějin nelze jako etapu boje za svobodu pominout ani rok 1989.
Vzpomínám na dobu, kdy sportovní utkání, zejména v ledním hokeji, dokázala národ sjednotit. Do očí se draly slzy, když naše vlajka stoupala na stožár a zněla česká nebo československá hymna. Snad jen tahle "tradice" přetrvala i do dnešních dnů, i když některým zástupcům mladší generace může připadat směšná, protože jim vrcholový sport nebo národní hrdost vůbec nic neříkají. A to je smutné zjištění. Jednoduše řečeno, všechno, co naši předci vybojovali a budovali, je dnes špatně. Kdysi za vlastizradu byl trest smrti a byl to nejtěžší zločin, který kdo mohl spáchat. Dopustit se jí mohl ten, kdo chtěl vydat vlast a její lid nepříteli.
Dnešní doba by mohla mít název "doba naruby". Připadá mi totiž, že dnes vlastenectví je vlastizradou. Nechápu, jak je možné, že naše zem nepatří jenom nám, Čechům, ale lidem z celého světa, kteří navíc nejsou ochotni a možná ani schopni přijmout naši víru, přizpůsobit se naší kultuře, našemu zákonodárství a naším zvyklostem. O svém osudu už nerozhodujeme sami. Rozhodují o nás různá uskupení, jako Organizace spojených národů, NATO, Evropská unie, mezinárodní soudy a další organizace, o jejichž existenci možná ani nevíme. Připomeňme jen namátkou například zákaz používání názvů jako "Tuzemský rum" nebo "Pomazánkové máslo". Okurky, které nevyrostly rovné, nejsou okurkami a další podobné a trochu úsměvné zákazy či nařízení. Dozvídám se, že v mezinárodní škole, kterou navštěvují i čeští studenti, je upřednostňována angličtina před mateřským jazykem, který se tam vyučuje "jen okrajově". Mnozí mladí lidé zastávají názor, že bude nejlépe po studiích naši zemi opustit a pracovat a žít za hranicemi. Opravdu "doba naruby", nemyslíte?
Z této úvahy nesmí vzejít pocit, že nechci pomáhat potřebným. Samozřejmě, že ano. Ale o způsobu a druhu pomoci chci rozhodovat jen já sama, v rámci svých možností. Pokud někomu z jakéhokoliv důvodu pomáhat nechci, neudělám to, protože někomu pomoci je moje nezadatelné právo. Je špatně, a tak říkajíc "naruby", když o způsobu pomoci rozhodují byrokraté a chtějí vytvořit jakési šablony bez ohledu na to, zda lidé konkrétního státu jsou schopni nebo ochotni takovou pomoc poskytnout.
Dnešní svět je opravdu zvláštní. Budoucnost národa, pokud pro ni sami něco neuděláme, není růžová. Chci věřit, že ne všichni mladí lidé do budoucna zapomenou na pojem vlastenectví a pocítí odpovědnost za svůj domov. Jen tak se totiž budou moci beze studu podívat do očí svým následovníkům.
Téma týdne: Svět, který nás obklopuje
Žádné komentáře:
Okomentovat