5.4.21

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

Padesátiny! I když věk je vždycky jenom číslo, přece jen tohle znamená určitý přelom v životě každého člověka. U mě bylo tohle výročí spojeno i s novou funkcí. Vyhrála jsem totiž konkurz na ředitelku školy. Skromnou oslavu nejen tohoto úspěchu, ale i odchodu stávající ředitelky Lucky Šmahelové jsem si prožila právě dnes. S úlevou usedám do křesla ve Viktorově vile a hlavou se mi honí prožitky...

 „Velká gratulace k vítězství, Jano! A ještě větší k tvému životnímu jubileu“, Lucie mi přináší velkou kytici mých oblíbených žlutých růží.

„Doufám, že budeš mojí důstojnou nástupkyní. Budu ti moc fandit, to mi opravdu věř. A teď připíjím na novou ředitelku, a hlavně na její zdraví!“

Znovu vidím příjemnou atmosféru setkání se všemi svými nastávajícími podřízenými. Nejvíce mne zaujal dlouholetý kolega Petr Kolář. Dárek sice přinesl tradiční, ale co mne překvapilo, přiznal, že mne celá léta tajně obdivoval a představoval si mne jako svojí možnou partnerku. Vůbec jsem o jeho citech neměla tušení. Jak je vidět, i po létech se člověk dozví o svých spolupracovnících překvapivé věci. Bohužel jeho přání zůstane nevyslyšeno, což také, dnes již s úsměvem, konstatoval.

 Pomalu opouštím svoje myšlenky na oslavu ve škole. Stejně to ještě jednou budu muset převyprávět Viktorovi, až se vrátí z práce. Teď mne čeká ještě sobotní oslava doma. Moc se těším na Veroniku s Pavlem. Pokud se nic nepřihodí, přijede i mamka s tatím. Stejně jsem chtěla je seznámit s Viktorem. Spojím tedy všechno dohromady...

 Sobota tu byla, tak říkajíc, co by dup. Viktor mne nenechal nic dělat.

„Jano, přece nebudeš otrokem svých padesátin. Když už jsi nechtěla oslavu v restauraci, tak mi alespoň dovol, abych všechno zařídil sám“.

To byla Viktorova slova a já musím říci, že všechno, co slíbil, do puntíku splnil. Nádherné obložené mísy, chuťovky a chlebíčky, prostě vše, co by si hosté mohli vymyslet a přát, se na naší slavnostní tabuli dalo najít.

 Prvními hosty byli moji rodiče. Přicestovali vlakem a z nádraží je odvezl Viktor. Čekala jsem, jak zareagují na moji novou známost. Poctivě řečeno, trochu jsem se bála. Znala jsem dobře mámin postoj o tom, že Karel byl pro ni ten jediný. Ale tentokrát jsem se zmýlila.

 „Tedy Jano, ten tvůj Viktor opravdu vypadá jako slušný člověk“, mamka byla při svém hodnocení opatrná.

„Doufám, že to není chvilková záležitost. To víš. Karel to asi nebude!“

„Mami, nech toho. Přece nechceš, abych byla až do smrti sama. Ani Karlovi by se tohle tvoje tvrzení moc nelíbilo, to mi věř.“

„No tak. Snad jsem toho tolik neřekla. Už se nezlob, přeju ti to“.

S tátou si Viktor padl do oka na první dobrou. Alespoň tady jsem se nemusela bát nějakého konfliktu.

 Kolem druhé odpoledne přišla Veronika s Pavlem. Oba s velkou kyticí a přáním dalších dlouhých let. Společně jsme si připili hlavně na zdraví.

 „Tak vidíš mami. Alespoň někdo z naší rodiny v práci povýšil. Jak jsi to oslavila?“

Vyprávěla jsem už bůhví po kolikáté, jaké to bylo, došlo i na předvádění obdržených dárečků, od svátečných hrnečků počínaje a květinami konče.

„Mami, vlastně jsme ti taky přinesli dárek, Veronika zalovila ve své tašce a já uviděla obálku.

„Je to vlastně dárek pro vás oba, tedy tebe a Viktora, jestli ti to nevadí. Neboj. Peníze tam nejsou.“

Verča dobře věděla, jaký typ dárku nemám ráda.

Pomalu nahlížím do obálky a za chvilku už vím, o co jde. Týdenní pobyt pro dvě osoby, na Šumavě, poblíž místa, kde jsem strávila své mládí. Termín si můžeme zvolit podle svého uvážení. Je mi jasné, že to nejpravděpodobněji bude jaro. Příroda se probouzí do nového života a sluníčko už ukazuje svoji sílu.

 „Promiň mami. Nic jiného nás s Pavlem nenapadlo. Snad ti tenhle pobyt udělá radost, vím, že to máš na Šumavě ráda a můžeš ukázat i Viktorovi svoje oblíbená místa, co říkáš?“

Upřímně řečeno, oba mne svým dárkem nejen překvapili, ale i dojali. Pak už se zábava odvíjela ke spokojenosti všech a Pavel přivedl řeč i na novou sekretářku svého tatínka.

„Tak už se nedivím Verčo, že jsi nevyhrála to výběrko! Víš, kdo nahradí u táty Terezu?“

„To nemám tušení. Tu paní nebo slečnu jsem sice na chodbě tehdy viděla, ale neznám ji. Ty ano?“

„Jasně, že ano. Když z táty doma konečně vypadlo, že jeho novou kolegyní bude Zdeňka Baršová, měl jsem jasno. Zdeňka Baršová je totiž neteř mojí mámy. Moc se spolu nestýkáme, ne, že bychom si nějak ublížili. Prostě jsme každý jinde, víš?“

Kývnu hlavou. Tuhle věc už považuji za ukončenou. Drby po úřadě zase nebyly od pravdy daleko.

Moje máma reaguje s úsměvem.

„Já věděla, že v tom bude nějaký háček. Obvykle to tak chodí. To jenom ty, Jano, jsi měla nějaké štěstí, které jak doufám, snad vydrží i do budoucna!“

Nechávám tuhle poznámku bez povšimnutí. Nemá význam mamce vysvětlovat, že jen o štěstí to rozhodně nebylo.

Rodinná oslava, která se opravdu vydařila, jen podpořila moje myšlenky, které jsem v poslední době nemohla vyhnat z hlavy. Za měsíc budou Vánoce, na jaře Velikonoce, pak léto, dovolená a opět další Vánoce. Celý život je vlastně takový řízený kolotoč. Točí se na obě strany a záleží jen na nás, jakou stranu si zvolíme. Občas se nám trochu zatočí hlava, uvědomíme si, jak ten čas rychle letí a pouvažujeme, zda jsme ho dokázali smysluplně využít. Snad blízká budoucnost přinese jen samé dobré zprávy a kolečka pomyslného kolotoče se budou otáčet svým přirozeným tempem.

KONEC

2 komentáře:

  1. Se slovy to rozhodně umíš, piš, piš, piš, jsem jako struna

    OdpovědětVymazat
  2. Jen tak medituji nad tím, jestli bych chtěl vyhrát výběrové řízení na ředitele školy ...???

    OdpovědětVymazat