Život je kolotoč

 KAPITOLA DRUHÁ

V kanceláři starosty je příjemné teplo. Jiří Beneš sedí ve vysokém ušáku a dopíjí ranní kávu.

„Terezo, jaký, že to mám dneska program?“

Mladá a pohledná sekretářka Tereza Švandová přibíhá z vedlejší místnosti s popsaným diářem.

„Tak v osm třicet máte být na radnici, v deset třicet vítáme první miminko letošního roku, v jednu je pozvaný budoucí nájemce restaurace v novém areálu, no a pak už tady nic nevidím, pane starosto“, šveholí.

„Ale, copak ty oficiality? Špatně ses vyspala, nebo co? Vždyť si přece už dávno tykáme! A nikdo tady není, kdo by nás mohl rušit…“, pohladím Terezu po tváři.

Dělá mi moc dobře s Terezou flirtovat. Vždycky zčervená jako pivoňka. Ale neodporuje. A to je pro mne rozhodující měřítko.

 „To já jen tak zkouším, Jiří“, slyším její příjemný hlas a znovu se mne zmocňuje touha ji pohladit i někde jinde.

„Ještě jsem si nezvykla. A potom, jsi přece ženatý. Nechci se zaplést se ženatým chlapem.“

 „Nejsi ty nějaká přílišná moralistka? Kdo tady mluví o zaplétání? Když tě občas pohladím, obejmu, políbím, to ještě není žádné zaplétání. A že jsem ženatý? Ještě jsem neřekl, že šťastně. Myslíš si, že to je nějaká vada materiálu?“

S potěšením pozoruji, jak Terezka zase rudne. Než mohu v dalším monologu pokračovat, kdosi zaklepe na dveře.

 „Dále“, zavolám nevrle, protože v tomto okamžiku jsem myšlenky měl rozptýlené docela někde jinde, než u práce.

 „Dobrý den pane starosto. Ranní pošta“, hezká dívka mi podává mi tři dopisy.

Teprve teď si uvědomuji, kdo to je. Pracuje asi na podatelně, dochází mi. Pravda je, že své podřízené příliš neznám. Není to nakonec ani moje povinnost. Pomalu odchází a já marně vzpomínám, zda právě tuto osobu jsem doporučil do výběrového řízení.

„Terezo, vrať se!“

„Ano Jiří?“

„No vidíš, takhle se mi to líbí. Jak se vlastně jmenuje ta mladá, co tady byla? Tu jsme vybírali?“¨

Vím, že Tereza má všechno pečlivě zaznamenáno.

„Ale Jiří. To je přece přijatá neúřednice. Roznáší poštu po městě. Tu jsme nemohli vybírat, když není úřednice, víš?“

„Jo, vlastně, a jak se jmenuje? Nějak mi to vypadlo z hlavy. A kde se tu vzala?“

Panebože, to je opravdu takový sklerotik, nebo mě jen tak zkouší, co vydržím? Tereza sbírá na stolku hrnečky od kávy a přitom referuje.

 „Jitka Plášilová, přece. A doporučil ji ten zastupitel, však víš, ten ze sociální demokracie“, diskrétně mi šeptá jméno do ucha, aby to náhodou žádná nepovolaná osoba nezaslechla. Má mne dokonale přečteného. Ví, jak jsem na výroky, používané v kanceláři, opatrný. Co kdyby tam opozice umístila nějaké odposlouchávací zařízení, že. To by také mohlo znamenat můj konec.

 Tereza zapíná v kuchyňce myčku.

„Z toho Jirky se asi zblázním první já. Nepamatuje si, co dělal před hodinou. Pořád abych za ním stála jako policajt s diářem a všechno stokrát opakovala a připomínala. Vždyť ještě není tak starý. Čtyřiapadesát, to jsou pro některé chlapy teprve ta nejlepší léta. Ale je hezoun, a když mu to zrovna normálně přemýšlí, tak je i příjemný. A hlavně – je ve vatě.  Mohla bych ho eventuelně o nějaké penízky připravit. Tlačit na pilu ale nebudu. Uvidíme, co bude dál.“

„Odcházím na radnici, Terezo. Kdyby mě někdo sháněl, tak nejsem a volno budu mít až odpoledne“.

 „Tak vida. Dokonce si to i správně zapamatoval. Teď ještě aby tu byl v deset zpátky. Ještě že má u sebe mobil. Jako obvykle to budu muset připomenout“.

 Usedám k počítači.

„Dále!“ reaguji na rázné zaklepání na dveře.

„Je tam táta?“

Zhruba třicetiletý mladík s kudrnatými vlasy vchází do kanceláře.

„Táta? Myslíte pana starostu?“

„Jistě. Promiňte, já jsem Pavel. Tedy Pavel Beneš, aby bylo jasno!“

Hm, Jirka v mladším vydání. Nezapře ho, kluka jednoho, hodnotím v duchu přítomného. Nahlas pak vysvětluji, že táta není a bude až odpoledne.

„Mám něco vyřídit?“ Usmívám se. To hlavně proto, aby si synáček nestěžoval, že jsem na něho byla nepříjemná. Tohle „sekýrování“ umí Jirka docela dobře, a proto jsem se naučila usmívat z povinnosti, i když mnohdy mi vůbec do smíchu nebylo.

„To nic. To je dobrý, já to s ním proberu doma večer. Mějte se a díky!“

Nezdržuj hochu. Musím obstarat občerstvení pro pozvané rodiče prvého narozeného miminka v novém roce a koupit velkého plyšového medvěda. Abych to do deseti stihla, musím sebou docela hodit.

   Pracovní den plynul bez větších problémů. Kupodivu jsem ani nemusela Jirkovi připomínat jeho časový rozvrh. Odcházel ve tři odpoledne a já vzápětí po něm, dnes s pocitem dobře vykonané práce.

„To byl dneska zase den“, Jiří se pomalu blíží ke svému domovu.

„Každej by chtěl zázraky, pokud možno včera a myslí si, že jsem všemocnej. Ach jo. Ještě že mám dneska až do večera klid. Aspoň si doma něco přečtu. Jedině to miminko bylo krásný. Holčička, baculatá černovláska, prostě jako obrázek. Taky by se mi takový uzlíček líbil. Přistihuji se u těchto myšlenek a moje svědomí odporuje.

„Co bys nechtěl dědku? Už máš vnouče od dcery a mockrát jsi za ní nebyl. Podívej se, kolik ti je. Vždyť bys neměl ani čas se o takový přírůstek starat. A myslíš, že tady budeš do sta, abys takové mimčo stihl vychovat? S tím nepočítej. Dobře víš, že mužský toho moc nevydrží. A takoví jako ty – hanba mluvit. Chudák ta ženská, které by se to týkalo. Nebuď tak sebevědomej a prober se!“

I když jsem svému svědomí musel dát trochu za pravdu, myšlenka mít miminko třeba s Terezou, mne nechtěla jen tak opustit.

 „Tak jsem tady, Olgo“, volám už mezi dveřmi obýváku na svoji manželku.

„Dneska nějak nezvykle brzo, ne? Copak. Žádná z tvých kočiček neměla volno, tak bereš zavděk domovem?“

 "Nešpičkuj. Už jsem ti mockrát vysvětloval, že žádnou takovou kočičku, jak ty říkáš, nemám.“

   Trochu jsem přitom sice lhal, ale to už patří k mojí nátuře. Co ti ostatní nemůžou dokázat, zatluč. Zapírat, zapírat, zapírat. To říkal už doktor Plzák a já se jeho heslem řídil. I když musím uznat, že dnes je situace trochu jiná. Nejvíce nebezpečným se pomalu stává mobil a textové zprávy. A tak místo zapírat, zapírat, zapírat, je asi aktuálnější heslo mazat, mazat, mazat. Raději jsem praktikoval obojí. Člověk nikdy neví.

 „A co máš k jídlu? Nestačil jsem dnes ani dojít na oběd. A co Pavel?“

   Snažil jsem se o konverzaci, hlavně, aby manželka nenavázala na předchozí téma. Neměl jsem náladu ani chuť se hádat.

 „Dneska máme, co dům dá. Takže si otevři ledničku a vyber si. Nemůžeš čekat, že tě budu obskakovat, kdykoliv se náhodou objevíš doma. Jo a Pavel? Mihnul se tady a zase odešel. Myslím, že na rande. Nechtěla jsem se ho vyptávat, ale myslím, že má nějakou Marušku. Alespoň o ní mluvil. To víš. Je to už dospělý mužský“.

„Ani se nepochlubil, frajer. Budu se ho muset vyptat, co to je zač. Aby to nedopadlo jako s Evou. To bylo lásky, slibů a pak si našla jiného. Asi byl bohatší, co?“

„To víš, dnešní mladý holky. Všechny jdou po penězích. Láska? Ta se vytrácí kdesi v nedohlednu a určitě je až na dalších místech jejich hodnotového žebříčku. To není jako za našich časů. Pamatuješ, jak si žádal mé rodiče o moji ruku? To už se dneska nenosí. Svatba je přepych. Lépe žít na psí knížku. Ale, co tady filosofuju. Dej si pozor, abys náhodou s tvejma kočičkama taky takhle nedopadl!“

 „Už zase začínáš? Kolikrát ti mám opakovat, že nic takového nehrozí?“

 „Podívej. Blbce ze mě dělat nemusíš. Mám oči a vidím, že každou chvilku ta tvoje Terezka odchází domů s kyticí. A nesnaž se mi namluvit, že není od tebe. Sama jsem tě jednou viděla v květinářství kytku kupovat. A pro kamaráda to asi nebylo, když zrovna v kalendáři měla Tereza svátek. Rozmysli si dobře, co říkáš a co vlastně chceš. Já do nekonečna nechci trpět tvoje avantýry, uvědom si to“.

    Sakra, baba jedna. Budu si muset dávat větší pozor. Tu kytku jsem opravdu tehdy Tereze k svátku kupoval. Prolétlo mi to hlavou, než jsem začal nahlas reagovat.

 „Už jsem ti dneska dvakrát říkal, že hádat se s tebou nemám zájem. Tvoje žárlivost mi už leze krkem. Navíc opravdu nemáš žádný důvod mne takto osočovat. Co je na tom, když ženské, která má svátek a náhodou sedí vedle mne v kanceláři koupím kytku? Je to přece docela normální. Uvědom si. Jsem starosta. Kdybych to neudělal, všichni by mě pomluvili. A Tereza nejvíc. Chápeš?“

„Jo. Jenomže to by ta tvoje Terezka musela mít svátek nejmíň desetkrát do roka. A to asi nemá, co? A vůbec? Kde na takové prezenty bereš peníze? Ještě mi řekni, že to patří k prezentaci úřadu a budu se mít čemu smát“.

 „Proboha. Olgo, co si to myslíš? Snad vím, co si mohu dovolit! Myslíš, že chodím bez peněz? Nebo v krajním případě bez karty? Kytka k svátku přece nemá s prezentací nic společného!“

 „Jen aby. Znám tě moc dobře, jakej seš držgrešle. Mimochodem, kdypak naposledy si koupil kytku mně? Nějak si to už po pětadvaceti letech manželství nepamatuju. A buď rád, že se nepídím po tom, kde máš svůj soukromý účet, ze kterého čerpáš finance pro svoje náhodné známosti. Radši to ani vědět nechci. Mohlo by se mi udělat nanic.“.

 „Na tohle téma se s tebou odmítám už dneska bavit. Asi ses dobře nevyspala a za každou cenu se chceš dohadovat. Chybí ti snad něco? Mohla bys být spokojená. Máš zařízený byt, splnil jsem až dosud všechna tvoje přání, máš auto, chatu na přehradě, dvě zdravé děti, jednoho vnoučka a pořád ti to nestačí. A mám toho tak právě dost.“

 Vstávám od stolu a v předsíni beru na sebe kabát a obouvám se.

„Kam jdeš?“, Olina je viditelně nervózní.

 „Proč bych ti to říkal? Za svejma kočičkama. Stejně by sis to myslela, i kdybych ti řekl cokoliv jiného. A neptej se, kdy se vrátím. Až tě přejde blbá nálada, dej mi vědět.“

    Zabouchl jsem dveře bytu. Musím přiznat, že Olga vlastně měla pravdu. Sedl jsem do auta a za chvíli zastavil v sídlišti v okrajové části města a mačkal tlačítko domovního zvonku s vizitkou Tereza Švandová.

Pokračování příště