Život je kolotoč

 KAPITOLA PRVNÍ

    Pomalu si zvykám na život ve městě na jihozápadě Čech. I když jsem se přistěhovala již před pěti lety, stále se mi vrací vzpomínky na malebnou vesničku na Šumavě, kde jsem s mým mužem prožila dvacet let spokojeného manželství. Je to už dávno, ale stále to vidím jako včera. Nemoc se neptá. Přichází znenadání a povětšinou krutě postihuje ty nejhodnější. To se ale nechci chválit. Tím nejhodnějším člověkem byl rozhodně milovaný Karel. Když mu diagnostikovali rakovinu plic, myslela jsem si, že je to jenom omyl. Ale bohužel nebyl. Po opakovaných operacích, pobytech v nemocnici a později i v léčebně, kde jsem ho pravidelně navštěvovala, jsem si Karla vzala na doporučení lékařů domů. Věděli jsme oba, že je to konec. Ale Karel nechtěl být v těžké chvíli v cizím prostředí beze mne. Pro mne to ale byly dny plné strachu a úzkostí. Když po čtrnácti dnech jeho i moje utrpení skončilo, bylo mi jasné, že na Šumavě již nemohu zůstat. Všude jsem viděla jeho přívětivou a usměvavou tvář. Bylo mi pětačtyřicet a najednou ke mně příslušelo to strašné slovo. Vdova. Oporou mi byla jen moje dcera Veronika, dvacetiletý človíček po maturitě. Později se do přízně snažil vetřít i Michal, bydlící v sousedství, jehož jsem bůhví proč považovala tak trochu za podivína. Měl už takovou pověst. Nevšímavý, zamlklý, pravděpodobně nezaměstnaný, žil ve svém domečku se sestrou.

    Po vyřízení dědických záležitostí jsem prodala naši malou roubenou chaloupku a odstěhovala se i s Veronikou do města do paneláku…

    Otáčím se od okna v šestém patře. Pomalu se stmívá, i když jsou teprve čtyři odpoledne.  Ale co bych nechtěla. Je leden. Zima si sice zatím dává na čas, ale věčně šedivé obloze se nedá nevyhnout. Moje vzpomínky jako by mne nechtěly opustit. Znovu se mi vybavují první dny, týdny a měsíce v novém působišti. Nekonečné fronty na Úřadu práce, se stále stejnou písničkou.

 „To víte, paní Kosandová. Ve vašem věku už je těžké práci sehnat. Zatím nic, co by odpovídalo vaší kvalifikaci, k dispozici nemáme“.

   U přepážky seděl kupodivu úředník, mého věku, sympatický, který projevoval maximální pochopení pro moji situaci. Ale pomoci mi také nedokázal. Jeho přítomnost na úřadu však byla tím jediným pozitivním, proč jsem tam chodila vcelku ráda se hlásit.

    Co mně byla platná vystudovaná Pedagogická fakulta. Naprostá beznaděj, spojená se steskem po milovaném manželovi, trvala celý rok. Nejhorší bylo, že práci nesehnala ani Verunka. A tak jsme si nemohly moc vyskakovat. Sirotčí důchod a sociální dávky byly naším jediným zdrojem příjmů. Verunce se občas podařilo sehnat nějakou brigádu, alespoň na pár měsíců.

    Usedám do nedávno zakoupené sedačky a pouštím rádio. Pomůže mi zbavit se minulosti a černých myšlenek.

„Co si stěžuješ?“, ozývá se moje druhé já.

„To už je za tebou. Máš dobrou práci, Verunka se uchytila v kanceláři, máš přítele, co chceš?“

Moje druhé já mělo pravdu. Náhodou se uvolnilo místo v základce a já nastoupila jako učitelka na první stupeň. Když jsem se byla odhlásit z evidence na úřadu práce, nemohla jsem se zbavit dojmu, že ten „můj úředník“, kterého jsem znala jako Viktora Macháčka, je vlastně nerad, že mne už u přepážky neuvidí.

 „Snad se ještě někde potkáme. Přál bych si to. Ať vám získané místo vydrží a ať se vám líbí“, loučil se se mnou.

    Už to bylo čtyři roky. Za tu dobu jsem svoji první várku dětí ve čtvrtém ročníku se slzami v očích přenechala dalším kolegům. Od září učím zase prvňáčky. Mám je moc ráda, malé capartíky a capartice, které po vás koukají svýma velkýma a zvídavýma očima a občas si zazlobí. Ale to patří k věci.

    Veronika pracuje na podatelně městského úřadu. Snad je tam i spokojená. A přítel? Kdo jiný by to mohl být, než můj soused ze Šumavy, Michal Štědrý. Začal za mnou jezdit zhruba před rokem. Ani nevím, kdy a u koho z nás tenkrát přeskočila pověstná jiskřička. Ale – přeskočila vůbec? Nevím. S odstupem času mi tenhle vztah připadá pouze jako východisko z nouze pro nás oba. Michal je svobodný, žije se svou mladší sestrou a občas mne o víkendech navštěvuje. I když můj názor na jeho osobu se nezměnil, tahle jak já říkám „sexuální turistika“ mi zatím vyhovuje. Přesto většinu volného času trávím doma sama. Verunka je dvakrát v týdnu do večera v práci, pak se věnuje svým zájmům a doma ji vidím jenom, když má hlad nebo jí chybí peníze.

    Zaposlouchala jsem se do známé písničky v rádiu a moje rozjímání přerušil zvuk mobilu. „Každá trampota má svou mez“, rozeznívalo se obývacím pokojem stále hlasitěji. Juknu na displej. Máma.

„Ahoj mami. Děje se něco?“, očekávám netrpělivě reakci z druhé strany.

„Jen tak jsem tě chtěla slyšet. Jo, a táta zítra nastupuje do nemocnice!“ Hrká ve mně.

„Co mu je? Povídej!“

„Žlučník. Však víš, jak dlouho to odkládal. Teď se konečně rozhodl. Už to bylo neúnosné, záchvaty každou chvilku. Tak se neboj. Bude to dobré. A co Verča?“

„Není doma. To víš, dneska je do večera v práci. Přijde asi za půl hodiny a zase mi vyčistí ledničku“, směju se.

„A kdy vás zase uvidím? Už jste tady spolu nebyly, naposledy v létě.“

„Táta bude ležet v Plzni?“, vyhýbám se přímé odpovědi.

„Jasně. Ale ani tam za ním nechoď. Než se tam vypravíš, bude doma. Dneska je to otázka tří dnů, říkal náš doktor“.

    Přesně tohle mi u mamky vadilo. Celý můj život mi dokázala organizovat. Nemohla jsem samostatně rozhodovat vůbec nic. Proto taky, když jsme se s Karlem vzali, odstěhovali jsme se na Šumavu. Tenkrát to mamka těžce nesla. Představovala si, že budeme s nimi bydlet v rodinném domku nedaleko města. Jedině táta měl pochopení a byl to právě on, kdo nakonec mamce všechno vysvětlil.

 „Tak kdy teda přijedeš?“ Mamka chtěla za každou cenu slyšet nějaký termín.

„Nevím zatím, mami. Jsem taky každý den skoro do večera ve škole, v sobotu a v neděli je tady Michal…“

„Jo. Michal. Všichni ostatní mají přednost přede mnou a tátou, co? S tím tvým Michalem žádné terno neuděláš, to si piš!“

„Ale mami, nech toho. Je to můj přítel. Vím, že ho nemusíš, ale můžeš ho alespoň respektovat. Pochop, taky chci mít svůj život!“

„Já taky v životě byla jenom s tátou a ne se žádným jiným chlapem. Kdyby to tak věděl Karel…“

 Máma se dotkla mé bolavé struny a já vybuchla.

 „Karla nech spát a nedotýkej se ho. Byl to skvělej člověk a ty to dobře víš. Ale to přece neznamená, že ze mne až do smrti bude jeptiška. Mami, pochop. Za chvilku mi bude padesát a to přece není konec života. Pozdravuj tátu, budu mu držet palce, aby všechno dobře dopadlo, a zastavím se za ním v nemocnici. Teď mě ještě čekají přípravy do školy“.

 „Abych se tě náhodou nedotkla, ty netykavko. Ale nebudu zdržovat. Měj se, a když budeš chtít, tak zavolej“.

Klap. Telefon zmlknul a já si znovu uvědomila, že v tomto směru se se svojí sedmdesátipětiletou mámou prostě neshodnu. Určitě se k ní dostanu až tak na Velikonoce, to budou ve škole prázdniny. Ale nemohla jsem jí to říci. Nechtěla jsem poslouchat nekonečné a zbytečné výčitky.

Mrknu na hodiny. Za pět šest. Verča je tu za chvilku. A jako bych ji přivolala, zarachotí v zámku klíč.

 „Ahoj mami! Je tam zima jako na Sibiři!“

Svléká si bundu, zouvá kozačky a už se řítí rovnou do kuchyně.

„Copak? Držíš černou hodinku?“ Mám zhasnuto, svítí jen hrající rádio.

„Ale ne. Jen tak jsem trochu přemýšlela a nějak jsem nechtěla zbytečně svítit. A taky volala babička. Táta jde zítra do nemocnice s tím žlučníkem, víš?“

„Je to taky dost, že se rozhoupal. Dneska je to sranda, laparoskopií je to šetrné a za tři dny je doma. A co máš k večeři?“

Usmála jsem se. Samozřejmě. Budeme bílit ledničku.

„Je tam guláš od včerejška, jestli chceš, nebo párek s křenem. Vyber si“.

Za pár minut se už hřeje v mikrovlnce včerejší guláš a já se se zálibou dívám, jak Verča pomlaskává.

„A jak v práci?“

„Blázinec. Pošty hromada a než se to všechno elektronicky zpracuje, trvá to. Prý dostaneme brzo nějakou posilu. Zatím je to opravdu na nervy, když jsme tam dvě a Jitka roznáší dopisy po městě. Většinou jsem v kanceláři sama. Je to náročné, ale zvládnu to. Začíná mne to opravdu bavit.“

„A co kluci? Jsou tam taky vůbec nějací?“

„No, to ani ne. Když, tak jenom ve tvém věku. Mladýho jsem zatím žádného neviděla a asi nemám ani šanci. Asi tam pro mne žádný nevyrostl“, zasmála se.

„Co je dneska v telce?“

Nakouknu do programu.

„Zase nějaká americká kriminální komedie, jako skoro každé pondělí, na jedničce Pošta pro tebe, pak ligový hokej, americký sitcom“, projíždím jednotlivé programy očima a nic mne zvlášť neupoutává.

„Jsem docela utahaná. Budu si číst a pustím si potom nějaký video“, Verča uklízí prázdný talíř a já si rozkládám na stole přípravy do školy.

    Je skoro jedenáct, když zhasínám. Veronika ve svém pokojíčku už spokojeně oddychuje a já uléhám v ložnici na pohodlné letiště.

 

Pokračování příště