"Proč se mi ty prsty pořád takhle pletou? To jsem takové strašné nemehlo? Milena se mi směje, a to mě hrozně štve!"
Vztekám se sám nad sebou a dál se trápím se zavazováním tkaniček u svých bot. Brzo mi budou čtyři roky. Zase nic. Prsty se mi zamotaly do tkaniček a mám co dělat, abych je odsud dostal.
"A jé, je! Zase tkaničky? No zamotal ses do nich hezky, ty umělče! Ukaž, prosím Tě!"
Milena rozmotala zauzlovanou tkaničku.
"Takhle tě v září do školky nevezmou, když se to nenaučíš. Když mně byly čtyři, tak jsem to už dávno uměla. Nešiko. Počkej, já to řeknu mamce, jak seš nešikovnej! Podívej. Vždyť na tom nic není. Uděláš uzlík, ten už ti jde. Pak vezmeš do ruky jednu tkaničku, uděláš kličku, koukej. Takhle na to musíš, Vendo. Kličku podržíš v ruce, uděláš druhou kličku na druhém konci tkaničky a obě kličky provlečeš a celé to utáhneš, aby se ti to nerozvázalo. Vidíš?"
Viděl jsem to už mockrát, ale pořád se mi to nedařilo. Vzteky jsem praštil svojí keckou o zeď.
"No takhle se to nenaučíš, vztekloune!"
Milena se směje a já zuřím.
"A mamce nic povídat nebudeš, slyšíš?"
Vrhám se na svoji osmiletou sestřičku a povalím ji na zem. Chvilku se navzájem muchláme a přetahujeme. Milča křičí a dožaduje se svobody. Uštědřím jí pár žďuchanců a ona mi oplácí stejným. Mám ji rád. Nikdy bych jí nechtěl ublížit. Ale aby žalovala mamce, které jsem slíbil, že do konce týdne to pitomé zavazování tkaniček zvládnu, to bych nepřežil.
"Pusť mě! Au, to bolí!"
"Pustím tě, až mi slíbíš, že nebudeš žalovat!"
"Nebudu, slibuju! A teď už mne pusť, víš, že musíme uklidit pokojík, než se mamka vrátí z nákupu! A víš, že tě mám na starosti, tak už nezlob!"
Pouštím Milču ze svého sevření. I když jsem byl o čtyři roky mladší, vétšinou se mi podařilo ji přeprat. Prostě, jsem chlap, jak říká táta.
"Cha, cha. Chlap, co si neumí zavázat tkaničky..."
Moje vnitřní já mi připomnělo, abych se tak moc zase neprsil. Pomáhám uklízet rozházené hračky po celém pokoji a srovnat polštářky na našich postelích.
"A máme jakž tak uklizeno. Co teď?"
Milča nějak neví, co s volnou chvilkou. Ve mně to vře, ale tentokrát se překonávám. Beru do ruky svoji cvičnou botu.
"Ukaž mi ještě jednou tu blbou kličku!"
Milena neprotestuje a hlavolam mi ukazuje asi třikrát po sobě.
A teď jdi pryč! Já nechci, aby ses na mne dìvala!"
Milča se směje.
"Dobře. Když myslíš že ti to půjde líp, proč ne. Budu si hrát na počítači, to na tebe neuvidím."
Znovu se mučím u své boty. Tkaničky mne vyzývavě pozorují, jako by chtěly říct, že už se těší na to, jak je zase skvěle zamotám. Koušu se do rtu. Líp se tak můžu soustředit. Uzlík se podařil. Vzdychnu. Polovina úspěchu je tu. Jak to ta Milena dělala? Beru do ruky konec jedné tkaničky a udělám kličku. Ruce se mi trošku chvějou, asi to bude tím napětím. Držím kličku a kousnu se do rtu ještě silněji. Najednou se i druhá klička daří. Hurá. Tři čtvrtiny úspěchu. Teď ještě protáhnout a celé to utáhnout. Prsty se mi s tkaničkami trošku šmodrchají, ale daří se. Utažené to sice moc není, ale drží to.
"Mám to, hurá!"
Hlasitě jásám a nadšeně ukazuji své vítězství Mileně, která je zabraná do počítačové hry.
"To není možný! Ukaž ten tvůj výtvor! Na jedničku to sice neni, ale, když to zkusíš jestě párkrát, tak překvapíme mamku. Za chvíli se vrátí, tak koukej makat!"
Nevím jak se to stalo. Najednou se mi prstíky přestaly do tkaniček motat a já měl jasno, jak na to. Bylo to pro mne dokonalé mučení, ale ten pocit radosti a štěstí, že se mi nejen děti ve školce, ale ani Milča už nebude pro moji neohrabanost posmívat, rozhodně za to stál.
Téma týdne: "Mučení povoleno"
Žádné komentáře:
Okomentovat