Není táta jako táta

Prvního září. Zase začíná nový školní rok a pro mne, jako patnáctiletou slečnu, ten docela nový na ekonomické škole. Jsem moc ráda, že jsem se na školu dostala a na studium se celkem těším. Doufám, že všechno zvládnu v pohodě. První den se všichni seznamujeme. Musím říct, že náš třídní profesor je velký fešák. Může mu být tak čtyřicet, má krátké, černé vlasy a příjemný hlas. Nejsem jediná holka ze třídy, která po něm se zálibou kouká. Hlavně, aby nebyl moc přísnej, honí se mi hlavou. Představil se jako Miloš Lukeš. Krásné české jméno, snadné k zapamatování. Po třech hodinách se rozcházíme domů.

Máma mne už doma čeká. Moje první dojmy si nemůže nechat ujít.

"Tak co, Maruško, jaké je to v nové škole?"

Líčím, jaké je to ve třídě upravené, vymalované, čisté. Pochopitelně dojde i na třídního.

"Je to moc velkej fešák, mami. Všechny holky čuměly, když přišel do třídy. Podívej. Ani nezaregistroval, že jsem si ho mobilem vyfotila. Musím ti ho ukázat! Jmenuje se Miloš Lukeš. Koukej!"

Ukazuji mamce nepříliš zdařenou fotografii v mobilu. Najednou pozoruji, že mamka bledne.

"Mami, co je? Je ti něco? Jsi celá bledá. Počkej. Přinesu ti vodu".

Mamka se napije a pomalu se jí vrací barva do tváří.

"Tak už je to dobré? Co se děje mami? Ty toho našeho učitele znáš?"

"Vůbec ne. To se mi jen tak trochu zamotala hlava. Ale už je to lepší. A váš třídní je opravdu střihoun, to máš tedy pravdu!"

Ani ve snu netuším, jaké myšlenky se mamce honí hlavou.

"Samozřejmě, děvče moje, že ho znám. Před patnácti lety to byla moje velká láska a ty jsi byla následek. Manželovi jsem se už dávno přiznala. Odpustil mi. Když ses narodila, byli jsme už s Martinem svoji. A tak ani naši netuší, že všechno bylo trochu jinak. Ale pokud jde o tebe, nevím tak docela dobře, co mám dělat. Říci pravdu nebo ne? Budu se muset poradit s Martinem. Máš přece tátu. A že není ten biologický? Co na tom záleží!"

"Mami, vnímáš mne? Nemám přece jenom zavolat doktora?"

Mamka se vrací do reality.

"Nedělej si starosti Maruško. Už je to fajn. A víš co? Dneska se mi nechce vařit. Obléknu se a zajdeme spolu na oběd do restaurace. Táta se stejně vrátí z práce až večer. Co říkáš?"

Proti tomu nemůžu vůbec nic namítat. Domů se vracíme kvečeru. Je krásný skoro podzimní podvečer, Doma se zdravím s tátou a znovu musím líčit svoje prožitky z prvého dne v nové škole. Když vyslovím jméno třídního profesora, táta se s překvapením v očích podívá na mamku a ta jen neznatelně kývne. Já nevím, co se děje, ale žádného vysvětlení se od obou rodičů nedočkám. Prý se mi něco zdálo, namítají oba, když se ptám, co tátův překvapený pohled měl znamenat. Brzo odcházím spát. Dojmů je mnoho a únava se už hlásí.

"Jak je ten svět malý, Kláro, co? Koho by napadlo, že naše dcera bude mít za třídního svého biologického otce? Život občas tropí hlouposti, ale tohle je hloupost docela nebezpečná. Co když se to Maruna dozví?"

"A odkud by se to mohla dozvědět? Milošovi jsem nikdy neřekla, že je jeho dcera. Věřím, že to dodnes netuší a ani bych nechtěla, aby se to dozvěděl. Tenkrát to byl úlet. Jsem šťastná, že jsi mně můj hřích odpustil a Marušku vnímáš jako vlastní dceru. Mám tě moc ráda, Martine!"

Martin mne políbí a povzdychne si.

"Také jsem tenkrát před patnácti lety nevěděl, jak se mám zachovat. Ale protože jsi od počátku nic neskrývala, zvítězila nakonec moje velká láska k tobě. A nelituji, věř mi. Přesto nevím, jestli bychom to Marušce neměli nějak opatrně říct. Kdo mohl předpokládat, že náhoda svede Marunu a jejího biologického otce dohromady. Asi nikdo z nás. Co říkáš?"

"Martine, nikdy mne nenapadlo, že tohle budeme ještě někdy spolu v životě řešit. Ale musím ti dát za pravdu. Neměli bychom Maruně lhát. Stejně si všimla, že mně se udělalo mdlo, když jsem viděla fotku Miloše v jejím mobilu a ty ses jenom překvapivě podíval, když jsi slyšel jeho jméno. Není už malá holka a snad to pochopí, co myslíš?"

Martin přikývl. Trvalo týden, než se oba rodiče odhodlali říci Marušce pravdu.

"Cože? Já nejsem tvoje dcera? To chceš říct, že máma ti byla nevěrná? A navíc s mým třídním? Co jsme to za rodinu, proboha? Tak proto mamce nebylo dobře, když viděla jeho fotku a tys vysílal jenom překvapivé pohledy…"

První Maruščina reakce byla hodně bouřlivá. S pláčem utekla do svého pokojíčku.

Sedím na gauči a brečím. Tak táta není můj táta? Proč já musím mít za tátu nějakého profesora, který je sice fešák, ale nic jiného k němu necítím? Co bude dál? Ví o tom vůbec? Bude se se mnou chtít vidět nebo dokonce setkávat? To by se mi ale vůbec nelíbilo, přemítám v duchu a utírám slzy, které se ani nevím proč, z očí pořád řinou.

Uplynuly tří dny, než se mi podařilo trošku strávit novou informaci. Věděla jsem, že si budu muset s rodiči ještě promluvit, i když tohle téma nebude nikomu moc příjemné. Vhodná chvilka přišla v sobotu večer.

"Mami, promiň. Ale já se musím vrátit, no víš k čemu přece. Profesor o tom ví, že jsem jeho dcera?"

"Ne, Maruško., Nikdo kromě mne a Martina o tom neví. Když mu to neprozradíš ty, nebude to nikdy vědět. V tvém rodném listu také napsaný není. Poděkuj tady tátovi. Ten vzal tenkrát všechno na sebe, víš?"

Objala jsem tátu kolem krku a políbila ho.

"Mám tě moc ráda, tati. A chci za tátu jenom tebe. Nikoho jiného, víš? A neboj. Profesor se ode mne nic nikdy nedozví. Ublížila bych hlavně vám oběma, jako rodičům. A to rozhodně nechci. Někdy je prostě lepší skutečnou pravdu nevědět…"

Téma týdne: Co je lepší nevědět?