Když jsem si přečetla téma tohoto týdne "Takový ten pocit", uvědomila jsem si, kolik pocitů člověk vlastně může prožívat. Pocit štěstí, lásky, osamocení, smutku, bezmoci, radosti a bůhví čeho ještě. V těchto dnech to bude už čtyřicet pět let, co jsem skládala zkoušku z dospělosti. Stále to vidím, jako by to bylo dnes. Sváteční modré šaty, zdobené krajkovými rukávy, slavnostní účes a spousta zprvu smíšených pocitů. Udělám - neudělám? Studovala jsem většinou s jedničkami a tak mi připadalo neskutečné, že bych snad nemohla maturitu udělat. Ale - světe div se, skoro se to stalo.
Jako první byla na pořadu maturitní zkoušky ruština. Jazyk, který se tehdy povinně vyučoval na všech školách. Otázky jsme si vytahovali s černého klobouku, ve kterém byla naskládána dřevěná kolečka s čísly. Číslo otázky si již dnes nepamatuji. Ale moje profesorka, která mne celá studia ruštinu učila, po spatření čísla pronesla bez váhání: "To bude sovětská kosmonautika" a poodešla k dalšímu stolečku, aby mi otázku přinesla v papírové podobě. Seděla jsem na "potítku" a v té době cítila, jak všechny ostatní nadřené vědomosti k maturitě se mi z hlavy kamsi vytrácejí. Byl to zvláštní pocit, nikdy už jsem takový nezažila. Soustředila jsem se na kosmonautiku a v duchu přemýšlela, jak budu hovořit o Gagarinovi či Těreškovové. Ale ouha! Profesorka mi se slovy, "tak jsem to neuhodla, kosmonautika to není", na stolek přinesla otázku, kde stálo: "Sovětský průmysl a založení a historie Leningradu (dnes Petrohrad)".
Byl to šok. Nejen, že v předem daných maturitních otázkách se sovětský průmysl jaksi vůbec nevyskytoval, ale díky předchozímu omylu mojí vyučující jsem si vůbec nebyla schopná vzpomenout ani na založení slavného města. Vědomosti se odmítaly do hlavy vrátit. Okno jako výloha. To byl pocit, který jsem zažívala, spolu s pocitem naprosté bezmoci a zklamání z toho, že nepochybně budu maturitu z ruštiny opakovat v září. To už jsem seděla před maturitní komisí a na dotaz, s kterou otázkou chci začít, jsem potichu a nesměle řekla "Leningrad". Doufala jsem, že se mi v hlavě rozsvítí, ale bohužel nic. Moje profesorka seděla vedle mne a viděla, že se něco děje. Že není možné, abych neřekla ani slovo a jen mlčela. Naklonila se ke mně a tak, aby nikdo neslyšel, nebo alespoň dělal, že neslyší, mi pošeptala: "Leningrad - Petr Veliký, rok 1703". A tehdy jsem zažila další zcela zvláštní pocit, který se od té doby už nikdy neopakoval. Připadalo mi to, jako když rozsvítíte žárovku, nebo škrtnete zapalovačem. Najednou se nadřená otázka ukázala jako na dlani a já už bez problémů hovořila o všem, co jsme se o tehdejším Leningradu učili.
Samozřejmě, že muselo dojít i na druhou otázku o sovětském průmyslu. Z dob, kdy jsme to ve škole probírali, jsem si zapamatovala jen jedinou větu. "Za cara bylo Rusko zaostalou zemí." Dnes se tomu usmívám, ale tehdy mi do smíchu vůbec nebylo. Naštěstí jsem seděla blízko mapy tehdejšího SSSR a tak jsem pustila svoji fantazii na procházku a podle barev na mapě jsem hovořila o tamním zemědělství či průmyslu. To napětí, jak tohle dopadne, mi připadalo nekonečné, ale zároveň se dostavoval jakýsi pocit úlevy, že snad všechno zvládnu.
Zkouška opravdu dopadla dobře. Když jsem na chodbě před místností, kde se maturovalo, čekala na další předmět, oslovila mne moje profesorka ruštiny. "Můžeš mi říct, proč jsi chtěla začínat Leningradem, když jsi ten sovětskej průmysl uměla daleko líp?" Po pravdě jsem řekla, že na tuhle otázku odpověď nemám. Ale ta směs nejrůznějších, neopakovatelných pocitů, umocněná nakonec pocitem neskonalého štěstí, že to vše mám dokonce s vyznamenáním za sebou, ve mně zůstala dodnes.
Téma týdne: Takový ten pocit
Žádné komentáře:
Okomentovat