A zase to slyším. Tajemný hlas v mé hlavě zní čím dál tím naléhavěji. Snažím se nevnímat neustálé vybízení ke společnému výletu kamsi do neznáma. Ženský hlas je stále podmanivější. Cítím, že už dlouho nevydržím odolávat.
"Pojď za mnou! V ráji, který ti nabízím, se budeš mít jako král. Nic ti nebude chybět, nic tě nebude bolet. Pojď a neváhej!"
"Ale já přece nemohu odejít! Nemůžu tady nechat svoji ženu. Mám ji rád. Nechci ji opustit. Pochop to!", snažím se odporovat.
"Ale, ale. Nedělej se. Ono to s tvou láskou tak slavné není. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi jí byl nevěrný. Kolikrát jsi lhal, abys zakryl to, co se neměla nikdy dozvědět. Já to vím dobře, svůj vnitřní hlas neošidíš. Jen se divím, že to s tebou ještě neskoncovala. Má svatou trpělivost. Jiná by tě už dávno zanechala svému osudu. Ale boží mlýny melou. Znáš to. A proto jsem tu já. Vyřídím to za ni. Nemysli si, že tě spravedlnost mine. Na každého jednou dojde. A dnes je ten správný čas. Úplněk a pátek třináctého. Líp jsem si nemohla vybrat. A teď už nezdržuj zbytečnými řečmi a pojď!"
Jakási tajemná síla mne zvedá ze židle. Mám pocit, že se vznáším. Nedostanu ze sebe ani slovo. Moje tajemná neznámá síla odmítá jakékoliv vysvětlování. Po pravdě řečeno, vysvětlovalo by se mi těžko. Musel jsem si přiznat, že občas jsem své ženě nevěrný byl. Ale byl to jen důsledek dané situace. Znáte to, jak to někdy dopadá na organizovaných několikadenních školeních. Společná večeře, trocha alkoholu, sympatická kolegyně a je hotovo. Musím se ale obhájit. Nikdy nešlo o trvalý vztah nebo lásku, ale jen momentální příležitost. Nemohl bych své ženě ublížit. Nic se nedozvěděla. Nebyl ani důvod jí cokoliv vyprávět. Začínám vnímat okolí. Tajemný hlas mne tlačí do zad a já se proti své vůli ocitám ve zcela neznámé krajině. Kopcovitý terén, travnatá mýtina a nádherně vonící smrkový les. Vůně je omamující.
"No řekni. Není tady krásně? Slibovala jsem ti ráj. A jsme na místě. K tomu, aby ti opravdu nic nechybělo a nic nebolelo, budeš muset ještě něco udělat. Nic není zadarmo!"
Je hluboká noc. Nevím, jak je to možné, ale místo na mýtině, kde stojím, je osvětleno zvláštní září jako ve dne. Snad je to důsledek úplňku. Opět ze sebe nemohu dostat slovo. Začíná se mě zmocňovat strach. Jak tohle dopadne? Co budu muset splnit za úkol, aby můj tajemný hlas si mohl se mnou vyrovnat účty? Když se rozhlížím kolem sebe, nikoho nevidím. Cítím ale, že tajemný hlas nebude daleko.
"Rozhlížíš se zbytečně. Nemůžeš mne vidět. Až nastane ten správný čas, ukážu se ti. A teď kopej!"
V mojí ruce se kdoví odkud ocitá krumpáč a na zemi leží lopata. Není mi jasné, co mám kopat.
"Nekoukej a dělej. Než vykopeš metr hlubokou, dva metry dlouhou a třičtvrtě metru širokou díru, bude to chvíli trvat. Jinak si svůj ráj nezasloužíš a budeš se smažit v pekle. A já docela spěchám. Tak neokouněj a dej se do toho. A nepokoušej se utéct. Dopadlo by to špatně, to mi věř."
Nezbývá mi, než se dát do práce. Terén je docela tvrdý. Za chvíli mám propocenou košili. Tajemný hlas mi ale nedovolí odpočívat a neustále mne vybízí ke zvýšení tempa. Konečně je hotovo. Najednou mohu promluvit.
"Můžeš mi říct, o co jde, Slyšíš?"
"Tys to nepoznal? Podívej se pořádně. Co ti ta jáma připomíná?"
Zažívám panický strach. Do mysli se mi vkrádá něco, co si odmítám třeba jen na chvilku připustit.
"Hrob? Já jsem si vykopal hrob? To snad nemůže být pravda…"
"Dobře jsi pochopil, můj milý. Vím, že jsi chytrý, když chceš. Slibovala jsem ti, že v mém ráji se budeš mít skvěle a nic tě nebude bolet. A kde jinde, než v posmrtném životě by to tak mohlo být?"
V hrůze se otáčím za tajemným hlasem. Vidím nádhernou ženu, s rozevlátými dlouhými vlasy, velmi podobnou mojí Marii. V ruce drží neznámý předmět, kterým na mne míří.
"Neboj se. Nebude to bolet", snaží se mne ukonejšit.
Třesu se strachy a slyším svůj vlastní křik.
"Ale to přece nemůžeš udělat! Já chci žít! Jsem nevinný! Mám tě rád, Marie. Prosím, ne! Byla by to vražda!!"
Cítím, jak se propadám do vykopané jámy.
"Marie, ne! Prosím!"
Kdosi se mnou třese. Stále silněji.
"Martine, prober se! Martine, slyšíš mě? No tak, Martine!"
Pomalu otevírám oči. Zprvu nevím, co se děje a kde jsem. Ale za chvilku se mi vědomí vrací. Jsem doma, ležím v posteli a nade mnou se sklání moje Marie.
"Maruško! Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu se mnou!"
"Tak už mě vnímáš? Křičel jsi něco o vraždě, o nevině a nějaké další nesmysly. To máš z toho, jak pořád čumíš na horory na Nově. Furt ti říkám, aby ses na to vykašlal. Pak máš divoké sny!"
Zvedám se z postele. Ještě se mi trochu třesou nohy po prožitých hrůzách. Podívám se z okna. Svítá. Bude krásný, sluncem zalitý letní den.
Téma týdne: Hlasy v hlavě
Žádné komentáře:
Okomentovat