Dárek od Mikuláše

Dívám se na svět svýma velkýma černýma očima už pět let. Moc se těším na zítra. Bude pátého prosince a to k nám zase po roce přijde Mikuláš. I když jsem od kamarádek ve školce slyšela, že Mikuláš vlastně není a jsou to převlečení lidé, nechci tomu věřit. Na druhou stranu je mi ale divné, jak to ten Mikuláš všechno stihne, aby obešel všechny děti, a to i ty zlobivé, společně s čertem. K nám čert nechodil. Byla jsem ráda, alespoň jsem se nemusela bát, že by mě mohl odnést do pekla v tom svém pytli, jak vždycky tvrdila maminka s babičkou, když jsem měla svůj zlobivý den. Kamarádka ze školky mě svým tvrzením o Mikuláši naštvala. Nevěřila jsem tomu a pohádala se s ní. Svoji radost a přesvědčení jsem si ale nenechala zkazit. Nemohla jsem dospat a dočkat se dárečků, které mi Mikuláš vždycky nadělil. Sladkosti, drobné hračky a občas ve stříbře perfektně zabalenou briketu nebo kousek uhlí. To prý proto, abych si uvědomila, že zlobení si mám odpustit. Mikuláš byl pro mne taková "předehra" na Ježíška, kdy dárků a radosti bylo ještě více. Již od rána jsem si připravovala básničku pro Mikuláše. Bylo to podobné, jako každý rok. Modlitbička "Andělíčku, můj strážníčku" byla tradiční a říkanka z mé oblíbené knížky "Polámal se mraveneček, ví to celá obora" byla zase tou nejnovější, kterou jsem se naučila. Snad se bude Mikulášovi líbit.

Konečně nastal očekávaný večer. Mikuláš třikrát zazvonil a já v pokoji na gauči netrpělivě očekávala, s čím přijde. Jako vždycky měl plný košík dárků, v ruce zlatou berlu. Byl celý v bílém rouchu, dlouhé bílé vousy zdobily jeho bradu. Všimla jsem si, že má na nohou bačkory. Pozdravila jsem. Trochu se mi třásl hlas, ale místo úvodní modlitbičky ze mne vypadlo "jé, Mikuláši, ty máš stejný bačkory, jako tatínek!" Mikuláš chvilku mlčel, ale potom hlubokým hlasem řekl "Ale prosím tě. Takových bačkor po světě chodí, to můžeme mít stejné všichni!" Měl pravdu. Své podezření, že snad tatínek, který byl údajně v práci, by mohl být tím Mikulášem, jsem tedy zavrhla. A Mikuláš pokračoval.

"A copak? Ty si myslíš, že ti dáreček dám jenom tak? To já se nejdřív musím podívat, jestli jsem u té správné holčičky, a jestli tady pro tebe vůbec něco mám. A maminko", zeptal se, byla ta holčička vůbec hodná? Zaslouží si nějaký dáreček? Ale bez básničky to nebude!"

Když maminka Mikuláše uklidnila, že jsem zlobila jen tak trošičku, nezbylo mi nic jiného, než předvést svoje recitační umění. Při "Andělíčkovi" se mi zase třásl hlas. Mikuláš byl velké postavy a vzbuzoval respekt. Když došlo na mravenečka, myslela jsem, že to nedám dohromady. Ale s pomocí maminky to vyšlo a Mikuláš se jenom usmíval pod své dlouhé vousy.

"No vidím, že tahle holčička si dáreček zaslouží", usoudil a začal hledat ve svém proutěném košíku. Dostala jsem asi pět krásně zabalených dárků. Jeden z nich byl ale zvláštní v tom, že docela stejný dostala i maminka, babička, tatínek i dědeček. Poděkovala jsem Mikulášovi a ten se rozloučil. "Škoda, že to nemohl vidět tatínek", svěřovala jsem se potom mamince.

Začala jsem rychle rozbalovat. Bylo tam všechno, co jsem měla ráda. Mandarinka, pomeranč, čokoládové cukroví a malá panenka v krásných princeznovských šatičkách. Ta se mi líbila ze všeho nejvíc. Okamžitě to byla moje princezna Zlatuška. Nakonec došlo i na rozbalení toho zvláštního dárečku. Bylo to hodně neobvyklé. Vůbec jsem nevěděla, co to je. V krabici bylo cosi stočeného do dlouhé spirály. Když jsem na to sáhla, ucukla jsem. Bylo to studené, kluzké, mastné. Otazník v mých očích byl nepřehlédnutelný, trochu jsem se i bála. Co když to je živé? Zase jsem si sáhla a zase ucukla. To už maminka s babičkou nevydržely a začaly se smát. Ukázaly mi úplně stejnou krabici, se stejným obsahem.

"Neboj se, Maruško! To tě nekousne. Víš, co to je? To je prasečí ocásek!"

"Prasečí ocásek? A proč mně Mikuláš nadělil prasečí ocásek? Co s ním budu dělat?"

Můj pětiletý mozek tohle nechápal. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tedy alespoň v krabici. Prasátko s ocáskem mi rozhodně něco říkalo, ale tohle… Hrát se s tím nedalo, bylo to studené a nepříjemné na omak, kousat a jíst se to taky v tomhle stavu nedalo, tedy co s tím? Byl to snad pozdrav od čerta? Opravdu jsem se docela bála, aby ocásek třeba neobživl.

Maminka se jenom smála.

"No prasečí ocásek je moc dobrá pochoutka. Uvidíš, až ho uvaříme, jak ti bude šmakovat!"

S úlevou jsem tenhle neobvyklý dárek předala mamince. Ale na ten zvláštní pocit, který se mne zmocnil, když jsem dárek rozbalila, asi do smrti nezapomenu.

Dnes už dávno vím, že kamarádka ze školky měla pravdu. Po letech mi maminka vyprávěla, jak to vlastně bylo, a proč celá rodina dostala prasečí ocásky na Mikuláše. Moje druhá babička prodávala v řeznictví. V té době byla tahle pochoutka nedostatkovým zbožím. Dnes se tomu smějeme, ale tehdy to opravdu tak bylo. Proto babička všem koupila prasečí ocásky, obstarala stejné krabice a vychlazené masíčko tam uschovala. Věděla, co je dobré. Všichni jsme si po Mikuláši moc pochutnali a ještě hodně dlouho se smáli mému údivu nad prazvláštním dárečkem. Nejvíce na Mikuláše vzpomínal můj tatínek. Moje zmínka o stejných bačkorách ho opravdu "dostala". Dalo mu hodně práce, aby svoji mikulášovskou roli dohrál bez úhony až do konce!

Téma týdne: První vzpomínka