Sedím a tupě zírám před sebe. Ze schránky jsem vyndala dopis. Už cestou po schodech domů jsem neměla dobrý pocit. Teď držím v ruce list černě orámovaného papíru a dozvídám se pro mne nepochopitelnou věc. Rudolf odešel. Můj bývalý přítel, se kterým jsem strávila téměř dvacet let spokojeného života. On. Celoživotní optimista, jehož hlavním životním mottem bylo "hlavu vzhůru", už tady na světě není. I když se před téměř rokem ode mne odstěhoval a našel si jinou ženu, nedokázala jsem na něho zapomenout. Stále jsem věřila, že to byl z jeho strany pouze omyl a jednoho dne znovu zazvoní u mých dveří. Mýlila jsem se. Proč právě on se musel stát obětí dopravní nehody? Věděla jsem, že je týden v nemocnici a jeho stav je vážný. Ale byla jsem přesvědčena o tom, že to všechno zvládne a znovu uslyším to jeho "hlavu vzhůru".
Při pohledu na parte se ve vzpomínkách vracím k našemu společnému životu. Setkali jsme se docela náhodou u lékaře. Já si tam šla pro léky a on, jak mi svěřil, měl problémy se zády. Byl skvělý bavič a společník. Cestou od lékaře jsme si domluvili schůzku v restauraci na další den. Vidím to jako včera. Přišel s kyticí krásně žlutých narcisů, kterých bylo tehdy na jaře všude plno. Prožili jsme společně krásný večer. Ani nevím proč, ale svěřila jsem se mu už tehdy se vším, co mne trápilo. Jak těžký byl pro mne rozvod, byť bezdětného manželství. Dlouho trvalo, než jsem se s touhle životní etapou vyrovnala. Ale na druhou stranu, žít s alkoholikem a násilníkem jsem si nezasloužila a tak rozvod se stal vlastně malou výhrou. Bývalý se zaplaťpánbůh odstěhoval, ani jsem nezjišťovala kam. A tehdy jsem po prvé uslyšela Rudolfovo heslo "hlavu vzhůru" a k tomu ještě dodal "děvče" Zasmála jsem se. Jaképak já byla ve čtyřiceti děvče? A Ruda pokračoval.
"Víš děvče", opět to u mě vyvolalo úsměv, "život není peříčko. Nemazlí se s nikým a s vybranými jedinci se nemazlí dvojnásob. Možná, že k nim patříš i ty, kdo ví. Na tyhle situace mám heslo a věř, že moje "hlavu vzhůru" vždycky zabralo. Po prvé mi zatykal a mne to ani nevím proč, potěšilo. Chápala jsem, že není obvyklé, aby tykání ženě nabídl jako první muž, a proto jsem to raději po naší krátké známosti navrhla sama. Souhlasil okamžitě.
Postupně jsem se dozvěděla, že ani on neměl život lehký. Ve třiceti bojoval s rakovinou. A úspěšně.
"A kolikrát si v té době použil své heslo?", zeptala jsem se s úsměvem.
"Asi bych to ani nespočítal. Ale nikdy jsem si nepřipustil, že by to mohlo dopadnout jinak!"
V pětatřiceti se oženil a za rok se stal otcem. Chlapeček se ale nenarodil zdravý. Trpěl svalovou dystrofii a tento svět opustil ve třech letech. Rudolfova manželka situaci psychicky neunesla a spáchala sebevraždu.
"Tehdy jsem chtěl vykonat totéž. Ale nenašel jsem dost odvahy", svěřoval se mi. Nakonec, i když po delším čase, opět zvítězilo jeho heslo. Nechtěl být zbabělcem, který vzdá život bez boje. Pomohla mu práce a dobří kolegové. Než jsme se potkali, žil sám. Za dva měsíce od první schůzky se ke mně nastěhoval. Prožili jsme opravdu spokojená léta podzimu života. Před rokem mne opustil. Jak to tak u starších mužů občas bývá, probudila se v něm druhá míza. Současná partnerka je o třicet let mladší. Bylo to pro mne těžké, ale použila jsem také Rudolfovo heslo a znovu dala "hlavu vzhůru". Teď je mi pětapadesát. Zůstala jsem sama, bez dětí a příbuzných. Rudovi by bylo o pět více.
By bylo? Jak divné je hovořit o někom, kdo nám byl blízký, jen v čase minulém… Budu si muset zvyknout, že jinak už tomu nebude. Pomalu mi dochází, že to je opravdu realita. Do očí se mi derou slzy a já nechávám pláči volný průchod. Otázka, proč se to všechno muselo stát, zůstane nezodpovězenou.
Pohřeb se konal za týden jen v kruhu nejbližších přátel a známých. Teprve tam jsem se dozvěděla od Rudovy družky, že jej na přechodu srazilo auto a utrpěl vážná zranění. Když už to vypadalo, že všechno zvládne, skolila jej embolie plic. Přes okamžitou lékařskou pomoc se už z druhého břehu nevrátil.
Při poslechu nádherné písně Petra Spáleného "Až mě andělé", kterou měl Ruda moc rád a se kterou jsme se s ním všichni rozloučili, jsem měla pocit, že znovu slyším jeho podmanivý hlas, jak říká "hlavu vzhůru, děvče". I když mě bylo hrozně smutno, v tu chvíli jsem věděla, že i tuhle složitou životní situaci zvládnu. Od té doby jsem Rudovo heslo přijala za své a věřte nebo ne, opravdu funguje.
Téma týdne: "Hlavu vzhůru"
Žádné komentáře:
Okomentovat