Při prvním přečtení tématu týdne jsem zprvu nechtěla věřit svým očím. Na nový rok, první téma a takto smutné? Vůbec se mi to do tohoto období nehodilo. Ale po chvilce zamyšlení docházím k názoru, že vůbec nemusí jít o den života, spojený s naším úmrtím, i když to je první věc, která asi každého napadne.
Aniž si to uvědomujeme, prožijeme v našem životě mnoho posledních dnů. Ten první poslední den je den našeho narození. Nebo si myslíte, že takový den se může někdy ještě opakovat? Může se tak stát jenom v naší fantazii a tak první den našeho pohledu na svět můžeme považovat i za den neopakovatelný a tedy poslední. Když uplyne rok po narození, obvykle uděláme první nesmělé krůčky. I takový den, zejména naše maminka a rodina bere jako neopakovatelný. Podobným je pak první den ve školce, kde se nám líbí. Za několik roků to může být i ve školce den poslední. Každý z takových dnů je pro nás významný a neopakovatelný. Následuje první den ve škole, a jak jde život, také poslední den v základní škole. Tady končí první velká etapa našeho žití.
Později záleží na každém z nás, kolik prvních a posledních dnů nás ještě v životě čeká. Někdo se věnuje středoškolskému studiu, někdo učebnímu oboru. I tady strávíme první neopakovatelný den nástupu a posléze poslední den složením maturitní zkoušky nebo vydáním výučního listu. Vybraní jedinci se věnují vysokoškolskému studiu, opět s neopakovatelným prvním a po letech posledním dnem, stráveným ve škole a zakončeným obhajobou diplomové práce a promocí. Nepochybně jde o neopakovatelné dny, které si ve své paměti uchováváme stále.
Přichází druhá etapa života. Nástup do zaměstnání. První den v práci také ze své paměti nevymažeme. Pamatuji si dodnes, jak mne tam přivítali, vím stále i to, co jsem měla na sobě a jaké byly první dojmy prvého dne. Po hodně dlouhé době přišel i den, kdy jsem byla v práci naposledy. Pravda je, že tento den vyvolává trochu nostalgie a spoustu vzpomínek. Ale nedá se nic dělat. Čas je běžec dlouhým krokem a druhá etapa našeho života také není nekonečná.
Blížíme se k etapě třetí. Někdy se nazývá podzimem života. Ale alespoň pro mne vůbec není smutná nebo šedivá, tak jako podzim se svým uplakaným počasím bývá. Záleží na každém z nás, jak si svůj podzim života uspořádá a jak ho chce prožít. Optimismus a radost z každého krásného dne, prožitého v klidu a v kruhu svých milovaných je přitom základním stavebním kamenem. Svým způsobem k dobře prožitému podzimu života přispívají i naše koníčky, možná i psaní na tento blog.
Namítnete, že každá etapa má svůj cíl. Jistě máte pravdu. Až jednou skutečně rozběhneme etapu čtvrtou, nebojme se cíle. Vždyť z pomyslného ráje, kam se nakonec dostanou všichni dobří a možná i ti méně dobří lidé, se ještě nikdo nevrátil a musí tam být krásně!
Přeji všem čtenářům této úvahy krásný nový rok, hodně zdraví, štěstí a radosti.
Téma týdne: Poslední den mého života
Žádné komentáře:
Okomentovat