Jaký je vlastně život na vozíku? Je hřebíkem do rakve, nebo ne? Je tím posledním hřebíčkem života? Mnoho otázek, na které není lehké najít odpověď. Když vám lékař v nemocnici po autonehodě sdělí, že bohužel už nikdy nebudete chodit, napadne vás, že hřebíček do rakve se pořádně zavrtal a už ho nikdo nevytáhne. Dokonce si chvilku přejete, aby se ta rakev za vámi zavřela nadobro. Trvá hodně dlouho, než se naučíte s tímhle faktem žít. Začátky jsou hodně těžké. Kdo si myslí, že se jen tak jednoduše posadí z postele do vozíku a hned bude jezdit jako "širón", ten se hodně plete. Dostat se z postele bez cizí pomoci ze začátku totiž není vůbec možné. Najednou vám neslouží ruce tak jako dřív, ba co víc, neslouží vám hlavně nohy. Nemůžete s nimi pohnout, i když vaše hlava a mozek to chce. Ale tyhle příkazy se nějak míjejí se skutečností, a vy nechápete proč. Vždyť na tom přece není nic složitého, posunout se dopředu a posadit se. Když s hrůzou zjistíte, že to prostě nejde, cítíte se psychicky na dně. Ale na druhou stranu to nesmíte vzdávat. Životní zásada, že všechno zlé je k něčemu dobré zde platí dvojnásob a opravdu mnoho záleží na pevné vůli a chuti do dalšího života.
K zvládnutí krutých začátků pomáhá rehabilitace. Pravidelné cvičení v rámci možností každého jednotlivce. Rehabilitace bolí, ale s tím nic nenaděláte. Naopak. Když se po delším čase dostaví první úspěch a vy se na rukou udržíte tak, abyste se mohli do vozíku z lůžka bez pomoci kohokoliv skutečně posadit, zachvátí vás pocit neskutečné radosti a štěstí. Vlastní pohyb s vozíkem dá také rukám a zádům hodně zabrat, i když se to nezdá.
Zdravý člověk to možná nepochopí. Musí se to prostě zažít. Málokdo si dokáže představit, co všechno může být pro vozíčkáře problémem. Pomineme schody, vjezdy na chodníky či možnost dostat se do hromadných dopravních prostředků. Bohužel naše společnost ještě tak daleko nedospěla, aby myslela i na své postižené spoluobčany a zajistila kamkoliv bezbariérové přístupy, i když v posledních letech se situace lepší. Mnoho problémů, které je třeba okamžitě vyřešit, má vozíčkář i doma. Dostat se do vany nebo sprchového koutu, dostat se na WC, vejít se s vozíkem do výtahu nebo vůbec do dveří kuchyně či pokoje a mnoho dalších. Obvykle samostatnému bydlení s vozíčkáře předchází celková rekonstrukce bytu tak, aby jej mohl užívat. Jakýkoliv i sebemenší úspěch znamená pro něho zase zdroj radosti a optimismu.
Zamýšleli jste se někdy nad tím, kolik vozíčkářů plnohodnotně pracuje? Určitě je jich menšina. Lidé kolem nich se totiž stále nezbavili předsudků z minulosti, že člověk na vozíku je člověk jiný, hlavně méněcenný, který kromě pohybového postižení je nemocný i tak říkajíc "na hlavu". Ale přece nelze všechny házet do jednoho pytle. Nebo si myslíte, že ano? Znám takové, kteří díky svému handicapu pracovali celý život a práce jim byla nejen zdrojem příjmu, ale v mnohých případech i koníčkem. Vozíčkáři, nebo obecněji lidé postižení, totiž pracují rádi a kvalitně. Možnost pracovat, být uznávaným odborníkem a plnohodnotným kolegou, to je totiž pro zdravotně postiženého obdobný pocit, jako pro jiného výhra v loterii. Ale to už bychom se od tématu týdne dostali někam jinam. Svojí úvahou jsem jen chtěla vyjádřit to, že život s vozíkem nekončí a na poslední hřebíček do rakve je ještě dost času.
Téma týdne: Hřebík do rakve
Žádné komentáře:
Okomentovat