Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším a jediným exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt nejméně čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.
Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.
"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.
"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.
"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"
"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"
"Teda mami, co ty všechno nevíš…"
"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"
V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.
Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.
"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"
Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.
Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.
"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.
"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.
"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"
Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.
"Vy jste paní Královcová?"
Přikývla jsem.
"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Vůle žít byla silnější. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu.
Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.
Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla a bezděčně pohladila. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.
Téma týdne: Vůle žít
Žádné komentáře:
Okomentovat