To nevymyslíš

"Mami, chtěla bych ti něco říct!"

Moje dvacetiletá dcera mne objala kolem ramen a já věděla, že to bude nějaké opravdu důležité oznámení. Znala jsem svoji Jindru dobře. Vychovávali jsme ji s manželem tak, jak jsme nejlépe uměli. Vystudovala střední školu s maturitou a v loňském roce ji přijali ke studiu na vysokou ekonomickou. Byla jsem na ni s manželem pyšná. Vždyť nikdo z nás vysokou školu neměl. A chápu, jak je dnes důležitá.

"A copak to bude, Jindřiško? Vždycky, když se takhle tulíš, není to nic jednoduchého. Tak co se stalo?"

"Nic se nestalo, mami. Ale víš sama, že už půl roku chodím s Radkem. Vyprávěla jsem ti o něm, víš? A chtěla bych vám, tedy tátovi a tobě, Radka představit. Máme se moc rádi. Co bys říkala, kdyby přišel v neděli na oběd?"

O známosti s Radkem jsem už věděla dávno. Kdo by nepoznal na své nejbližší bytosti, že je zamilovaná až po uši. Přála jsem jí to. Byl to její první vážnější vztah, a jak se zdá, podařilo se trefit hřebíček na hlavičku. Proto mne Jindřin návrh docela potěšil.

"No, to by šlo. Nemáme s tátou nic v plánu. Ale co uvařím? Co má tvůj Radek rád, víš to?"

"Nedělej si starosti. Jí všechno a má rád sladké. Když uděláš svíčkovou, tak jak ji umíš jenom ty a jako třešničku na dortu upečeš bábovku, nebude to mít chybu. Ale pokud se rozhodneš jinak, nebudu proti tomu nic namítat, mami."

Celá Jindra. Dokázala mi polichotit a dobře věděla, že pohladí moji duši. Večer jsem všechno probrala s manželem Liborem. Nic nenamítal. Oba jsme se těšili, že poznáme chlapce, který si zamiloval naši Jindřišku.

Neděle tu byla co by dup. Svíčková se tentokrát opravdu mimořádně podařila a ani bábovku jsem nepřipálila. Všechno vypadalo jako zalité sluncem. Jindra byla už od rána nervózní. Snad dvacetkrát obrátila naruby svoji skříň, než si vybrala šaty, které si ke svátečnímu obědu oblékne. Musím říci, že jí to opravdu slušelo. Nakonec - mládí sluší vše. Jak říkávala moje maminka. Kdyby si na sebe navlékla pytel od brambor, bude jí to také slušet.

Radek byl přesný jako hodinky. Úderem dvanácté se ozval zvonek. Do obývacího pokoje, kam Jindra Radka pozvala, vešel štíhlý, hnědovlasý chlapec, nebo spíše mladík. Bílá košile, sváteční tmavomodrý oblek a velká kytice růží, za kterou ho nebylo skoro vidět.

"Pro vás, paní Horáková. Děkuji moc za pozvání na oběd a rád vás poznávám. A vás také pane Horák. Já jsem Radek Dolejš", představil se.

Nedivila jsem se Jindře, že se jí Radek líbil. Vysoký, černooký, kudrnatý, příjemný hlas i vystupování. Ale mým tělem projelo jakési mravenčení. Netušila jsem, z čeho pramení tenhle nepříjemný pocit. Možná, že sis to jenom namlouvám, uklidňovala jsem se v duchu. Zajímavé bylo, že já jsem se za svobodna také jmenovala Dolejšová. Ale snad je to jen náhoda. Dolejšových po světě chodí moc.

Abych Radka lépe poznala, začala jsem se u kávy s bábovkou trochu vyptávat. Kde pracuje, nebo studuje, co jeho rodiče a tak. Však to znáte. Takovému povinnému výslechu jsou při první návštěvě v rodině vystaveni asi všichni nápadníci.

Radek se vůbec nezdráhal odpovídat. Je stejně starý jako Jindřiška. Vystudoval gymnázium a teď začal se studiem architektury. Mimo to si vydělává brigádami v soukromé vinárně, kde dělá číšníka a "člověka pro všechno" jak se vyjádřil. Nevyhne se ani úklidu.

"A není toho na tebe, Radku, promiň, že tykám, nějak moc? Vím, co všechno obnáší vysokoškolské studium a ty stihneš u toho i pracovat?"

"Víte paní Horáková, já musím. Svoje rodiče jsem nepoznal a od malička jsem vyrůstal v kojeneckém ústavu a později v dětském domově. Když jsem odmaturoval, dětský domov jsem opustil. Společně s dvěma stejně starými kamarády jsme si pronajali ve městě byt, kde společně žijeme dodnes. Musím přispívat na nájem. Nechci být jenom příživník. Při troše snahy a píle se to zvládnout dá, věřte mi."

"A o svých rodičích nevíte opravdu vůbec nic?", zeptala jsem se a znovu mnou projelo nepříjemné mravenčení.

"Nevím. V domově říkali, že mne tam odložila máma. Byla prý hodně mladá… Nikdy jsem ji neviděl. A děkuji za výbornou bábovku. Teď se s vámi rozloučím a půjdeme s Jindrou na procházku, viď?"

Jasně. Měl už mého vyptávání asi plné zuby. Mladí chtějí být spolu a já jsem je nechtěla zdržovat.

"Příjemný kluk, viď?"

Libor si ke mně přisedl na pohovku a chtěl si povídat.

"Ale na tobě jsem viděl, že ti na něm něco vadí. Povíš mi to?"

Libor měl výborný postřeh, ale mně se do mluvení moc nechtělo.

"Víš, Libore, mám tak trochu pocit, jako by mne dohonily temné dny minulosti. Ještě si to ale musím ověřit. Pak uvidíme."

"Ale? Jsi tajemná jako hrad v Karpatech. Copak skrýváš přede mnou za tajemství? Přece jsme si vždycky všechno říkali na rovinu. Tak ven s tím!"

Tehdy jsem hovor s Liborem přerušila. Dala jsem si sama pro sebe dva dny na to, abych ověřila to, co mne při rozhovoru s Radkem napadlo. Po dvou dnech jsem měla jasno. Měla jsem pravdu. Temné dny minulosti… Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset komukoliv vysvětlovat hříchy svého mládí.

"Dva dny jsou pryč," připomněl mi Libor po večeři. Dopovíš mi to, co jsme společně nakousli?"

"Ano, Libore. Ale slib mi, že mne nepřestaneš mít rád. Oba víme, že Jindra je naší adoptovanou dcerou. Na tom jsme se společně dohodli, když jsem zjistila, že nemohu mít děti."

Libor chtěl něco říct, ale já ho zastavila.

"Prosím, abys mě nepřerušoval. Poslouchej. Možná, že bych ti to pak už nedokázala říct nikdy", zaprosila jsem.

"Bylo mi sedmnáct let, když jsem se zamilovala do spolužáka Honzy na ekonomce. Byla to první láska, tedy z mojí strany. A bohužel nezůstala bez následků. Moji rodiče však byli zásadně proti dítěti. Já jsem však na potrat jít nechtěla. Moje maminka mne donutila, abych dítě dala do kojeneckého ústavu. Sama prý jsem ještě dítě a nejsem schopná takového tvorečka vychovávat. Oba moji rodiče byli zaměstnáni a s děckem by mně nemohli, nebo spíše nechtěli pomáhat. Byly to nejčernější dny mého mladého života. Neustálé hádky a boj o moje děcko. Nakonec jsem uznala, nebo spíš musela uznat, že má maminka pravdu. Po porodu jsem dítě ani neviděla. Honza se mezitím odstěhoval do jiného města, Vlastně jsem mu ani neřekla, že jsem těhotná. Proč taky. On by rozhodně otcem být nechtěl a já nechtěla přidělávat starosti jeho rodičům. Bez vědomí mojí mamky se mi ale podařilo zjistit, v kterém děcáku moje dítě vyrůstá. Netroufala jsem si ho navštívit. Bála jsem se, že to neustojím a že se bez něho domů nevrátím. Ale vydržela jsem to. Své temné dny minulosti jsem uzavřela založením manželství s Liborem.

Od té doby uplynulo dvacet let. Když jsem v neděli poprvé uviděla Radka, projelo mi tělem takové divné mravenčení. A znovu, když mluvil o tom, kde vyrůstal. A tak jsem navštívila dětský domov a poprosila je o jméno osoby, která Radka Dolejše do domova předávala. A nemýlila jsem se. Byla to moje maminka a já. Sama jsem být ještě nemohla, protože jsem nebyla plnoletá. No, a teď víš všechno. Radek Dolejš je můj syn. Snad se něco nevydařilo při mém porodu, snad za to mohla psychika, ale jak víš, pak už se mi nikdy nepodařilo otěhotnět."

Libor dlouho mlčel. Jsou situace, které nevymyslíš. Život prostě občas tropí kotrmelce. A tenhle stojí za to.

"No, a jak to mladým řekneme?", zeptal se po chvíli.

"Vždyť ani Jindřiška dosud netuší, že není naší vlastní dcerkou!"

"Já vím. Možná, že jsme jí to mohli říci dávno. Je zázrak, že se zatím nic nedozvěděla od cizích lidí. Snad to zvládneme co nejdříve. Budu se o to snažit a doufám, že mi pomůžeš. Rozhodně to nebude lehké. Jsou to obě moje děti, víš?"

Libor mne objal a já věděla, že mne pochopil.

"Vlastně nic nebrání tomu, děti spolu dál chodily, viď? Ale představ si, kdyby jejich láska vydržela až do svatby. To budeš současně máma i tchyně a Jindřiška dcera i snacha a Radek syn i tchán? To opravdu nevymyslíš!"

Téma týdne: Temné dny minulosti