Život není fér

Čas hrozně rychle utíká. Už rok a půl jsem na tomhle zajímavém světě, kde mám pořád co objevovat. Je to hodně složité. Zatím dobře poznávám jenom mámu. Ta se o mne stará nejvíc. Dá mi najíst, napít, přebalí mne, pochová, pohladí, prostě je moje takové zlatíčko. A já prý její. Alespoň to často říká, když mne drží v náručí a líbá. To se cítím nejšťastnější. Druhou osobou, kterou mám rád, je táta. Ten se mnou dělá různé vylomeniny. Zvedá mne do vzduchu, směje se na mne a má radost, když i já se směju. Nevidím ho tak často, jako mámu. Máma říká, že táta musí do práce, aby vydělal pro nás oba penízky. Já sice nevím ještě tak moc, co to je, ale když to říká máma, budu tomu věřit. Třetí osobou, kterou mám rád, je babička. Zatím sice nevím, proč jí tak říkají, ale je mi s ní dobře. Mazlí se se mnou, chodí se mnou na procházky s kočárkem, kterému říkají golfky. Tady nejsem moc rád, protože jsem přikurtovanej a nemůžu se hejbat tak, jak by se mi líbilo. Raději chodím sám, tedy s dospělákem za ruku. Ale pravda je, že většinou na procházce v golfkách usnu, takže je mi všechno jedno.

Mohlo by se zdát, že je to krásný život. Ale není. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Proč nemůžu na procházce běhat sám? Pořád mne někdo hlídá a buzeruje, musím se držet za ruku jako nějaký největší trouba. Prý by se mi mohlo něco stát, říkají ti dospělí. Ale co tak asi? To zatím netuším, ale hrozně mě to vodění za ručičku rozčiluje. Občas začnu řvát. Ale není mi to vůbec nic platné. Naopak. Dospělák se naštve a přikurtuje mne do golfek a mám po hehe. Tak radši mlčím a dělám, že mě to baví.

Nebo si vezměte jídlo. Proč se musím pořád cpát, když mi to navíc vůbec nechutná? Nějaké šťávičky z mrkve, s citronem nebo jablkem? Fujtalbl. Ochutnali to vůbec ti dospěláci někdy? Je to kyselý jak šťovík. Cukru mi tam mamka moc nedá, abych prej nebyl moc tlustej. A tak spolu bojujeme. Já prskám všude okolo, máma se rozčiluje a začne s psychickým nátlakem. Tak broučku. Jednu lžičku za maminku, druhou za tatínka, třetí za babičku a tak pořád dokola. No řekněte. Můžu já se vzepřít nebo to odmítnout, když je to lžička za maminku, tatínka nebo babičku? Nemůžu. To bych si to s nima rozházel a to nechci. Tak alespoň pár lžiček tý kyselotiny do sebe dostanu. Zbytek, který už není za nikoho, vyprskám kolem. Ještě, že mi mamka dala bryndáček. To bych zase vypadal, celej ulepenej!

A další taková nespravedlnost. Plenky. Proč mi je musí pořád vyměňovat, když do nich načůrám nebo se vykakám? Já bych v nich nejraději zůstal co nejdýl. Víte, jak krásně to hřeje? Asi nemáte tušení, když pořád musím mít čisté. A ještě mě vezmete pod sprchu. Br. Než začne téct teplá voda, tak si docela užiju a většinou vřískám. Ale máma z toho má evidentní radost a tak nakonec, když mne hezky umyje a přebalí do čistého, se spokojeně směju spolu s ní. Jen nerozumím tomu, proč mi říká, že jsem malé prasátko. Ale je to máma, tak asi bude mít pravdu.

Jak já se nerad oblíkám! Obzvlášť, když je venku zima. To na mne navlečou tolik košilek, svetrů a kabátků, že se nemůžu ani hnout. Připadám si jako malý medvídek. A nejhorší je čepice. Proč se musí nosit čepice na hlavě? Hrozně mi to vadí, když mě ji začnou na hlavu soukat. Je při okraji pevná, aby dobře držela. Dá to hodně práce, než se do ní dostanu. Přitom se mi hlava různě kroutí ze strany na stranu. To nesnáším, ale co se dá dělat. Venku se mi potom líbí, i když tu čepici bych nejradši sundal. Ale nejde to. Na rukou mám cosi, čemu říkají palčáky. Ty jsou hezky protažené skrz rukávky posledního kabátku, abych je neztratil nebo někam nezahodil. Ruce mám neohrabané, ale pravda je, že je mi v rukavičkách teplo.

No, a co teprve večer! Sice je fajn, když se koupu v krásně teplé vodě ve vaničce, ale proč mě přitom musejí mydlit něčím, co pění jako blázen? Nedej bože, aby se mi to dostalo do očí. To pak pěkně pálí. Párkrát jsem to už zažil, a proto si teď dávám pozor. Nejraději bych si rochnil ve vodě sám. Ale to zase nemůžu. Pořád je někdo kolem mě, nadzvedává mi hlavu, prý, abych se neutopil! A to nejhorší teprve přijde. Po koupání dostanu dlabanec, tentokrát mi i chutná, ale pak musím jít do postýlky. Proč musím jít spát, když se mi vůbec nechce? Proč se nemůžu jako dospěláci koukat na ty obrázky, které běhají v něčem pro mne neznámém a dospělí tomu říkají televize? Maminka a někdy i babička jsou ale nekompromisní. Pár pusinek a šup pod peřinku. Někdy si trošku zakřičím, ale protože vím, že mi to stejně nepomůže, tak nakonec přece jenom usnu.

Když tak na ten život z mého pohledu koukám, tak nemůžu jinak, než říct, že není fér. Pořád musím někoho poslouchat. To mě opravdu nebaví. Jestli to takhle bude furt, tak to mě potěš koště…

Téma týdne: Z pohledu malého človíčka