Život je kolotoč

 KAPITOLA DVANÁCTÁ

„Veroniko, kde jsi? Pojď mi přece pomoct!“, volám hlasitě z předsíně, kde se marně snažím odsunout botník.

 „Mami, už jdu. Počkej, netahej se s tím sama. Ať si ještě něco neuděláš!“

Veronika bere skříňku z druhé strany a společně ji odstavíme od zdi. Trochu to u nás vypadá jako po výbuchu. Ale řekly jsme si s Verčou, že ty náhradní klíče od bytu prostě musíme najít. Nemohou být jinde, než v předsíni a určitě někam zapadly a nejsou vidět. Proto to dnes bereme tak říkajíc „z gruntu“. Ale ani za botníkem kromě pár pavučin a vrstvy prachu není nic jiného k nalezení.

 „To jsem blázen. Přece se nepropadly do země. Ještě zbývá skříň s kabátama a pak už opravdu netuším, kde by mohly bejt“. Vytírám prach za botníkem a po chvilce jej společně s Veronikou vracíme na původní místo.

„Tedy na sobotu ráno znám i jinou zábavu, než stěhovat nábytek“, posteskne si Veronika.

 „Ale s touhle těžkou skříní plnou kabátů a bund asi nehnu ani s tebou“, konstatuje, když se marně snažíme trochu s ní pohnout.

 „Nedělej si starosti. V deset přijede Michal a pomůže mi. Ty zatím prohledej kapsy u kabátů, jestli tam ty klíče náhodou nebudou!“

 „Zbytečná práce“, brblá pro sebe Veronika.

„Kdo by je tam dal. Vždycky jsme je věšely na stejné místo!“

Ale pro svůj i matčin klid prošacovávám kapsy jednu za druhou. Po čtvrt hodině nezbývá, než konstatovat, že všechno bylo marné.

 „A teď už nic nestěhuju. Jdu snídat, protože chci být pryč, než přijede ten tvůj Michal! S Denisou pojedeme na jejich chalupu. Vrátím se v neděli večer, doufám, že on už taky bude zase doma! Těším se na slíbené grilování a posezení u ohníčku. Hlavně, aby se vydařilo počasí. Léto si dalo teď nějakou přestávku, viď mamko?“

    Musela jsem dát Verunce za pravdu. V minulém týdnu bylo vedro k zalknutí. Teď už třetí den je většinou zataženo, občas zaprší a po celý den fouká nepříjemný, ostrý a docela studený vítr.

    Verunka dopíjí ve spěchu uvařený čaj.

„Do prkýnka, to je pořád horký“, zanadává si a s chutí se zakusuje do namazané housky se salámem.

 „Vezmu si z mrazáku buřty a ukrojím si kousek vysočiny, jo, mami? Abych taky Denise na chalupu něco přivezla, víš?“

Nemám nic proti tomu a za chvilku už Veronika s batohem plným pro ni tak potřebných věcí stojí u dveří.

 „Tak si to tady užij, já si to taky s Denisou budu užívat. Zavoláme si, jo?“

Dveře zaklapnou a já ještě z okna obývacího pokoje sleduji svoji dcerku, která nastupuje do právě přijíždějící tramvaje.

    Ještě není ani deset, když zazvoní zvonek. Michal vchází do předsíně a rozhlíží se kolem.

„Tady se snad chystáš malovat?“, konstatuje, když vidí nepořádek, spojený s předchozím stěhováním.

 „Ne, malovat nebudu, i když by to taky sneslo, jak koukám. Ale hledáme s Verčou pořád ty zatracený klíče od bytu. A dnes jsme se rozhodly, že všechno odtáhneme a podíváme se pořádně, kde jsou zapadlé. Ale zatím nic. Teď se mi právě hodíš ty, žes přijel. Ta skříň plná kabátů je nad naše síly. To chce chlapa“, říkám s úsměvem.

„A myslíš, že takový opravdu přijel? A není to zbytečná práce? Jak by za takovou vysokou a těžkou skříň mohly zapadnout klíče?“, Michalovi se viditelně do téhle dřiny nechce.

 „No, to sice nevím, ale nebudu mít klid, dokud se za tu skříň taky nepodívám. Klíče se tam mohly nějak zastrčit při úklidu pod botníkem, nevím, jak jinak. Tak pomůžeš, nebo ne?“

 „Ale jasně. Nejdřív si dám sprchu, jsem po té cestě nějak utahanej a taky hladovej. To víš. To potom není žádná síla. Nikde…“, dodává s výraznou pomlčkou.

 „Ty kecale. Myslíš ty taky někdy na něco jiného?“

 Michal vchází do obýváku a odkládá si svůj nepostradatelný kufřík, který ho provází na všech jeho cestách, tedy alespoň za mnou.

 „Tak dobře. Připravím zatím něco malého k snědku, tedy na svačinu, aby bylo jasno!“

   Dva krajíce chleba s máslem a salámem jsou na stole za chvilku. Ještě omýt dvě rajčata a vychází to akorát. Vonící Michal právě vchází do kuchyně.

 „A kafíčko by nebylo?“, hodnotí prostřený stůl.

 „Ty nevděčníku. Taky musíš mít kafe ke každýmu jídlu, co? Tak za chvíli. Ale já si s tebou nedám. Měla jsem ráno s Verčou, víš?“

   Přikyvuje a mezi sousty chleba se ptá, co je u mne nového od doby, co jsme se neviděli.

Najednou, nevím proč, nemám potřebu mu cokoliv ze svého soukromí sdělovat. A tak se omezím pouze na fakt, že Verča je s Denisou na chalupě.

„Ona mě nemusí, viď? Ještě, že máš tak ohleduplnou dceru a nechá nás tady o samotě!“

Chce se mi říci, že já Michala v poslední době taky nemusím, ale zatím k tomu nemám dostatek odvahy. Vypráví o sestře, že se vrátila od kamarádky nadšená, o tom, jak byl zase v Německu zařizovat nějaké obchody a já ho příliš nevnímám. Jako by se ve mně něco zlomilo. Najednou mi pouhá sexuální turistika přestává vyhovovat.

„Ale abys nezamluvil moji prosbu“, brzdím Michala v jeho vyprávění.

„Jdeme stěhovat!“

 Michal se bez jakéhokoliv nadšení zvedá od stolu. Skříň v předsíni se mu podařilo odtáhnout z jedné strany tak na deset centimetrů od zdi. Ale ať koukám, jak chci, klíče tam nejsou.  Michal mne beze slova pozoruje.

 „Kdyby tak tušila, že klíče mám v kapse kalhot! To by ji trefil šlak, učitelku jednu! Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli klíče vrátím, nebo ne. Teď se to vůbec nehodí, abych je jen tak někam strčil. Poznala by to, že jsem je měl já. A to se nikdy nesmí dozvědět! Snad to vyjde při nějaké další návštěvě, pokud si to do té doby nerozmyslím. Možná, že se mi bude ještě v budoucnu hodit, kdo ví.“

„Říkal jsem ti to. Zbytečná práce!“ Počká, až vytřu za skříní prach a zase ji zasune na původní místo.

    Marně pátrám po další možné skrýši, kde by klíče mohly být. Prostě jsme je asi ztratily. Necháme udělat jiné náhradní a bude po starosti, uzavírám v duchu tuhle kapitolu. Ale červíčka pochybností z mé hlavy se vyhnat tak docela nepodařilo. Nepatřily jsme s Veronikou mezi „bordelářky“ a každá věc měla u nás své předem určené místo.

 „Myslela jsem, že bychom mohli zajít někam na oběd!“, obracím se na Michala.

„Nemám dnes nic vařeno, ani se mi nějak nechce. Jsem utahaná ze školy. Za pár dní je konec školního roku a poslední dobu jsem strávila vypisováním vysvědčení dětem a hlavně podepisováním. To je hrozná práce. Co říkáš?“

 „Nejsem proti. Ale má to jeden háček. Zapomněl jsem doma peníze. Tak jedině, když mě pozveš…“

Jeho poznámka u mne vzbouřila hladinu adrenalinu v krvi.

 „A to si opravdu myslíš, že mám na rozhazování? Ještě jsem tě neviděla, že bys za mě něco zaplatil, že bys mně něco koupil, někam mě pozval, jeli jsme spolu někam na výlet… Vždycky všechno platím já a upřímně ti říkám, že dneska je řada na tobě. Pokud nemáš, nikam nepůjdeme. Ale nic vařit taky nebudu. Nakonec, já hlad nemám, hladovec jsi tady vždycky jenom ty. Teď si dostal chleba se salámem, tak to ti musí stačit, miláčku! Veronika to říká dobře. Vždycky nám vyžereš lednici a zase odjedeš!“

    Sama jsem se zalekla svého hlasitého a nepříjemného projevu. Ale prostě to muselo ven. Míra trpělivosti už opravdu tentokrát přetekla.

 „To myslíš opravdu vážně?“, Michal se mne ptá zatím klidně.

 „To myslím. Dnes jsi asi neměl jezdit. Nemám náladu na tebe, ani nikoho jiného. Pochop. Je to s tebou pořád stejný. Jako přes kopírák. Žádnej vejlet, posezení s kamarády, nějaké divadlo, nebo kino, prostě nic. A mně už pouhá, jak ty říkáš „sexuální turistika“ k našemu vztahu nestačí. Tvoje podivné podnikatelské aktivity v Německu taky nevzbuzují mojí důvěru. Už proto, že jsi věčně bez koruny. Nezlob se. Ale jednou ses musel dozvědět pravdu!“

 „Jano, to jsem si o tobě nemyslel. Přece víš, že žádná láska mezi námi nikdy nebyla a jak tak koukám, ani do budoucna nebude!“

 „No právě. A já už mám toho studeného vztahu bez lásky právě dost. Nejlepší bude, když si sebereš svůj kufříček a vydáš se na cestu domů. Doufám, že na vlak ještě máš“, poznamenávám jedovatě.

„Zbytečná starost“, poznamená.

    Michal se zvedá od stolu v kuchyni a já mám neomylný pocit, že si to se mnou bude chtít vyřídit ručně. Zastavuje se těsně přede mnou.

„Jsi pěkná zmije. Zasluhovala bys napráskat za to, co si o mně myslíš. Ale špinit se s tebou nebudu. Už mě tady neuvidíš, to si piš. A moje číslo si vymaž ze seznamu! Hned teď!“

Strká mi do ruky můj mobil a já jako automat skutečně mažu jeho číslo.

„Spokojenej?“

Michal se ke mně přitiskne.

„A teď tě chci ještě jednou -  na rozloučenou!“, snaží se mne políbit a strhnout na židli. Ale ubráním se.

„Tak ty mi nedáš?“, křičí nahlas.

„Ty potvoro! Když mi nedáš ty, tak já ti dám!“

 Než stihnu jakkoliv zareagovat, přistanou na mé tváři dvě dobře mířené facky.

 „To máš na památku, účo jedna bláznivá! Nadarmo se to neříká, že jste všechny stiženy svým povoláním. Teď jsem to právě zjistil a nemůžu jinak, než to potvrdit!“

 „Taky ses projevil, jen co je pravda! Mlátit ženskou, to je to poslední, ty ubožáku! Vypadni, nebo zavolám policii!“

 „A co bys jí tak asi chtěla říct? Já jsem ti přece neublížil, nebo snad ano? Viděl to někdo? Jdi se vycpat se svojí policií!“

   Pouští mne ze sevření a já zůstávám sedět na židli v kuchyni beze slova. Po pravdě musím říci, že se Michala začínám bát. Má pravdu, že bych policistům nemohla nic dokázat. Pak už jen sleduji, že se obléká, bere svůj kufřík a ve spěchu a bez pozdravu odchází.

    Přibouchnu za ním dveře, abych se ujistila, že se opravdu nevrátí. Teprve teď, když zůstávám v bytě sama, na mne doléhá nervové vypětí posledních chvil a já si ulevuji v slzách. Jednou to prostě muselo přijít. Na druhé straně je faktem, že mně se nekonečně ulevilo.

 „Brečet pro takovýho zmetka nebudu“, konejším sama sebe.

„Nezaslouží si to. Hlavně, aby Veronika zítra nic nepoznala. Přece jí nemohu přiznat, že mě Michal napadl. Ještě by si to s ním mohla chtít vyřizovat sama.“

S touhle myšlenkou se vracím do obývacího pokoje a snažím se Michala vytěsnit z mého myšlení. Kupodivu se to i daří. Pouštím televizi, kde právě běží přenos z halového mistrovství Evropy v lehké atletice. Sportovní pořady jsem vždycky ráda sledovala a držela palečky našim. Je krátce před sedmou hodinou večer a přemýšlím, co s načatým večerem a zítřejší nedělí, když jsem si zrušila předem plánovaný program.

„I co. Ven se mi dnes nechce, je tam celkem chladno. Pustím si nějakou komedii z přehrávače, otevřu láhev vína, určenou původně pro společné posezení s Michalem a bude taky dobře.“

Jak říkám, tak činím. Za chvilku už pokojem zní nesmrtelná melodie paní řídící z filmu Slunce, seno jahody a já pozvolna upíjím z láhve červeného vína.

 Když se krátce po půlnoci chystám na kutě, je láhev skoro prázdná. Trochu se mi točí hlava, ale snad do postele trefím.

   Probouzím se v devět ráno. Zpočátku mi dá práci uvědomit si, kde to vlastně jsem. Nepředstavitelným způsobem mne bolí hlava, žaludek jako na vodě.

 „Proboha, co se to se mnou děje?“, pozvolna vstávám z postele a teprve teď se mi vrací předchozí večer.

„Tedy Jano, takhle se „zlinkovat“, to se ti v životě ještě nikdy nepodařilo, říká mi moje druhé já.

Asi jsem to potřebovala. Přepít Michala, jeho násilí, jeho odchod i svoji úlevu. Ještě, že tu není Veronika. Smála by se mi.

    V kuchyni rozpouštím dvě tablety multivitaminu a do hrnce dávám vodu, abych si uvařila česnečku. Slyšela jsem od mamky, že to je nejlepší lék na kocovinu, tak uvidíme.

    Mamka měla pravdu. Kolem poledne jsem už jakž takž fit. Tvář po Michalově dárečku už nebolí a já si uvědomuji, že v příštím týdnu máme ve škole večírek na rozloučenou se školním rokem. Otevírám skříň a hledám, co si vezmu na sebe. Vyhrávají červené krátké koktejlové šaty. Teď ještě ten náhrdelník po babičce a budu kočka. Vracím se do ložnice a automaticky otevírám zásuvku nočního stolku. Ale náhrdelník nikde.

„Sakra, to už si opravdu nic nepamatuji? Přece jsem si ho tady odložila, když tu se mnou naposledy byl Michal“, utvrzuji se v mé domněnce. Pro jistotu prohledávám ještě zásuvky v obýváku, ale marně.

„Tady jsou snad duchové. Nejdřív se ztratí klíče a teď zase náhrdelník! Ten by mě ale opravdu mrzel. Třeba si ho vzala Veronika. Občas jsme se spolu o něj střídaly. Až se vrátí, zeptám se.“

    Trochu mne to rozladilo. Ale nechtěla jsem si nedělní odpoledne, pro mne výjimečně zcela volné, ničím kazit. Oblékla jsem si džíny a bílou halenku, přehodila přes sebe černý pletený svetr a vyrazila jen tak do města, podívat se, co kde mají. Už dlouho jsem nebyla v žádném obchodě, kromě potravin. V dnešní době je výhoda, že je otevřeno celý týden. Třeba si udělám radost a koupím si něco pěkného. I počasí jako by se umoudřilo. Sem tam z mračen vykouklo sluníčko, které mne vždy dokázalo nabít pozitivní energií.

Pokračování příště