Život je kolotoč

 KAPITOLA DESÁTÁ

Konečně doma! Uvědomuji si tuhle skutečnost při zvuku ranního budíku a ještě napůl rozespalá otevírám oči.

„To by bylo nádherné, kdybych tak dneska nemusela do školy a mohla si pospat“, pomalu vstávám z postele. U rodičů to byly náročné dva dny. Pohlédnu z okna ložnice, kde se mezi vzrostlými stromy občas objevuje sluníčko.

 „Teď bude hezky, když musím makat“, pomyslím si a mířím do kuchyně.

 Veronika už připravuje snídani.

„Ahoj, tak už jsem ráda, že už je po svátcích. U babi se pořád něco dělo, ani jsme neměly čas si spolu nějak popovídat, viď mami?“

 Přikyvuji. Veronice jsem musela dát za pravdu. V neděli jsme byli všichni v kostele na mši. Jako obvykle bylo plno. Po dobrém obědě nás čekaly velikonoční trhy, včetně pouťových atrakcí. Nedokázala jsem odolat řetízkovému kolotoči, který jsem milovala od svého dětství. Večer jsme s Verčou dlouho seděli s našima u dobrého vínka. Mamka přitom stačila zdrbat živé i mrtvé a nepustila nikoho ke slovu. Táta vzpomínal na svoje mládí, když chodíval s pomlázkou koledovat a prohánět hezká děvčata. Přes svůj věk se těšil dobrému zdraví. Nedávná operace žlučníku jako by mu přidala na síle a energii.

 „O čem přemýšlíš, mami?“, vytrhuje mne Veronika z mých úvah.

 „Tak. Promítám si, co všechno jsme spolu přečkaly s našima“, usmívám se.

 „Hlavně to pondělí ráno, viď? Ještě máš jelita?“

 „Trochu to ještě cítím. Táta to vzal z gruntu i s babičkou, viď? Je vidět, že ještě koledování s pomlázkou vůbec nezapomněl. Ale měl z toho radost, kterou jsem mu pro nějaký šrám nemohla přece zkazit!“

 „Je to skvělej děda, fakt. Vždycky jsem si s ním užila, už jako malá holka“, Veronika bere do ruky svoji tašku.

„A teď už musím jít. Měj se. Uvidíme se večer.“

    To už i já mířím do předsíně, protože mám nejvyšší čas stihnout tu „moji tramvaj“, která mne doveze do školy. Rozhlížím se a moji pozornost mimoděk upoutá prázdný věšáček na náhradní klíče od bytu.

„Veronika!“, napadá mne v prvním momentu, protože by to nebylo po prvé, kdy si ve spěchu vzala i tyto druhé klíče.

„Sklerotik jeden. Nesmím jí večer připomenout, aby je tam vrátila! Určitě si pro samý spěch ani nevšimla, že je sebrala taky s sebou!“

 Zamykám a za chvilku už nastupuji do tramvaje, kde na sedadle skoro usínám. Moje tělo ještě nedokázalo tak docela vstřebat probdělou noc s mými rodiči. Z klimbání mne vyruší ženský hlas.

 „Dobré ráno, paní učitelko! To jsem ráda, že vás vidím. Stejně jsem chtěla za vámi do školy zajít omluvit toho mého zbojníka. Tenkrát přišel pozdě mojí vinou, víte?“

„Dobrý den paní Pešková, Honzík sice neřekl, proč přišel pozdě, ale jednou za čas se to může stát každému. Už jsem mu to odpustila“, usmívám se při vzpomínce, co odpověděl, když jsem jej upozorňovala, že měl vyjít z domu dřív.

 „Víte, tenkrát se to nějak semlelo všechno dohromady. Můj muž vstává první a taky mu zvoní budík. Automaticky ho pak nařídí i pro mne, ale jak já byla z předchozího dne unavená, tak jsem zvonění zamáčkla, sotva se ozvalo. S Honzou jsme se probudili skoro v půl osmé a tak se opozdil. Snad se to už vícekrát nestane.“

 „Neřešte to. Všechno je v pořádku. Honzík je hodný kluk a dobře se učí. Kéž by takoví byli všichni moji žáci. Je šikovný, buďte ráda, že takového máte a nad nějakou tou minutkou se netrapte. Jak říkám. Může se to občas stát každému, i mně! Příjemný den. Musím vystoupit, nebo taky přijdu pozdě!“

Loučím se se sympatickou Honzíčkovou matkou a za chvilku mne pohltí atmosféra školní budovy, jejích rušných chodeb a tříd. Cestou do sborovny si uvědomuji, že za pár týdnů bude zase konec jednoho školního roku a moji prvňáčci už budou o rok starší. Nedá mi to a vytáčím na mobilu Veroniku.

 „Ahoj, neodnesla sis náhodou dvoje klíče od bytu? Všimla jsem si, že na věšáku v předsíni chybí!“

„Tak to tedy ne! To jsem si všimla já už před svátkama, že tam nejsou a podezřívala jsem tebe!“

 „Tak jo. Je to divný, kam se mohly podít. Doma se podíváme, jestli někam nezapadly. Hezkej pracovní den. Ahoj!“, končím hovor. Ale v duchu Veronice moc nevěřím. Určitě se najdou v některé kapse jejích bund, kabátků a vestiček, jako už předtím několikrát.

    Dnešní den ve škole nepřinesl moc pozitivního. Ředitelka nám oznámila, že pro další školní rok budeme zase mít náš rozpočet o něco hubenější. Je třeba šetřit, všude, kde se dá. V krajním případě se bude i propouštět. Při téhle zprávě mě zamrazilo v zádech. Mám v životě smůlu, už jsem to zažila jednou. Snad bude osud milosrdnější a tentokrát snižování stavu nepostihne moji osobu… Ale červíček pochybností v mojí hlavě pořádně zahlodal.

    Je krátce po čtvrté odpoledne, když unavená otevírám dveře našeho společného bytu. V každé ruce tašku s nákupem, prostě normální osud nás osamělých žen. Pořád musím myslet na náhradní klíče. Snad se najdou. Hned v předsíni se dívám pod malý botník, za odkládací stěnu, ale kde nic, tu nic.

 „Počkám na Veroniku. Třeba ji napadne nějaká další skrýš. Je v tomhle ohledu známej bordelář. Měla to po kom zdědit. Karel nebyl lepší. Co já se mu naříkala, aby po sobě uklízel. Ale bylo to všechno marné a dnes, když tady již se mnou není, musím přiznat, že to bylo ode mne malicherné. Co bych za to dala, kdyby tu se mnou byl… V myšlenkách se dušuji, že bych mu odpustila jakýkoliv nepořádek. Ale takový je už život a s touhle smutnou realitou nic nenadělám. Zbyly jenom vzpomínky. Povzdech mne znovu vrátí do současnosti. 

 Za chvilku slyším harašení klíče v zámku a Veronika přichází krátce po mně.

„Čau mami! Jsem ráda, že jsem doma. A co klíče? Pořád jsem na to musela myslet. Už jsi je našla?“

    Informuji Veroniku o tom, že pátrání se zatím s úspěchem nesetkalo.

„Nemáš je někde v kapse kabátu nebo kalhot? Nechtěla jsem ti prohledávat šatník. Podívej se, stát se mohlo všechno. Já zatím dodělám zapečené těstoviny a dáme si do nosu, co říkáš?“

 Veronika přikyvuje a za chvíli přichází zpátky do kuchyně.

 „Detektiv Babočka taky klíče nenašel“, slyším.

 „Víš co? Tak toho pro dnešek necháme. Budeme pátrat zase zítra, možná budeme mít větší štěstí. V předsíni všechno odtáhneme. To by bylo, aby se nenašly!“

 Kuchyní se rozezvučí můj mobil. Mrknu na displej. Michal.

 „Ahoj, děje se něco?“

„Nic mimořádného. Chtěl jsem tě jenom slyšet, už jsme se delší čas neviděli. Mohl bych přijet v sobotu? Doufám, že nemáš zase nějaký svůj individuální plán jako o svátcích. A Veroniku pošli do kina. Chci být s tebou sám“, škemrá jako malé děcko, kterému nechtěli dát jeho nejoblíbenější dudlíček.

„Tak dobře. V sobotu s tebou počítám. Ale musím se na něco zeptat. Postrádám náhradní klíče od bytu. Vždycky visely v předsíni na věšáčku, však víš. Nesebral jsi je náhodou, když jsi tady byl naposledy?“

 „Tedy Jano, co si to o mně myslíš? Co já bych dělal s tvejma klíčema? Jestli si myslíš, že jsem nějaký zloděj, tak to řekni hned. V tom případě mě už neuvidíš. To nemám zapotřebí poslouchat!“

  Rozčiluje se s patřičným důrazem. Začíná mne mrzet, že jsem se vůbec zeptala. 

„Aby ses nezbláznil, ty netykavko. Jsi jediný, kdo k nám chodí. Děláš, jako by se to nemohlo stát, že bys klíče náhodou sebral. Přece z tebe žádného zloděje nedělám, jen se slušně ptám“, oponuji mu.

„Tak dobře. Ale víckrát mi to už nedělej. Tenhle tón nemám rád!“

Štve mne, že na zmizelé klíče přišla tak brzy. Budu mít problém je vrátit tak, aby to nebylo nápadné. Ale určitě to vyřeším k oboustranné spokojenosti.

xxxxx

   Než stihnu cokoliv odpovědět, telefon klapne. V poslední době mi můj sexuální turista nějak začíná vadit. Zatím jsem nezjistila proč. Kdyby nepřijel, tak bych si s tím hlavu nelámala. Ale zatím ho nedokážu odmítnout.

 „Přijede Michal, viď?“, Veronika připravuje na stůl talíře na naši společnou večeři.

„Slyšela jsem ho. Neboj se, překážet vám dvěma nebudu. Denisa bude ráda, když si s ní pokecám, už jsem ji taky nějakou dobu neviděla a sobota bude docela vhodnej den. Zítra jí zavolám a domluvíme to. A jak se rozčílil, ten tvůj kamarád, co? Pěknej netykavka…“

 „Nech Michala být. Je už takovej. Radši mi řekni, jaké to bylo s Pavlem na té tvojí večeři. U našich jsme o tom nemluvily. Nešlo to, viď?“

 „Pravda. Zrovna jsem nechtěla babi nebo dědovi vykládat o svých známostech, když vlastně pořád ještě o nic nejde. Babička by mi to hned rozmlouvala, v lepším případě zorganizovala a chtěla by Pavla vidět. A na to zatím neuzrála doba, viď? Večeře byla fajn, popovídali jsme si o všem možném, rozebrali i Marušku, se kterou Pavel pořád ještě chodí.

 Když jsem se ho zeptala, jestli to do budoucna hodlá nějak změnit, vyhnul se odpovědi. Měla jsem z toho pocit, že Maruška bude asi moc dobrá v posteli. Celé mi to připadalo podobné, jako tvůj vztah s Michalem. Takové studené, bez vyhlídky na nějakou perspektivu. Mobil jsme si sice vyměnili, ale jestli se ještě někdy sejdeme, to zatím nevím. Asi to přinese čas. Ale povídalo se s ním dobře, to je pravda. Já nějak nedokážu se víc snažit, když vím, že Pavel chodí s jinou, byť vdanou ženskou. Takže – asi ti zůstanu pořád na krku. Nakonec – kdopak jiný by mi uvařil tyhle vynikající těstoviny. Opravdu se ti moc povedly, mami“:

 "Já vím. Maminka uvaří, vypere, vyžehlí, co ti tady chybí. Ale neber to tak, že bych tě chtěla snad vyhodit. I mně je s tebou dobře a nikoho jiného na světě už nemám, víš? Organizovat tvůj vztah s kýmkoliv také nemám v úmyslu. A kdo ví, jak to všechno v budoucnu skončí…“

    Veronika se na mne podívala tázavýma očima a já jí vylíčila novinky z dnešní porady ve škole.

 „Mami a to ti někdo naznačoval, že propustí zrovna tebe?“, ptá se po chvilce.

 „To ne. Ještě to ani není jisté. Ale já mám takové divné pocity. Znáš tu moji předtuchu. Většinou se všechno do posledního puntíku vyplnilo tak, jak jsem to v předstihu pociťovala.“

 „Nekaž si nervy.  A kdyby to tak nakonec dopadlo, tak to nějak přežijeme. Budeš mít podporu a já práci, tedy snad. Dneska není problém o práci přijít kdekoliv. I ve státní správě. Nikde není nic jisté, víš? Ale jak říkám. Neházej předem flintu do žita. A co dneska dávají v telce?“, odvádí pozornost od ožehavého problému.

    Nahlížím do programu a nakonec volíme společně film s Jamesem Bondem. Tahle fantastická oddychovka na dnešní večer, k níž jsme si otevřely láhev červeného, nás obě alespoň na chvilku zbavila nepříjemných starostí. 

Pokračování příště