Život je kolotoč

 KAPITOLA DEVÁTÁ

Vystupuji na plzeňském nádraží. Nově rekonstruovaná budova se představuje v celé své kráse a já přemýšlím, co budu dělat s volným časem. Přece nebudu na Šumavě sám, když se ségra na mě na svátky vykašlala. Na druhou stranu jsem se jí ani nedivil. Asi jsem jí poslední dobou musel lézt dost na nervy. Doma jsem se vyskytoval jen sporadicky, a když, tak jsem se zcela věnoval své „podnikatelské“ činnosti. Hubnoucí e-maily stále přicházely a já měl pořád co dělat. Ale být v domku sám, bez nějakých dobrot, to se mi nechtělo. Jana také odejela k rodičům. Ach jo.

Co kdybych zašel k paní Kočandrlové?  Dávno už sice není slíbené pondělí, ale třeba ještě nemá elektřinu doma v pořádku. A s ohledem na její pečlivost a věk bude určitě mít i nějakou tu velikonoční pochoutku. Nikdy jsem nebyl myšlenkou daleko od činu. Protože jsem díky Janě celkem dobře znal město, nedělalo mi žádný problém za půlhodinku vystoupit z trolejbusu v ulici plné starších domů s místy opravenými a místy oprýskanými fasádami. Dům s číslem dvacet jsem našel za chvilku. Zvoním.

 „Kdo je?“, ozývá se známý hlas.

„Tady Štědrý, trochu jsem se zpozdil s tou slíbenou opravou!“

Přiznávám, že v této chvíli jsem spíš čekal nějakou odmítavou reakci, ale opak byl pravdou.

„Tak pojďte dál. Do prvního, jo?“, ozvalo se.

Vchodové dveře se se bzučením otevřely a moje usměvavá cestující z vlaku už čekala v prvním patře.

 „Já myslela, že jste si ze mne ve vlaku jen utahoval, nebo že jste na mě už zapomněl“, pouští mě do bytu.

 „Slíbené pondělí to sice není, ale vlezly mi do toho povinnosti. Byl jsem služebně v Německu“, lžu, jak umím.

„Dnes jsem měl schůzku s klientem tady, tak jsem si řekl, že se za vámi podívám, abych slib splnil. Je sice velikonoční neděle, ale mně a doufám, že ani vám to nevadí. Nebo snad ano?“

„Pane Štědrý, moc děkuju. Ale elektriku už mám opravenou. Nakonec to odnesl můj soused, který měl známého elektrikáře. Trochu to nakonec byl horor, celý rozvod v kuchyni musel udělat nový. Ani si nepřejte vědět, kolik to bylo sekání a nepořádku. Měla jsem celý týden co dělat, aby na svátky bylo vůbec uklizeno. Ale popovídám si s vámi ráda“, vede mne do obývacího pokoje.

    Vkusně zařízená čtvercová místnost, s tmavou obývací stěnou, před ní konferenční stolek s dvěma robustními otáčivými křesly a na protější stěně stolek s barevnou televizí.

 „To víte, mám to tady zařízené jenom skromně“, konstatuje, když vidí, jak se rozhlížím.

„Takové ty moderny, to už pro mě není. Měla jsem co dělat, abych se naučila zacházet s mobilem. Ale já povídám, a vy stojíte! Posaďte se přece!“

Odstrkuje jedno z křesel.

 „Udělám kávu. Dáte si bochánek? Letos se mi zvlášť povedl. Je z domácích vajíček co jsem si přivezla od dcery, víte?“

Než stihnu cokoliv odpovědět, zmizí do kuchyně.

    Opatrně se v křesle otáčím a zkušenými prsty otevírám jednu ze zásuvek ve stěně. Srovnané povlečení na postele však není to, co hledám a co by mne mohlo zajímat. Z kuchyně slyším cinkot hrnečků a s nastraženýma ušima poslouchám, jestli se moje „babča“, jak jsem jí říkal jen tak sám pro sebe, už neblíží. Ale nic tomu nenasvědčuje, a proto otevírám další zásuvku. Její obsah mne začíná zajímat. Šperkovnice, do které nahlédnu, obsahuje několik prstýnků.

„Snad je to zlato“, pomyslím si, když tři z nich mizí v kapse mých kalhot.

„Babča to hned nepozná. Stejně už je nebude asi nikam nosit“, říkám si na svoji obhajobu. Z úvahy mne vytrhnou šouravé kroky a mám co dělat, abych všechno stihnul uvést do původního stavu. Podařilo se.

„Máte tady krásnou dečku“, snažím se pochválit výtvor na konferenčním stolku a předstírám hluboký zájem o tuto ruční práci.

 „To vy?“

„To víte. Stará ženská a sama. Co mám taky pořád dělat, zvlášť přes zimu. A tak motám nějakou přízi a občas se i nějaká ta dečka podaří.“

    Pokládá přede mne talíř s voňavým nakrájeným bochánkem.

 „Dejte si!“

Neodmítnu a nezapomenu její pečení pochválit.

 „A co že jste doma na svátky? Že nejste u dcery?“, dostávám se také konečně ke slovu, protože když babča spustí svůj „kafemlejnek“, tak už nemám moc šancí.

„Je jich tam moc. Přijeli tam zeťovo rodiče, s jeho bratrem a jeho rodinou, celkem asi šest lidí, víte? Domlouvali si to už dlouho. Oni jsou až ze Slovenska a tak se za svým synem tak často nedostanou. Já bych se tam také sice ještě vešla, ale ten shon a hluk už není nic pro mě. Jsem zvyklá na svůj klid. Za dcerou pojedu až za týden. To už bude po návštěvě“.

„Ani se vám nedivím“, podotknu, ale babča mne nepustí ke slovu.

 „To víte. Mladí a staří. Občas to zaskřípe. Já mám své názory, oni také. Dnes je to samý počítač, cédéčka, dévédéčka a kdoví co ještě. Koukám vždycky jako blázen, když mně vnoučata pustí nějaký film na videu. Jen se mi smějou, když se podle nich naivně, na něco zeptám. Eliška, té je dvanáct, víte? Tak ta se mě dokonce snažila naučit na počítači nějakou hru. Bylo to samé střílení a vždycky jsem se lekla. A po půlhodině mě to na rozdíl od Elišky přestalo bavit. Prohlásila, že jsem naprostý antitalent a na jakékoliv učení beznadějný případ“, usmála se.

   Zvolna popíjím kávu. Nejraději už bych z tohoto bytu zmizel. Co kdyby mi babča při své dobrotě chtěla předvádět svoje šperky z mládí, že? Ale tuhle myšlenku rychle zavrhuju a dál poslouchám její monotónní projev.

 „Jo, a když jsem se s váma setkala ve vlaku, to jsem zrovna odjížděla od dcery docela naštvaná. Povídání s vámi bylo fajn. Alespoň jsem přišla na jiné myšlenky. Naštvalo mne, že zeťák nechtěl jet se mnou opravit mi tu elektriku. Přece každej pořádnej chlap tohle musí umět. Za mýho mládí u nás na vesnici to tak rozhodně chodilo. Můj táta dokázal opravit všechno, víte?“

    Nadechuji se k nějaké odpovědi, ale moje snaha je zatím marná.

„No. A dcera místo, aby ho přesvědčila, tak mu ještě přitakávala. Jo. Leccos zaplatit, dovézt, uvařit, na to jsem jim dobrá. Ale když něco potřebuju já, je na všechno času dost! A tak jsem se sebrala a odstartovala domů“.

    V těchto chvílích jsem pro babču asi přestal úplně existovat. Snad si ani neuvědomovala, jak se při líčení svých pocitů rozčiluje a jak je to na jejím hlase znát.

 „Tak se přece nezlobte“, snažím se ji uklidnit a dostávám se také konečně k řeči.

„Nakonec jste sama viděla, co ta vaše oprava dala za práci. To bych ani já sám neuměl. Vybourat a zapojit celý nový rozvod, to je práce pro profesionála. A to já taky nejsem. Není oprava jako oprava a vaši to s váma vlastně mysleli jen dobře!“

 „I vždyť já se nezlobím. Jsem ráda, že už všechno funguje. Ani nevím, proč jsem vám to všechno vykládala. Ale ulevila jsem svojí duši. Jsem tady celej den sama a povídat si s někým je pro mě svátek. Většinou si povídám jenom s televizí! Ale dost na tohle téma. Pořád mluvím já. Říkal jste, že jste byl v Německu. Vyprávějte něco. Nikdy jsem tam nebyla!“

 „Není moc co povídat. Byl jsem tam pro moji firmu vyzvednout objednané zboží. Nic zajímavého. Jezdím tam tak jednou za měsíc.“

    Vymýšlím si, jak to jen jde. Tahle babča ve své naivitě bude věřit docela všemu. To už jsem z jejího povídání zjistil.

„Jó, tak podnikatel?“

„Já jsem si to hned říkala. Nažehlenou košili, kravatu a oblek nemůže nosit žádnej popelář!“, zasmála se.

I když vím, že zcela určitě nemá pravdu, mlčím.

„Narazit na slušného člověka jako vy, to se dneska hned tak nevidí. A čím se to vlastně zabýváte?“, vyzvídá.

 „Prodávám přípravky na hubnutí. Sice žádnej zázrak, ale za čtrnáct dnů dodržování doporučené kůry zaručeně ztratíte pět kilo. Ale vy to rozhodně nepotřebujete, že?“

   Babča Kočandrlová byla menší, štíhlé až hubené postavy, s vrásčitýma a krásně stařecky seschlýma rukama, které jen podtrhovaly její věk. Ale slušelo jí to, to jsem musel uznat.

 „Já byla celej život štíhlá a krásná. Už je to všechno pryč. Jen samé vrásky.“

„Ale krásné“, snažím se jí složit poklonu.

„I tak vám to sluší“, přidávám další kompliment a přitom mrknu na hodinky. Skoro půl páté.

„Už budu muset jít, abych stihl vlak domů“, dojídám poslední plátek nakrájeného bochánku a opakovanou chválou přitom nešetřím.

„Počkejte! Přece mi teďka neutečete! Dcera bude mít za měsíc narozeniny. Mohla bych jí ten přípravek od vás koupit. Nějaké to kilo navíc na rozdíl ode mne má. Třeba jí to udělá radost, že myslím na její zdraví, co říkáte?“

„Jak chcete. Mně je jedno, komu prodávám. Ale jedno balení stojí dva tisíce a vybírám předem!“

    Schválně jsem si přidal na ceně v domnění, že si to tahle zákaznice rozmyslí. Ale mýlil jsem se. Vzápětí odkudsi z kuchyně přinesla dvě tisícovky a já si je beze všech okolků vzal.

 „Do týdne vám přijde balíček i s návodem, jak na to“, slibuji a už mířím do předsíně. Mám splněný plán. Získal jsem ještě víc, než jsem doufal. Teď už jenom rychle vypadnout.

    Za deset minut už sedím v tramvaji, splnit svůj další dnešní předem promyšlený úkol. Budu ale muset opravdu spěchat, abych stihl vlak v půl sedmé. Cestou k důvěrně známému paneláku zašátrám v kapse bundy. Jsou tam. Klíče od Janina bytu, které jsem nepozorovaně sebral z věšáku v předsíni při mojí poslední návštěvě. Chvilku trvá, než najdu ten správný klíč od vchodu do domu. Za pár minut už postávám za dveřmi bytu a pro jistotu mačkám zvonek.

„Co kdyby se někdo neplánovaně vrátil dřív. Jen těžko bych vysvětloval, že si odemykám“, honí se mi hlavou a zvonek stisknu po druhé. Nikdo se však neozývá.

„Hlavně, aby mě tady nikdo neviděl“, sleduji s obavami dveře ostatních bytů na poschodí. Ale na velikonoční neděli a ještě odpoledne, jsou asi všichni jinde než doma. Pomalu odemykám. Prázdný byt na mne vyšle závan nevětraného vzduchu. Ani se nezouvám a rovnou mířím do ložnice. Za pár vteřin už otevírám zásuvku nočního stolku. Je tam. Jako by na mne čekal. Masivní zlatý náhrdelník, jak Jana říkala, po babičce, teď dělá společnost třem prstýnkům babči Kočandrlové v mojí kapse kalhot. Zavírám zásuvku a mizím. Zamykám na dva západy a klíče schovávám do kapsy bundy. Snad se mi podaří je nepozorovaně vrátit na věšák při další návštěvě, pokud si to ještě nerozmyslím a nebudou se hodit někdy příště.

   Je třičtvrtě na šest. Prstýnky s náhrdelníkem vykoupil usměvavý majitel zastavárny, kterého jsem občas navštívil. Ani se neptal po jejich původu. Smyšlené jméno, které jsem pro podobné případy používal, mu docela stačilo. Moje peněženka zbohatla o dalších šest tisíc korun.

   Cestou vlakem, který jsem stihl ještě včas, jsem zhodnotil dnešní den. Byl více než úspěšný. Teď ještě vymyslet, pod jakou firmou či adresou pošlu balíček s vitamíny babče Kočandrlové.

 Pod pravým jménem se mi to zdá dost riskantní. Pod vymyšleným také, protože by ji mohlo napadnout, že něco není v pořádku. Po chvilce uvažování docházím k závěru, že firma „HUDOPLA, s.r.o.“ bude tím pravým ořechovým. Mám jedinou jistotu. Babča si tenhle smyšlený název, vzniklý ze slovního spojení „hubneme do plavek“, určitě nebude ověřovat na internetu. Doplnit do názvu firmy vymyšlenou ulici a sídlo mi už nedělá žádný problém. Jsem si jistý, že v tomto směru se nemusím ničeho bát. Stejně už nikdy nemám v úmyslu tuhle důvěřivou a sdílnou osobu navštívit. Nevracet se na místo činu, to byla moje základní zásada, kterou jsem porušoval jedině u Jany, a to ještě nerad.

Pokračování příště