Život je kolotoč

 KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Pořád se mi v hlavě honí nedávné objetí s Jiřím. Ani nevím, co k tomu všechno přispělo. Tehdy ráno, jako obvykle, chválil moji garderobu. Uvařila jsem mu kávu a zeptala se, jak strávil víkend. Řekl, že nic moc. Zase se pohádal se žárlivou manželkou. Když jsem se zeptala, zda měla důvod žárlit, podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, vstal od stolu, přistoupil ke mně a z ničeho nic mne objal. Vášnivé líbání už bylo jen důsledkem. Doufám, že nás Veronika z podatelny opravdu neviděla, jak tvrdí. Při tom pomyšlení cítím, jak rudnu a vím, že nějaké vysvětlování na veřejnosti bych asi v klidu neustála. V myšlenkách se vracím ke svým dosavadním zkušenostem s muži. Jsou nevalné. Tehdy před pěti lety jsem zvolila rychloseznamku s telefonním kontaktem. Dlouho jsem předtím váhala. Rozhodování je vždycky těžké a kdo říká, že ne, lže. Na moji nabídku přišla spousta odpovědí a pro sebe jsem si zájemce rozdělila na „Muže pro mě, Zajíčky, Děduly a Neslušné“. Z každé kategorie kromě neslušných jsem se sešla s několika z nich, ale žádný neobstál. Od té doby jsem vhodného kandidáta na mého životního partnera nepotkala. A do které kategorie patří Jiří? Muž pro mě? To zatím nevím. Zajíčkem v žádném případě není a těm jsem už poněkud odrostla. A dědula? Nerada bych ho strčila do této skupiny. Povídá se s ním hezky, je hezoun a hlavně – je ve vatě. Má čtyřiapadesát, tedy něco mezi mužem pro mě a dědulou.  V dnešní době jsou peníze potřeba. A tak pokud bude chtít – kdo ví, jak dopadnu. Ještě teď pociťuji příjemné mrazení po těle v jeho objetí. Vlastně si uvědomuji, že pro žádnou ženu by neměl být problém ulovit stárnoucího partnera. Je to přece on, kdo prožívá druhou fázi svého života a potřebuje si dokázat, že je stále neodolatelný lovec, kterému celý svět leží u nohou.  Jak mi nedávno řekl, má pocit, že pokud se něco zásadního v jeho životě nezmění, proteče mu jeho zbytek mezi prsty. Už dávno jsem zrušila své původní předsevzetí, že nikomu nepolezu do zelí. Nakonec jsem svobodná a můžu si dělat, co chci. Je na partnerovi, jak vyřeší své závazky. Sedím v prázdné kanceláři u kávy, a když se náhle ve dveřích objeví Jiří, leknu se.

 „Ale Terezo! Nemáš čisté svědomí? Nebo já snad straším, že se mě tak lekáš?“  

 „Promiň. Nějak jsem se zamyslela a nevnímala realitu. Uvařím ti kafe? Ve dvou nám bude určitě líp chutnat!“¨

„Neodmítnu. Životabudič je vždycky po ránu důležitej. Víš přece, že potom mám schůzku s tím jednatelem firmy ohledně nadcházejících oprav ve škole. Malování a tak. Prázdniny jsou za chvilku na krku a tak je třeba tyhle věci zúřadovat, aby všechno bylo v pořádku!“

„A to ještě nemáme smlouvu? Tedy Jirko, proč ty všechno necháváš na poslední chvíli, nebo ještě přesněji děláš úplně obráceně? Tady se nejdřív dělá a pak se teprve dohánějí všechny potřebné papíry. Je to hrůza, vůbec nebereš v potaz, jak se asi pracuje tvým podřízeným v takovém stresu a spěchu.“

   Vychrlila jsem to ze sebe jedním dechem. Ani nevím, kde jsem sebrala tu odvahu. Snad proto, že jsem měla pocit, že náš vzájemný vztah se od nedávné doby poněkud k sobě přiblížil, troufla jsem si říci nahlas to, co všichni ostatní špitali potichu.

 „Ale, ale. Nějak tomu rozumíš, děvenko! Já mám svoje důvody, proč to tak dělám a ty tady teď nebudu rozebírat. A nakonec – je ti jasné, že ve stresu každý udělá mnohem více práce, než kdyby tomu bylo naopak? To je taky jedna z mých zásad. A teď bych prosil to kafe!“

    Myslela jsem, že zase dodá to svoje „děvenko“. Znala jsem Jiřího dobře a věděla, že při použití tohoto slovíčka je pořádně naštvanej. Proto jsem raději nepokračovala v diskusi na téma stres a práce. Myslím si, že právě opak je pravdou. Mnohem lépe se pracuje v klidu a pohodě. Ale to je můj názor, který pravděpodobně Jirkovi vysvětlit nedokážu. Postavila jsem mu na stůl vonící kávu a raději se uklidila do své kanceláře.

 „Terezo, pojď sem“, ozvalo se po chvíli.

„Je zítra to jednání s řediteli stavebních firem na úpravy v úřadě, nebo ne? Nějak jsem to zapomněl do diáře poznamenat a založenou poštu v počítači se mi právě podařilo zdárně vymazat. Máš to?“

 „Jasně, že to mám. Jednání je zítra od jedenácti hodin a jednotlivé návrhy máš založeny ve skříni vpravo. Sám jsi je tam uložil!“           ¨

 „Kdybych tě neměl, povzdychl si Jiří nahlas.

„Ty návrhy si znovu projdu, abych si osvěžil některé detaily. Myslím, že ledacos budu muset pozměnit, pokud budou mít zájem uzavřít s námi nějakou smlouvu. Každý projekt mi připadá příliš drahý na naše možnosti, tak uvidíme. Dík Terezo. Udělám z toho jednání nějaké poznámky. Pak mi je přepíšeš!“

 Jirka měl pravdu. Kdyby neměl tu svoji „děvenku“, asi by bylo průšvihů nepočítaně. Často zapomíná. O práci s počítačem ani nemluvě. To nebylo po prvé, kdy se mu podařilo důležité informace navždy vymazat. Hlavně, že vždycky musel mít ten nejmodernější a nejnáročnější přístroj. Na jednu stranu jsem to chápala. Byl přece starosta. Ale na druhou stranu, takové dokonalé počítače by určitě uživili nejvíc řadoví úředníci, kteří na rozdíl od Jiřího na počítači opravdu pracovali. Pro Jirku bylo vrcholem umění se naučit posílat poštu a taky ji číst. Víc pro svoji činnost zatím nepotřeboval. Jenže, s tím já nic nenadělám, povzdychnu si jen tak pro sebe, protože říci tohle nahlas se neodvážím.  

 Už živě vidím Jirkovy poznámky. To zase bude práce na dvě hodiny, všechno luštit. Nakonec to stejně dopadne tak, že mi to bude muset nadiktovat, aby to bylo správně. Jakoby si mě tam nemohl vzít s sebou, že?

Do mých tichých úvah vstoupilo moje druhé já.

„Terezo, jsi normální? Copak tě to napadá. Co kdybys slyšela něco, co není pro tvoje uši? Možná bys o Jirkovi ztratila i ty příjemné iluze, které zatím máš. O to se raději nepokoušej!“

 „Jasně. Vždyť už nic neříkám. Vím dobře, že hlavní zásada na tomhle postu je poslouchat, poslouchat, poslouchat. Když nebudu poslouchat, nechci ani domýšlet, co by se stalo. Stačí, když bez práce bude máma. Kdybych k tomu přibyla ještě já, bylo by to opravdu složité.

 Moje myšlenky zabloudily k rodičům, které jsem navštívila o víkendu. Tehdy mi mamka říkala, že k prvnímu končí ve firmě, kde pracovala ve skladu. Firma je v konkurzu a propouští všechny zaměstnance. Ještě, že táta zatím práci má. Dnešní doba je už taková. Jednou jsi dole, jednou nahoře. A já rozhodně dole být nechtěla. Ale s Jiřím na celý život? To byla zatím myšlenka, kterou jsem nějak nebyla schopna dál rozvíjet. Pořád jsem viděla ještě daleko více záporných vlastností, než těch kladných.

    Z mých úvah mne vytrhlo rázné zaklepání na dveře.

„Dále!“, zvedám oči od počítače a zkoumám přicházejícího. Vysoký, černovlasý muž se s důvodem své návštěvy netají.

„Mám tady schůzku se starostou ohledně plánovaných oprav ve škole! Jsem tady dobře?“

 Hlavou mi bleskne, že to bude asi hodně energická návštěva. Navenek ale tiše přikyvuji a vedu návštěvu dál ke starostovi.

Ten neznámého usazuje do sedačky a u mne objednává dvě kávy.

    Za čtvrt hodiny se ozývá další, tentokrát nesmělé zaklepání na dveře. Vždycky mne bavilo tyhle zvuky navzájem porovnávat. Snad jsem měla pro tuhle činnost nějaký zvláštní smysl. Ve většině se mi spolehlivě podařilo rozpoznat, s jakou náladou návštěvník přichází. Ani u černovlasého muže jsem se nezmýlila. Z kanceláře starosty se ozýval hlasitý, místy až vzrušený rozhovor. Snažila jsem se jej nevnímat, takže reprodukovat jeho obsah bych rozhodně nedokázala.

 „Dále!“, reaguji na klepání i tentokrát.

 „Dobrý den“. Plnoštíhlá hnědovláska, středních let, v džínách a tričku s nápisem. Přes ruku přehozený červený svetr.

 „Přejete si?“

 „Mám se jít představit panu starostovi“, říká mi třesoucím se hlasem moje nesmělá neznámá.

 „A to jako proč? Jste objednaná? Nic o vás nevím!“, listuji ve svém diáři, ale ohledně této návštěvy kde nic, tu nic.

„Objednaná nejsem. Ale Pavel mi říkal, že snad sháníte nějakou posilu na podatelnu, která by chodila po městě“, svěřuje se mi.

 „A dneska mám chvilku čas, tak jsem se zastavila, abych se dozvěděla, jak to všechno je a jestli mě opravdu budete chtít!“

 „Pavel? To myslíte Pavla Beneše?“

„Ano, žádného jiného Pavla neznám ani nemám!“

  Nabízím návštěvě židli. Že by to byla Pavlova Maruška? Matně se mi vybavuje, že někdy tohle jméno od Jirky padlo v souvislosti s posílením podatelny o pracovnici v terénu. Ale jistá si tím nejsem. Zároveň si uvědomuji, že v tomto případě bude lépe moc nemluvit. Kdo ví, co by se starosta od přítelkyně jeho syna mohl dozvědět, pokud je to opravdu ona. Nerada bych, aby se dozvěděla i to, co jsem nikdy neříkala. Obvykle to tak bývá v podobných případech.  Znáte to.

 „Posaďte se. Starosta má návštěvu. Ale snad už to nebude dlouho trvat. Podle toho, co říkáte, jste asi Maruška, nebo se pletu?“

„Promiňte. Taky jsem se mohla hned představit. Marie Durasová“.

 „Dáme si zatím kafe, ne?“, navrhuji Marušce a v překapávači už za pár vteřin bublá voda na dva šálky.

 Společně s Maruškou srkám horkou kávu.

„Sháním práci, víte?“, svěřuje se mi.

„Dělala jsem na balíkové poště, ale propouštěli, a došlo i na mě. Teď už půl roku se nic vhodného neobjevilo. Byla bych moc ráda, kdyby to u vás vyšlo.“

 „To věřím. Doma to musí bejt pěkná nuda.“

 „Myslíte? To bych já ani neřekla. Ríša, tedy můj muž, když přijde domů z hospody, tak je po nudě. Mám co dělat, aby mě nezmaloval. Když se napije, je hrozně agresivní. Kolikrát mě už vyhodil na ulici, to nechci ani počítat. A těch modřin, škrábanců a v jednom případě i zlomených žeber – škoda mluvit. Ale proč já vám to tady vlastně vykládám? Nezlobte se. Jsem už taková ukecaná ženská. I Pavel to tvrdí, tak to asi bude pravda.“

Poslouchám a žasnu. Jestlipak se Pavlíček pochlubil tátovi, že Maruška je vdaná? Ale nakonec – co je mi do toho, že. Je to jeho život. Ale mohla by mu s přehledem dělat maminku, to je taky fakt. Kam dal oči chlapec…

 „Že už by se loučili?“, ponechávám předchozí Maruščiny informace bez komentáře, protože z vedlejší místnosti slyším šoupání židlí. A nemýlím se. Dveře Jirkovy nově vybavené kanceláře se za chvilku otevřou do široka a z nich rychle vychází černovlasý návštěvník. Debata musela být asi prudká. Je v obličeji brunátný a vztek mu kouká z očí. Bez pozdravu bouchne dveřmi.

„Kretén jeden“, slyším Jirku od stolu. Ale to už vcházím dovnitř a posunkem naznačuji, aby mlčel.

„Máte tady návštěvu, pane starosto!“ Strkám před sebe Marušku.

„Marie Durasová“, říká zase tím svým tichým roztřeseným hlasem.

 Jirka chvilku vypadá, jako by nevěděl, co si s tímto fantem má počít.

 „Od Pavla“, upřesňuje Maruška.

„Aha. Už vím. Tak pojďte dál. Popovídáme si. Kávu nebo čaj?“

 „Děkuji, pane starosto. Už jsem kafe vypila s vaší sekretářkou…“

Jiří se na mne podívá chápajícím pohledem a já zavírám dveře.

 Návštěva tentokrát netrvá dlouho. Nestačila jsem ještě uklidit špinavé hrníčky, když se ve dveřích objevila tentokrát usměvavá Maruščina tvář.

 „Od patnáctého u vás nastupuju!“ dozvídám se.

„Jsem moc šťastná a děkuju!“,

Hlas se tentokrát nechvěje. Snad to opravdu bylo jen z rozčilení.

 „To budou mít radost z takové nesmělé a ustrašené puťky!“, v duchu si představuji Jitku s Veronikou. V tuhle chvíli ještě vůbec netuším, jak moc se moje jindy docela spolehlivá intuice mýlí.

„Tak pojďte. Zavedu vás na personální. Když už jste tady, tak ať si zapíšou vaše nacionále a připraví smlouvu, ne?“

Vedu Marušku dlouhou rovnou chodbou a výtahem sjíždíme do prvního poschodí.

 Pokračování příště