Život je kolotoč

 KAPITOLA OSMÁ

 Velikonoce! Svátky probouzející se přírody, vonících květin a rozzářených dní. Konečně chvilka volna ze školy! Moje činnost o nadcházejících Velikonocích je jasná. Musím splnit svůj slib, daný mamince. Neodpustila by mně, kdybych se u ní alespoň na jeden den neukázala. Ještě nevím, který si vyberu. Ale vypadá to na neděli. Doma přece také musím navařit velikonoční menu. Jinak bych si svátky neužila.

    V myšlenkách se vracím do dnešního školního dne, když jsem svým prvňáčkům líčila tradice a vznik velikonočních svátků. Poslouchali, ani nedutali. Snad alespoň v některých malých hlavičkách zůstane to, co slyšeli. Patřilo k mým povinnostem vštěpovat i takto malým dětem alespoň něco málo z regilionistiky. A tak se prvňáčkové dozvídali, že Velikonoce jsou největšími církevními svátky, oslavujícími zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Usmála jsem se, když se mi vybavilo, že nikdo z celé třídy nevěděl, jak vypadala a k čemu sloužila „řehtačka“. Znovu jsem si potvrdila, že je jiná doba. Malé děti sice dokonale ovládají počítač, ví, co jsou video či MP přehrávače, ale obyčejná dřevěná hračka, vážící se k Velikonocům, jim nic neříká. Dokonce jsem ji i neuměle nakreslila na tabuli, aby si ji děti dokázaly alespoň představit. To, že se řehtačky používalo k určování času ve velikonoční době, kdy „zvony odletěly do Říma“ a čas nebylo možné určovat vyzváněním, vyvolal na mnohých tvářích úsměv. Málokdo z nich si asi dovedl představit, že by každou hodinu hlasitým zvukem řehtaček na ulici dával ve známost, že čas pokročil. Měla jsem pocit, že moje vyprávění všem spíše připadalo jako pohádka.

    Zvuk mobilu mne opět vrací do současnosti. Máma. Asi se mne nemůže dočkat.

„Ahoj mamko! Něco u vás nového?“

 „To ne. Jen chci slyšet, kdy přijedeš. A samozřejmě s Veronikou!“

„Zrovna o tom uvažuju. Vypadá to na neděli, co říkáš?“

 „Tak to ne! Volno máš od zítřka, budu tě tedy čekat i s Veronikou zítra a dřív jak v pondělí vás nepustím! To bych si vás s dědou moc neužila!“

 „Ale mami, to asi nepůjde. Veronika ve čtvrtek a v pátek je ještě v práci. A dovolenou prý nedostane. O tom jsme už spolu mluvily!“

 „Vlastně – máš pravdu. To mi nějak nedošlo. Takže v sobotu vás čekám a žádné omluvy nepřijímám!“

„Dobře mami. Kdyby bylo něco jinak, ozvu se. Měj se, pozdravuj tátu a těším se. Pa.“

Ukončuji hovor a znovu si uvědomuji, že jsem se zase nechala svojí mámou zmanipulovat. Snad bude i Veronika svolná. Ještě jsme se spolu nedomlouvaly, jestli se mnou pojede. Uvidíme, až přijde z práce. Než stihnu tuhle myšlenku uložit do své paměti, už hartusí na předsíni.

 „Ahoj mamko! Tak jsem konečně doma. Dneska to bylo nekonečné úřadování. Lidi si snad myslí, že bude konec světa a že zítra už nikdo na podatelně nebude přijímat jejich žádosti. Až mě z toho rozbolela záda“.

Veronika se natahuje na pohovku a já začínám opatrně sondovat.

 „Volala babička. Chce, abychom přijely spolu na Velikonoce. Od soboty do pondělka. Co říkáš?“

 „Tak to bude problém. Na sobotu mám docela jiný program a změnit to opravdu nejde“.

 „Ale! Copak máš tak nepostradatelného? Víš, že mamka nám to neodpustí, když to nebude po jejím!“

 „Pavel mne pozval na večeři. Chtěla jsem ti to říci už před týdnem, ale nějak mi to vypadlo z hlavy. Odříci to nemůžu, protože taková příležitost se dvakrát nenabízí, víš?“

„Chápu. Ale copak ho tak najednou k tomu vedlo? Říkala jsi mi přece, že jste se viděli na transfúzce a pak skončili někde u skleničky. Že by ses mu opravdu zalíbila?“

 „To teprve poznám, mami. Pravda je, že mně se líbí. Ale jestli se líbím já jemu, to zatím nevím. Třeba mi to na té večeři objasní a po pravdě řečeno se na ten večer těším.  Uvidíme, co se od něho nového dozvím.“

   Takticky pomlčím, že Pavel má chodit s jakousi Maruškou. Vím, že mamka by určitě měla k pozvání na večeři své výhrady a nemám chuť ani náladu se v tomto ohledu právě teď dohadovat.

„Tak dobře. Ale jak to vyřešíme s babičkou?“

„Pojedeš sama v sobotu a já za tebou přijedu v neděli a zůstanu tam do pondělka, co říkáš?“

 „Asi to tak bude nejlepší. I když možná, že v sobotu přijede Michal, nevím. Uvidím, jestli se ozve, když tak bychom spolu jely obě v neděli. Ale připrav se na to, že babička bude mít dlouhý proslov, znáš to!“

Zasmála jsem se. Znala jsem tyhle babiččiny výtky. Už slyším, že všichni jsou pro nás důležitější než ona a děda, neumíme přijet jindy než na svátky nebo o prázdninách, nezajímá nás, jak se jim daří, nepomohly bychom jim, kdyby cokoliv potřebovali, protože nezvedáme mobil a další a další. Pravda je, že výčitky babička alespoň vůči mně, nikdy nemyslela vážně. Prostě to patřilo k jejímu rituálu. Už jsem ji také i s dědou dlouho neviděla a tak se budu těšit, že si je oba užiju a namlsám se velikonočních dobrot.

   Zapípá textová zpráva. Michal. Jako bych ho přivolala. Otevírám zprávu a čtu:

 „Můžu přijet na Velikonoce? Těším se. M.“

Asi toho chlapa zklamu. Celé svátky bych ho rozhodně za sebou mít nechtěla. Navíc vařit bude máma a já si, alespoň doufám, užiju trochu zaslouženého klidu.

 „Je mi líto, Michale“, píšu rychlou odpověď.

„Jedu s Verčou k našim. Mohly bychom jet v neděli, kdybys chtěl přijet v sobotu. Ale dobroty v lednici nebudou, vařit bude mamka!“, sděluji pro Michala to nejpodstatnější.

 V zápětí po odeslání esemesky zazvoní telefon.

„Ahoj. No to jsi mne pěkně vyšplouchla. Ségra odjela někam za kamarádkou a já tady zůstal jako sirotek. Počítal jsem s tebou! A co kdybys mne vzala s sebou? Už jsem vaše dlouho neviděl. Nešlo by to?“

    Michalův požadavek mi vyrazil dech. U našich s Michalem? To nikdy. Máma by určitě neudržela své emoce na uzdě a řekla by mu to, co si o něm myslí. Flákač. Nemakačenko. Vyžírka. Tak se o něm dokázala hlasitě vyjadřovat. A hádat se o Velikonocích, ať už s mámou, nebo i s Michalem, to jsem opravdu neměla v plánu.

 „Seš tam vůbec?“, Michal netrpělivě čeká na moji odpověď.

 „Jo. Ale jet se mnou nemůžeš. Naši na to nejsou připravení. Taky už mají svůj věk a jsou zvyklí na svoje pohodlíčko, víš. Docela jim budu stačit já s Veronikou. To mi věř.“

   Snažím se obejít pravé důvody co možná nejpřesvědčivěji.

„A přijedeš tedy v sobotu?“ Ptám se, i když můj hlas nevykazuje žádné zvláštní nadšení.

„To ne. Stejně nebudeš mít nic v lednici a vlastně o mě ani nestojíš, jak slyším. Tak se měj. Hezké svátky!“

 Hovor skončil dřív, než jsem stihla popřát totéž.

 „Asi se urazil“, pomyslím si a opět, tak jako v poslední době často, si uvědomuji, že mi to vůbec nevadí. Je pravda, že mezi námi chybí kromě sexu nějaké jiné společné prožitky či historky. Studený vztah, který mně zatím docela vyhovuje. Prostě – Michal je můj sexuální turista.

Volám mamce.

„Ahoj. Přijedu v sobotu sama, jestli ti to nevadí. Alespoň ti pomůžu s nádivkou a bochánkama. Verča dorazí v neděli. Má v sobotu nějaký svůj program.“

„Tak dobře. Budeme se s tátou těšit. Já to s váma nikdy nemám jednoduché. Ale hlavně, že nepřijedeš s Michalem. Ten by mi tady opravdu chyběl“, poznamenává matka jedovatě. Raději hovor rychle ukončím. Nemám chuť ani náladu se dál na téma Michal bavit. V paměti se mi vrací náš poslední rozhovor a jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala dobře, když jsem jeho přání odmítla. Jen mě zarazilo, že mě ani trochu nepřemlouval, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam.

 xxxxx

   Sobotní sváteční ráno připomínalo spíše konec února. Venku na nule, občas poletující sněhová vločka, střídající se s kapkami deště. To vše jen utvrzovalo překvapivý první dojem při pohledu z okna.

 „To zase budou svátky. Asi budeme místo pomlázky stavět sněhuláky, ne?“

Vstávám s Veronikou a poslouchám předpověď počasí v televizi. Prý to budou nejstudenější svátky za posledních padesát let. Společně si pochutnáváme na dobré kávičce.

 „A kam máš s Pavlem namířeno?“, sonduji opatrně, protože jeden nikdy neví. Verča je už dospělá a mě by docela potěšil a možná i slušel titul „babička“.

 „Pozval mě k Ševcům, tak si myslím, že tam začneme a taky skončíme.“

Veronika se na mě podívá a já vidím, jak se jí smějí oči.

„Ale mami. Na co ty hned nemyslíš. Já vím, že bys ráda byla babičkou, ale já ještě s rodinou nepočítám. A už vůbec ne s Pavlem. Vždyť se skoro vůbec neznáme, viděli jsme se jen párkrát, kdo ví, jestli to teď nebude naposledy. Jeden studený vztah v naší rodině docela stačí. Já bych to nechtěla takhle praktikovat!“

„Znáš to. Neodříkej se dopředu. Přesto ti přeji hezkou zábavu a v neděli tě budu netrpělivě u našich očekávat. A teď už musím balit“.

    Vyndávám z ledničky sadu čtyř plzeňských dvanáctek na tátův žlučník. Máma zase nepohrdne becherovkou a tak i jedna láhev mizí v mojí připravené tašce. Teď ještě nepostradatelné osobní věci a pár drobností.

 „Jeď opatrně“, připomíná Veronika, když se se mnou před domem loučí. Nastartuji své zánovní autíčko a za chvilku už se vydávám na nedlouhou cestu za svými rodiči.

xxxxx

   Veronika se pomalu vrací do osiřelého bytu. Je deset dopoledne, teploty se jen pozvolna šplhají nad nulu. Chladný severák ohýbá špičky vzrostlých smrků před panelovým domem. Veronika rychle zmizí dovnitř.

„Brr…, taková zima nebyla ani na Vánoce“.

Spokojeně si zamne ruce, když vchází do příjemně vytopeného obývacího pokoje.

„No a co já teď? Rande s Pavlem mám až odpoledne v pět. Zkusíme Denisu.“

 "Ahoj, děje se něco?“, Denisa se ozývá téměř okamžitě.

 „Osiřela jsem. Nezajdeme někam na kafe?“

 „Ty ses asi zbláznila. Do takové zimy, nikam se mi nechce!“

Vůbec jsem se Denise nedivila. Docela mi stačila ta chvilka s mámou před domem.

„Ale já mám rande až v pět“, žadoním.

 „Tak víš co? Přijď k nám na oběd. Řízek a trocha salátu se pro tebe u nás taky najde, viď mami?“

V duchu si představuju, jakou asi radost musí mít paní Škaloudová, když se dozvídá, že bude mít o jednoho strávníka navíc.

 „Tak slyšíš? Máma je pro. Dorazíš?“

Nejdříve jsem se chtěla vymluvit, že přece nemůžu obtěžovat. Ale při pohledu na naši prázdnou ledničku, doprovázeného slyšitelným kručením mého hladového žaludku, jsem souhlasila.

„Tak fajn. Pokecáme a probereme toho tvého Pavlíka a mého Daniela Ten se taky nějak nepovedl. Těším se.“

„Já taky. A dík. Čau!“

    Otevírám skříň a uvažuji o tom, co si vezmu na sebe. Za Pavlem půjdu rovnou od Denisy. Myslím, že to stihnu tak-tak. Znám Denisu dobře. Když se dá do povídání, hned tak ji nikdo nezastaví. Ale je to bezva holka a věrná kámoška.

 „Hm. Sukni? To ne“, otřesu se při pomyšlení na tu sibérii venku. Vítr jako by ještě přidal na síle a chtěl potvrdit, že zima se pro tenhle rok ještě nevzdala své absolutní vlády.

„Černé džíny, to bude ono. Vypadám v nich dobře a hřejou“, vzhlížím se v zrcadle ve skříňových dveřích. Přichází na řadu haleny. V mojí výbavě jich není mnoho. Raději nosím obyčejná trička s velkými nápisy. Ale jít v tričku na večeři s Pavlem mi nepřišlo nejvhodnější. Nakonec volím svoji oblíbenou bílou halenku s véčkem a nařasenými krátkými rukávy a krátký červený svetřík. Teď se ještě učesat, trochu namalovat, vypůjčit si mámin parfém, který krásně voní a je to. S uspokojením nazouvám kotníkové boty v předsíni a oblékám bundu. Oči mimoděk zabloudí na věšáčky, používané v naší domácnosti na klíče. Je mi divné, že jsou prázdné.

 „Že by mamka omylem sbalila i náhradní klíče od bytu, které tady vždycky visí? Budu se jí muset zeptat. Možné to je, už v minulosti se to několikrát stalo nám oběma“.

Pro jistotu sahám do kapsy své bundy. Dvoje klíče tam nejsou.

Pohledem zkontroluji, jestli jsem nenechala nikde otevřené okno a zda jsem vypnula varnou konvici. Zamykám na dva západy a sjíždím výtahem do přízemí. Na nedalekou zastávku právě přijíždí tramvaj. Rozbíhám se a za chvilku už pohodlně sedím. Ubíhající silnice podél tramvajového okna neomylně signalizuje, že nejpozději za půl hodiny mne uvítá Denisa na druhém konci města a můj ukecaný žaludek konečně ztichne.

Pokračování příště