Život je kolotoč

 KAPITOLA SEDMÁ

   Odemykám dveře svojí kanceláře. Je časné středeční ráno a oknem se dovnitř zvolna snaží proniknout jarní sluníčko.

„To zas bude den. Až do večera, hrůza pomyslet. Radši bych byla někde venku na procházce!“

„Jo. To by se ti tak líbilo, co? A to by ses procházela sama? To mi ani neříkej. Samotnou tě to přece nemůže bavit“, moje svědomí mě dostává na lopatky.

„Sama? To asi ne. Kdyby se tam tak objevil Pavel“, zasnila jsem se a z mých představ mne vytrhl až pískot varné konvice.

„Veroniko. Na co zase nemyslíš“, peskuji sama sebe a nalévám si ranní životabudič.

„Mám to slít i Jitce? Určitě tu bude každou chvilku.“

Vyndávám ze skříňky Jitčin oblíbený hrníček a za chvilku už z něho na jejím stole stoupá pára z čerstvě slité kávy. Z tašky vytahuji rohlík se sýrem a pouštím se s chutí do snídaně. Až se rozběhne každodenní „poštovní fofr“, nebude na nic čas. Nestačím spolykat ani polovinu rohlíku a vchází Jitka.

„Ahoj. Jé, já už mám kafe? Ty jsi zlatá. Díky moc“, rozplývá se a usedá za svůj stůl.

Je půl osmé když se Jitka pomalu zvedá.

„Tak jdeme na to? Jdu na poštu, dneska je řada na mně!“

Za chvilku už s taškou na kolečkách mizí a já zase v kanceláři osiřím. Beru do ruky štos dodejek ze včerejška.

 „Bože, těch zase je. Než každou zapíšu… Už aby tady byla nějaká ta slibovaná posila. Za chvíli se vrátí Jitka s taškou plnou dopisů a začne ten správný kalup. Ve dvou se tady opravdu nenudíme, jen co je pravda“.

S povzdechem třídím dodejky podle jednotlivých pracovišť a začínám vyplňovat na počítači  příslušné formuláře. Z jednotvárné činnosti mne vytrhne rázné zaklepání na dveře.

„Dále“, zvedám oči od monitoru ke dveřím.

„Ahoj Pavle! Co pro tebe můžu udělat?“

Uvědomuji si, že moje tajné přání se vyplnilo.

„Pro mne nic, Veroniko. Ale pro mého tátu určitě něco ráda uděláš, že? Sklerotik zapomněl doma mobil. Jak ho znám, bez tohoto přístroje se ani chvíli neobejde. Tak tady je a tebe prosím, abys mu ho dala, až bude v kanceláři. Byl jsem i nahoře, ale je tam všude ještě zamčeno“, vysvětluje Pavel a já ho pozorně poslouchám.

 „Neboj. To zařídím hravě. Jen co se vrátí Jitka s poštou, tak za starostou zajdu. To už snad dorazí!“

 „Asi se někde zakecal, nevím. Z domova vycházel dřív, než já. A teď se nezlob, musím jít. Dneska mne čeká schůzka se šéfem a potom přednáška ve škole. Tak abych to všechno stihnul, musím sebou hodit. Jo, a co kdybychom si spolu zašli zase na skleničku? Zvu tě na večeři. Na Bílou sobotu večer k Ševcům, jestli chceš. Zavoláme si. Pošlu ti vizitku. Co říkáš?“

„Ráda přijdu.“

Beru do ruky starostův mobil a Pavel odchází.

Chvilku trvá, než se znovu dokážu soustředit na zapisování došlých dodejek. Že by mne opravdu potkala ta pravá láska? Prvotní nadšení pomalu slábne a zase začínám rozumně uvažovat. Ale na tu večeři se opravdu těším.

    Jitka naráží pojízdnou taškou na dveře. Zvedám se od počítače a jdu jí otevřít. Dneska je opravdu pořádná hromada dopisů. Další napěchovanou tašku táhne Jitka v ruce.

„Já nevím, co ty lidi pořád na úřadě potřebujou. Já úřad nepotřebuju, jak je rok dlouhej“, povzdychne si.

 „Znáš to. Někteří notoričtí stěžovatelé mají pořád co psát.

Vzpomínáš na Strouhala?“

„Proboha, to jméno nahlas ani nevyslovuj. Víš, že kdykoliv jsme se o něm bavily, byl za chvíli za dveřma!“

   Na tuhle postavičku se nedá zapomenout. Nikdy jsem nepochopila, co vlastně po úřednících chtěl. Začal vyprávění u své dcery, se kterou měl celoživotní neshody. Po chvilce bez jakéhokoliv důvodu začal křičet výrazy, kterým nikdo nerozuměl. V té době už adresoval nevybíravé výroky všem přítomným v kanceláři, i když z nich se nikdo nezmohl ani na slovo. Vrcholem bylo, když si vymyslel, že ostraha mu utrhla límeček u košile, když se jej snažila po hodině jeho naprosto sólového hlasitého řevu z kanceláře a z úřadu vyprovodit. Své stejně nesrozumitelné a stále se opakující dopisy, adresované starostovi a v kopii policii, soudu a posléze i prezidentské kanceláři a ministerstvu vnitra,  pravidelně měsíčně rozesílal všem těmto institucím. Hodně lidem se tak staral o práci. Protože nikdy nebyl s jejich odpověďmi spokojen, podával trestní oznámení na všechny osoby, podepsané na dopisech, které obdržel. Všichni sice věděli, že jde o jeho výmysly, ale prošetřovat se takový podnět musel.  Myslím si, že každý úřad by ve svých archivech a uložených písemnostech našel takového svého „Strouhala“. Obrana proti kverulantům je opravdu složitou záležitostí.

Jitka se usmívá.

„Máš pravdu, Veroniko. Už tady opravdu dlouho nebyl. Jestlipak už mu někdo zaplatil za tužku a papír?“

 Zasmála jsem se. To byl jeden z posledních požadavků tohoto pána. Je prý nucen pořád někam psát a tak vynakládá peníze za spotřebovaný papír a propisku. Požadoval, aby mu úřad uhradil takto vzniklé náklady. Prostě – nemělo to chybu.

„Tak jsme se zasmály a teď se musíme vrhnout na ten balík“, začínám vytahovat dopisy z tašky.

  Na stole mi pípne mobil. Esemeska. Netrpělivě otevírám došlou zprávu. Pavel posílá slíbenou vizitku. Ukládám si číslo do paměti.

„Děje se něco?“

S Jitkou jsme neměly spolu žádné tajnosti.

„Nic. Jen Pavel mi poslal vizitku. Pozval mě na večeři. Na Bílou sobotu, víš?“

 „Pavel? Jakej Pavel?“, Jitka se tváří nechápavě.

„Pavel Beneš, přece. Vyprávěla jsem ti, že jsme se spolu několikrát viděli na transfúzce. Pamatuješ?“

 „Tak starostův Pavel? Myslíš hodně vysoko, Veroniko. Dej pozor, abys nespadla na zem. Bolelo by to.“

„Copak? Závidíš? Vždyť ještě vůbec nemáš co! Jedna večeře v restauraci vůbec nic neznamená!“

 „Ale líbí se ti, viď?“

„Jo. A na tu večeři se moc těším. Je to příjemný kluk. A teď musím za starostou!“ 

 Stručně vylíčím Jitce důvod Pavlovy ranní návštěvy v naší kanceláři a beru do ruky starostův mobil. Jitka mi k tomu přidává několik dopisů, adresovaných starostovi.

 „Vezmi to jedním vrzem! Ušetříš mi kroky!“

   Výtahem vyjíždím do druhého poschodí a za chvilku už klepám na dveře starostovy kanceláře. Nikdo se neozývá. Zaklepám proto ještě jednou, důrazněji. Nikdo nereaguje. Přece sem nepůjdu znova. Beru za kliku. Kupodivu není zamčeno. Kancelář Terezy Švandové je prázdná, ke starostovi je otevřeno. Procházím kanceláří ke dveřím a nestačím žasnout. Tereza se starostou v objetí ani neví, že někdo do kanceláře vkročil. Chovám se tiše jako myška. Na stůl pokládám dopisy a mobil a stejnou cestou rychle odcházím.

 „Proboha, proč se musím nachomýtnout zrovna k takovéhle situaci“, nemohu se téhle myšlenky zbavit cestou výtahem do přízemí. Sice se v kuloárech šuškalo, že mezi starostou a Terezou to jiskří, ale že by až takhle, to jsem si opravdu nemyslela.

„Tak jsem tady, Jitko!“

 „A poděkoval ti aspoň?

Mlčím.

 „Copak, něco se stalo?“ Jitka je zvědavá, jako každá ženská a já vím, že můj objev si nebudu moci nechat jen pro sebe.

„Slib mi, že to, co ti řeknu, si necháš jenom pro sebe“, žadoním, i když vím, že se tohle moje přání asi nesplní. Podobné pikantnosti se vždycky na úřadě dokázaly šířit jako lavina.

„Tak co se stalo? Dozvím se něco? Slibuju, že nic neřeknu!“

„Starosta nepoděkoval. Neměl totiž čas. Byl s Terezou v objetí a oba vůbec nezaregistrovali, že jsem je pozorovala“, svěřuji svoje tajemství.

„Cože? Až tak? To bych zrovna vidět nemusela. Trapas, co?“

 Potvrzuji, že jsem se snažila zmizet co nejrychleji a mobil a dopisy jsem nechala na rohu stolu.

„Snad si toho starosta všimne, až přijde k sobě“, usmívám se.

„No vidíš. Tereza je taková nenápadná, kdo by to řekl. Tichá voda břehy mele, že? Moh by jí s přehledem dělat tatínka, ale má peníze. To je asi rozhodující!“

 "Přej jim to. A hlavně – ani muk! Mohlo by nás to stát místo, kdyby se starosta dozvěděl, odkud všechno vzešlo, rozumíš? Víš, jak hroznej je to ješita!“

Jitka pokyvuje hlavou a obě se snažíme naplno věnovat své práci. Ale nějak se to nedaří. Před očima mám stále scénu, které jsem byla svědkem. Že by Tereza, taková nenápadná a slušná dívka, skutečně šla jenom za penězi majetného starosty, se mi nechce věřit. Ale takový je zřejmě život. Po chvilce uvažování musím připustit, že i v tomto věkově nerovném vztahu může být láska. Všechno ukáže až čas. Vyměňuji si s Jitkou ještě pár postřehů.

„Hlavně, aby ses nepodřekla a nevyslepičila všechno na slíbené večeři Pavlovi. Asi by to nebylo to pravé ořechové…“, varuje mne Jitka.

 „Rozhodně si budu muset dávat velký pozor!“ Uvědomuji si, že vím něco, co Pavel vůbec netuší, a nevím, jak by se s takovým faktem srovnal.

xxxxx

Je krátce před půl devátou ráno, když se pohodlně usazuji do ušáku ve své kanceláři.

„Terezo, tady někdo byl?“, nalézám svazek dopisů pod svým mobilem na stole.

„Mobil jsem přece dneska zapomněl doma. Kde se tady vzal? Terezo, nevíš?“

Tereza jen vrtí hlavou a já horečně přemýšlím.

„Proboha. Aby nás tak tady v objetí načapal Pavel. To by byla tedy situace. Okamžitě by to zavolal Olze a doma by nastalo peklo“, uvažuji rozčileně.

„Ale jak by přišel k těm dopisům? To přece není možný“, utěšuji svoji rozbouřenou mysl vzápětí.

 „Jiří, tys neměl zamčenou kancelář?“, Tereza si právě teď uvědomuje, o čem hovořím.

 „No neměl. Nepředpokládal jsem, že sem takhle po ránu někdo přijde. A nepředpokládal jsem ani to, k čemu mezi námi došlo, víš?“ S potěšením pozoruji ruměnec v Terezině tváři.

 „S dopisama tady mohl být někdo z podatelny. A jak to bylo s tvým mobilem, to opravdu netuším. Prověřím to, chceš?“

 Přikyvuji a zvedám telefon, který už delší čas vyzvání a dožaduje se mého ucha. Tereza se slovy „jdu na podatelnu“ potichu zavírá dveře, aby nerušila můj hovor.

xxxxx

„Dále!“, Veronika hlasitě reaguje na razantní zaklepání.

 „Ahoj holky!“, s úsměvem vchází Tereza.

„Nebyl tady někdo ráno se starostovým mobilem? Nejde mu nějak na rozum, kde se vzal na jeho stole, ví, že jej nechal doma. Mám to jít zjistit a tak jsem tady“, hlásí.

 „No jasně, že byl. Pavel. Nahoře ještě nebyla ani noha a tak telefon nechal tady.“

 „A tys jej nesla nahoru s dopisama?“ Tereza sonduje opatrně.

 „Položila jsem všechno na roh starostova stolu. Copak? Chybí mu snad něco?“

 „Ne, to ne. Ale…“

Usmívám se, protože je mi jasné, že Tereza neví, jak se zeptat, zda jsem ji náhodou neviděla v té zvláštní scéně, která měla zcela určitě nezvaným očím zůstat utajená.

„A kde jsi všude byla s tím telefonem?“, obchází kolem horké kaše a mě viditelně těší, že vím víc, než ona.

„Jen na kraji kanceláře. Položila jsem to na roh stolu a chvátala zpátky. Máme toho moc. Ani nevím, jestli jste tam někdo byl, nebo ne. Nikoho jsem za tu krátkou chvilku ani nezaregistrovala“.

Lžu, jako když tiskne, ale moje lež evidentně Tereze přináší kýženou úlevu.

„Tak dík. Vysvětlím to starostovi. Přeju hezkej den.“

Když se zavřou dveře, rozesmějeme se. Je jasné, že hezkej den nás opravdu nemine a moc hezky už začal.

Pokračování příště