Život je kolotoč

 KAPITOLA ŠESTÁ

   Pomalu se blíží konec března a tolik očekávané jaro alespoň v nižších polohách už trochu dává o sobě vědět. Sluníčko, které alespoň na chvilku vykoukne nesměle na obloze, jakoby podsouvalo do našeho vědomí, že už je zase tady a začíná hřát. Ale v horských částech Šumavy se stále ještě pilně lyžuje a majitelé vleků si pochvalují dobrou sezónu. I tady jsou již teploty přijatelnější, alespoň přes den a řada lyžařů se vyhřívá na životadárném slunci, které začíná opalovat odhalené tváře.

  Michal zvolna dochází ke své chalupě. Rozbředající sníh mu čvachtá pod nohama.

 „Ahoj“, zdravím svoji sestru, která spokojeně čte bulvární časopis na gauči.

„Že se taky ukážeš doma! Kde se pořád touláš?“

„To víš. Práce je pořád dost. Jsem taky rád, že jsem se konečně dostal alespoň na chvíli domů“.

„Budeš jíst? Je tam kachna se zelím v troubě, mám ti ohřát?“

„Zatím ne. Byl jsem v hospodě na obědě. Klidně čti. Já mám ještě práci, víš?“

    Se svou mladší sestrou Radkou žiji už víc jak deset let. Tehdy se rozvedla a já ji vzal pod svá ochranná křídla. Zůstali jsme každý sám. Já se nikdy neoženil. Pro moje „lotrovinky´“ z mládí, které skončily i třemi měsíci ve vězení, se to nějak nepodařilo. Radka prožila patnáctileté bezdětné manželství. Ani nevím, co přesně bylo důvodem jejího rozchodu s Robertem. Podle Radky si našel jinou partnerku. Občas se to v životě stává. Od té doby byla Radka v naší společné chaloupce hospodyní a oběma nám to vyhovovalo.

   Uvařil jsem si kávu. Usedám ve svém pokoji k počítači. Musím nahlédnout do pošty, zda se neděje něco nového. Při téhle práci nechci být rušen. Zamykám pro jistotu dveře pokojíku na klíč, i když vím, že návštěvy své sestry Radky se opravdu nemusím obávat. Od bulvárního tisku ji jen málokdo odtrhl. Ale chci předejít náhodě.

 „Dobrý! Zase patnáct nových zájemců! Skvělá práce. Jak se říká, nemusí téct, jen když kape“, čtu nové příspěvky v mojí emailové schránce.

„To je neuvěřitelný, kolik lidí v téhle naší malé republice chce zhubnout“, usmívám se jen tak pro sebe.

„Jen abych měl ještě dost těch vitamínů!“, otevírám zásuvku, kde se nachází několik balení vitamínu B.

„Snad to bude stačit. Když tak skočím do lékárny“.

    Ještě nikomu jsem neprozradil, co je zdrojem mých příjmů. Proč taky. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím líp. Zatím na moje nabídky na internetu na tabletky na hubnutí reaguje dost zájemců. A patnáct stovek za jednu vyřízenou objednávku není k zahození. Teď mi zbývá vytvořit balíček, kam zabalím čtrnáct tobolek vitamínu B a připojím vymyšlený návod, jak jej během následných čtrnácti dnů užívat a co jíst, aby se dostavil nabízený efekt, totiž úbytek pěti kilogramů na váze. Pak jej s vymyšlenou adresou odesílatele vyexpeduji poštou. Nechci nikomu ublížit. Užívání vitamínů snad nikomu neuškodí. Kýžený efekt však pravděpodobně nenastane. Ale to už není moje starost. Minimálně dvanáct stovek z každé zakázky mi zbývá. Při průměrném počtu dvaceti zájemců za měsíc není takový příjem marný. Zatím to vychází. Občas mám v poště i nějaké neslušné odpovědi, když zákaznice zjistila, že nezhubla. Vždycky se mi podařilo ji umlčet, protože to určitě bylo tím, že nedodržela předepsaný jídelníček. Byl jsem si plně vědom, že balancuji na ostří nože, ale to už patřilo k mojí osobě a mojí nátuře.

    S naučenou rutinou se dávám do balení jednotlivých zásilek. Honí se mi přitom hlavou, proč jsem vlastně nikdy legálně nepracoval. Nevím. Snad k tomu přispěly neutěšené poměry v naší rodině, kdy otcovo násilí vůči mámě nebylo výjimkou. Mnohokrát ještě jako dítě jsem byl svědkem otcových fyzických útoků na matku. Ani táta nikde nedělal. Rodina žila jen ze sociálních podpor a dávek, občas zvýhodněných nějakým protizákonným činem. Policie u nás byla častým hostem. Ale máma, dodnes jsem nepochopil proč, vždycky podané oznámení otcova násilí druhý den odvolala. Ale jak se říká, o mrtvých jen dobře. Už to bude dvanáct let, co jsem oba rodiče doma našel bez známek života. Příčinou byl unikající plyn z karmy v koupelně. Tenkrát mi bylo pětatřicet, zachovalý starý mládenec. V bytě po rodičích jsem dlouho nebydlel. Z peněz, získaných jeho prodejem, jsem dokázal pár let slušně žít. Sestra vlastnila malý domek na Šumavě. Protože byla také sama, rozhodli jsme se bydlet spolu. O mých praktikách neměla ani tušení. Pro ni jsem byl bankovním úředníkem, který převážně pracuje v zahraničí. Zabíralo to.

   Z úvah mne vytrhla známá melodie mého mobilu. Mrknu na displej. Jana. Pravda je, že už jsem u ní dlouho nebyl. Asi se jí holce stýská.

„Ahoj Jani! Děje se něco?“

 „No konečně! Vůbec se nemůžu k tobě dovolat. Co je s tebou, nemarodíš? Už jsi tady tak dlouho nebyl“, povzdychne si.

„Máš štěstí. Dneska jsem se vrátil z Německa. Byl jsem tam skoro tři týdny, tedy služebně, aby bylo jasno“, vymýšlím si statečně.

 „A kdy tě uvidím?“, v Janině hlase je slyšet nedočkavost, kterou nemůžu odmítnout.

 „Přijedu za tebou v neděli. Teď ještě musím do práce, vyřídit to, co jsem zařídil v Německu, víš?“

„Jasně. Budu se těšit. Ty dva dny už přežiju. A kde vlastně máš tu tvoji práci? Nějak se mi to z hlavy vykouřilo, nebo jsi mně to neříkal?“

 „To nebudeme řešit po telefonu. Popovídáme si, až se uvidíme, taky se moc těším“, odbývám Janu a v duchu si říkám, ať už zavěsí. Jako by mne na dálku slyšela, rozloučí se s poznámkou, že bude vařit svíčkovou.

 „Hotovo!“, říkám si pro sebe, když jsem dobalil poslední balíček. Na neděli mám tedy o zábavu i jídlo postaráno, to se hodí. Snad se mi podaří tentokrát objevit, kde má Jana ten masivní zlatý náhrdelník, který jsem u ní několikrát předtím viděl. Naposledy to nevyšlo. Dalo mi hodně práce, vymyslet dobrou výmluvu na to, proč jsem se díval do jejích zásuvek. Ještě, že mi ty hledané brýle spolkla i s navijákem.

   Předpokládal jsem, že se mi podaří řetízek nepozorovaně strčit do kapsy a jeho ztrátu hned tak neobjeví. Vyloučil jsem i to, že by mohla z jeho ztráty obviňovat mě. Byl jsem pro ni přece jenom nejbližší osoba…

    Nedělní ráno bylo mlhavé a uplakané. Cesta vlakem byla ale docela příjemná a v klidu jsem dospal to, co jsem v noci nestihl.

 „Ale ale. Takovej mladej a spí ještě v osm ráno“, vzbudil mne z mojí dřímoty ženský hlas. Starší žena se usazovala v kupé na sedadlo proti mně.

„To víte. Dlouho jsem ponocoval“.

„No, jo, panáčku. S děvčatama, co? Vy mladí dneska nic nevydržíte. To když já byla mladá, tancovala jsem tři dny a vůbec jsem nepotřebovala spát. Pak jsme to s holkama doháněly v práci na záchodě“, zasmála se.

„To už ale není pravda. Dneska je život jinej. Doba je uspěchaná. Všichni se někam řítí, samej kvalt, a když se plán nezdaří, hned házejí flintu do žita. A kam cestujete?“, obrátila téma hovoru.

 „Do Plzně. Za kamarádkou, víte? Pozvala mne na oběd a to se starému mládenci jako já, vždycky hodí.“

„Taky sám? Samota je zlá. To znám. Ale cestu máme společnou, v Plzni bydlím. Byla jsem u dcery týden. Ale jak se říká. Ryba a host třetí den smrdí a já už tam byla na můj vkus moc dlouho. A tak už se zase těším do svého bytečku, na svoje pohodlíčko. To víte. Stará ženská. Ta už má svoje mouchy“, rozbaluje cosi na klíně.

 „Vemte si“, voňavému štrůdlu nemůžu odolat. Spokojeně pomlaskávám.

 „To mi dala dcera na cestu“, suše konstatuje moje spolucestující.

 „Máte hodnou dceru, paní…“, nevím jak ji oslovit.

 „Kočandrlová“.

 „Štědrý“, přestavuji se i já.

„S tím vaším stářím to ale nebude tak horké. Vypadáte skvěle“, snažím se paní Kočandrlové polichotit. Dobře vím, jak zejména ženám dříve narozeným tahle poznámka dělá dobře na duši.

 „A kolik byste mi hádal?“

V duchu zvedám oči v sloup a přemýšlím, co řeknu, abych svoji známou neznámou neurazil. Přesně tuhle otázku přímo nesnáším. Dlouze se zadívám do vrásčitého obličeje. Moje druhé já říká, že ta baba vypadá na osmdesát. Nahlas však ze mne vypadne, že sice neumím hádat, ale že si myslím, že tak pětašedesát.

Babča se usměje a mně je jasné, že jsem trefil do černého.

„Pět přidejte a bude to akorát“, konstatuje.

Otřepaná fráze, že na to určitě nevypadá, nedá na sebe dlouho čekat. Ale já mám dobře prověřené, jak získat důvěru. Kdo ví, k čemu by se mi to mohlo ještě hodit, že?

„Budu muset shánět elektrikáře“, dozvídám se od paní Kočandrlové vzápětí.

„Pročpak?“, začíná mne to zajímat a jenom trnu, abych se všechny zajímavé informace dozvěděl dřív, než v Plzni vystoupíme a naše cesty se rozejdou.

„Ale. Nešika. To víte. Vytáhla jsem starou žehličku, nějak se pokazila a od té doby mi v bytě nic nesvítí. Proto jsem taky byla u dcery a myslela si, že zeťák mi pomůže. Ale bohužel. Tak budu muset zase být nějakou dobu potmě. Ještě, že teď už je ráno v osm vidět.“

 Moje nenechavé ruce cítí příležitost.

„A já bych vám nestačil?“, ptám se.

„Vy byste to svedl? To by bylo fajn“.

 „Elektrikář sice nejsem, ale trochu tomu rozumím. Třeba to bude jenom nějaká banalita. Zastavil bych se u vás v pondělí, když mi řeknete, kam mám přijít.“

Adresu se dozvídám vzápětí. Je vidět, že důvěru jsem si opravdu získal. Umíš to, chválí mne moje druhé já.

 Vlak pomalu přibrzďuje v cílové stanici na hlavním nádraží.

 „Tak vidíte, pane Štědrý. A jsme doma. V pondělí na vás budu čekat. A nebojte. Nějakej dlabanec se taky najde. Už jenom za vaši ochotu“.

 Ujistil jsem svoji babču, že na ni určitě nezapomenu a rozloučili jsme se.

    V duchu jsem se na návštěvu těšil. Kdo ví, co v bytě najdu. A odpoutat od mého konání pozornost této upovídané paní, která o mně po pravdě ví pouze moje příjmení, a na sebe prozradí skoro všechno, mně určitě nedá práci.

   Tramvaj, která mne doveze do Janina bydliště, právě přijíždí. Je skoro půl desáté a z mlhy pozvolna vystrkuje svůj zářivý kotouč sluníčko. 

    Mačkám zvonek se jménem Jana Kosandová. Mám hroznou chuť na kafe. Asi to bude tím štrůdlem. K němu mi kafe rozhodně chybělo.

 „Michale?“, Jana do široka otevírá domovní dveře a já vcházím do známých prostor.

„Tak dlouho už jsi tady nebyl! Musíš mi všechno vyprávět…“.

Jana je pozorná. Než odložím v předsíni kabát a boty, káva je už na stole.

„Tak povídej. Kde ses tak dlouho toulal?“

 Moje absence zřejmě nedá Janě spát. A tak mně nezbývá, než zase pustit svoji fantazii na procházku.

„Byl jsem v Německu. Zařizovat nějaké finanční transakce, víš? Ale víc ti toho nepovím. To víš, obchodní a služební tajemství. Mobil jsem musel mít vypnutý, tak se nediv, že ses mě nedovolala. Takový je už můj život. Věčný kolotoč mezi zahraničím a Českem. Proto taky dneska večer se zase musím vrátit domů. Ráno zase jedu do Německa. Od nás je to kousek, však víš. A co nového u tebe?“, měním téma rozhovoru ve snaze dostat se jinam z tenkého ledu.

 „Ve škole všechno při starém. Děti skvělé.“ Vyprávím epizodu s pozdním příchodem Honzíka a Michal se upřímně zasměje.

 „Jo, a pak se bude provádět rekonstrukce šaten a o prázdninách se bude malovat“, sděluji Michalovi poslední pracovní novinky v přesvědčení, že ho to zcela určitě musí zajímat.

 „Kde je Veronika?“, ptám se, abych měl jistotu, že nás nikdo nebude vyrušovat.

„Dneska je s Denisou někde na horách. To víš, chce nachytat nějaký ten horský bronz. Vrátí se večer!“

    S Janou jsem prožil krásný den. Když jsme po vynikající svíčkové oba skončili v ložnici, všiml jsem si, že má na krku zlatý náhrdelník, který jsem tenkrát hledal. Dám si pozor, kam ho schovává říkám si pro sebe.

   Je šest večer, když se se mnou Jana loučí dlouhým polibkem. Teď už vím, že náhrdelník má své místo v nočním stolku. Snad tam i do příští mojí návštěvy v poklidu vydrží.

 Pokračování příště