Život je kolotoč

 KAPITOLA ČTVRTÁ

   Připadá mi, že zvonek drnčí nekonečně dlouho. Mráz zalézá za nehty a já znovu mačkám tlačítko. Konečně slyším známý hlas.

„Terezo, to jsem já, Jirka. Můžu dál?“

 Ozve se bzučák a vstupuji do domu. Tereza mne již očekává mezi dveřmi svého bytu.

 „Jirko? Co tady děláš? Stalo se něco? Potřebuješ něco? Pojď dál. Nebudeme to řešit tady na chodbě“, otevírá dveře do široka, když vidí, že se snažím reagovat.

 „Ahoj. Promiň, že tě tak přepadám. Ale doma to nebylo k vydržení. Pohádali jsme se s Olgou, víš? Proto jsem tady. Můžu k tobě na chvilku?“

 „Na ulici a do mrazu tě přece nevyženu. A příčinou té hádky jsem byla snad já?“, ptá se opatrně, i když to tak nějak podvědomě tuší.

„Dáš si kafe?“, pokračuje, aniž čeká na jakékoliv vysvětlení.

 „Rád. A kdybys měla něco k tomu, nezlobil bych se. Nestihl jsem ani večeři“.

 Zasměje se.

„Jako bych to tušila. Chtěla jsem sice mít kuře ještě na zítra, ale nevadí.“

 Vytahuje z trouby čerstvě upečené kuřátko, které voní po celé kuchyni. Za chvilku už máme oba před sebou slušnou porci s čerstvým chlebem.

 „Tak povídej konečně“. Příčinou té hádky jsem byla opravdu já?“

 „Taky. Žárlivost – to je strašná věc. Olga si myslí, že jsi moje milenka, víš?“

 „A nejsem?“, zareagovala se širokým úsměvem.

„Zatím fakt nejsi. Sama říkáš, že se nechceš zaplétat se ženatým chlapem a já se to zatím snažil respektovat.“

 Pohladil jsem ji po vlasech a se zalíbením pozoroval, jak její tvář rudne. 

„Ale co není, může být. Seš hezká holka, to je marný.“

    Pozoroval jsem, co tahle poznámka s Terezou udělá. Pravda je, že jsem u ní v bytě, kde žila docela sama, nebyl po prvé. Ale vždycky to bylo jen pracovně, kdy bylo třeba dotvořit a pročíst moje projevy pro různé příležitosti. Věděl jsem dobře, že na tuhle činnost je Tereza zvlášť dobrá.

 „Olga by mě chtěla mít pořád doma. Nemůže pochopit, že jako starosta mám i jiné povinnosti, nejenom ty v kanceláři. Snažil jsem se jí to už mockrát vysvětlit, zatím marně. Jo a potom, viděla mě, jak kupuju pro tebe kytku a viděla tě s ní odcházet. Budeme si muset příště dávat větší pozor. Je zbytečné zadávat příčinu k nějakým svárům neopatrným postupem, ne?“

 „Tak teď tomu nějak nerozumím. Navštívíš mě, sníš mi zítřejší oběd, tváříš se, jako bys tady chtěl zůstat a na druhou stranu tvrdíš, že si musíš dávat pozor, aby tě tvoje manželka se mnou neviděla. Tak jak si to vlastně do budoucnosti s náma dvěma představuješ?“

    Tereza udeřila hřebíček na hlavičku. Přesně tohle jsem ještě sám nevěděl. Na jednu stranu jsem nechtěl ztratit Olgu, která dobře vařila, perfektně nažehlila moje košile a pokud ji nechytila „blbá nálada“, neměli jsme spolu problém. Na druhé straně Tereza byla mladá, krásná holka, která se mi líbila čím dál víc a určitě by při společenských akcích, kterých jsem se musel zúčastňovat, lépe reprezentovala.

 „Nechci tady zůstat. Promiň. Zatím všechno chce svůj čas. Nejsem ještě rozhodnutej, jak to všechno budu řešit. Prozatím mi to vyhovuje takhle. A s těmi květinami? Nemusíme přece nosit dříví do lesa. Nechci mít doma peklo a neustále se dohadovat. Rozumíš?“

 Zadívala se na mne pronikavým pohledem, tentokrát bez ruměnce, který jí tolik slušel.

 „To si opravdu myslíš, že mne budeš jenom obletovat, občas s kyticí v ruce a já ti budu sloužit, vyvařovat, obskakovat tě nejenom v práci, ale i doma? Tak to se mýlíš, Jiří. Vy chlapi jste všichni stejní. Sotva se vyskytne nějaký problém, zalezete a hlavu strčíte do písku, jako pštrosi. Jenom nic neřešit, nechat všechno tak jak to je, ať se to tomu druhému líbí, nebo ne, že? Pochop zase ty mě. Oproti tobě jsem svobodná, pětadvacetiletá a snad i hezká holka. Nepotřebuju se zahazovat s takovým zbabělým páprdou, jako seš ty, který ze mne chce mít jenom utěšitelku, když mu bude těžko na duši. S přehledem bys mohl být mým tátou. Přesto jsem si myslela, že víš, že se mi líbíš a že jen čas ukáže, zda naše vztahy se rozvinou do širších rozměrů. Naznačoval jsi to dost dlouho a dost často. A nejen těma kytkama…“

    Odmlčela se. Její dlouhá, s patřičným akcentem pronesená řeč mi vyrazila dech. Netušil jsem, že ke mně cítí něco hlubšího než já k ní. Znovu jsem si uvědomil, že budu muset tuhle situaci řešit. Ale jak? O rozvodu s Olgou jsem zatím neuvažoval. Její hádky mne ovšem vysilovaly a také jsem je nechtěl do nekonečna poslouchat. Pokud si Terezu v úřadě nechám, vím, že se neubráním tomu, abych ve svých pokusech ji získat, ustal. S ohledem na dnešní zjištění by mi to vlastně ani moc práce nedalo. Myšlenka, mít s ní potomka, se mi vracela každou chvilku. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že na miminko jsem už trochu starej a nebylo mi jasné, jak bych to vysvětlil doma. Propustit jsem ji také nechtěl, byla výjimečně schopná a nikoho jiného jsem si na jejím místě představit nedokázal.

„Tak co mlčíš?“, Tereza se nadechla k dalšímu proslovu.

„To mi nemáš co říct?“

 „Promiň. Dnes je asi špatný den k vysvětlování. Jsi rozčilená, ani já dnes nejsem dobrým společníkem. Nerad bych ti řekl něco, co by mne i tebe později mrzelo. Nechme si trochu času na to, abychom si ujasnili každý sám v sobě, co vlastně chceme a jak to budeme dál řešit. Souhlasíš?“

   V Terezčiných očích se zaleskly slzy.

„Vždyť to říkám. Pštros s hlavou v písku. Ale když chceš čas, máš ho mít. Ale ne u mne. Večeři i kafe už si dostal. A teď mne nech. Chci být sama. Ahoj.“

    Pochopil jsem, že mám vypadnout a na ulici jsem se ocitl vzápětí. Mráz zalézal do špiček prstů. Otevřel jsem dveře svého auta a zapnul motor a topení. A kam teď? Obě moje ženy mne dnes vyhodily. Je devět večer. Domů se mi ještě nechce, stejně bych poslouchal jen výčitky.

   V hospodě „U Ševců“ bylo poloprázdno. Posadil jsem se stranou k volnému stolu a dal si nealkoholické pivo. Snad mi pomůže odpovědět na to, jak budu do budoucna řešit svoje soukromé záležitosti. Chvilku jsem se rozhlížel po lokále a moji pozornost upoutal pár mladých lidí svým hlasitým smíchem. Zadíval jsem se pozorněji.

„Sakra – to je přece Pavel! A s nějakou mladou a hezkou holčičkou. Že by to byla Maruška, o které hovořila moje žena?“, uvažuji pro sebe a nechci svého syna v jeho jistě zajímavé diskuzi rušit. Můj pohled však zaujal neznámou slečnu a vzápětí se na mne podíval i Pavel.

 „Jé tatí, ahoj, neviděl jsem tě. Můžeme k tobě ke stolu?“

Přikývl jsem a Pavel s neznámou kráskou se dvěma sklenicemi coca-coly přisedl ke mně.

 „To je Veronika“, představil mi Pavel svoji společnici.

„Povídala mi, že na ni čumí nějaký dědek, tak jsem se otočil a uviděl tebe“, zasmál se.

 „Veronika Kosandová“, těší mě“. Dívka mi podala ruku a já chvilku přemýšlel, odkud ji znám a kde jsem ji viděl. Ale nahlas jsem musel reagovat na Pavlovo špičkování.

 „Já ti dám dědka, ty cucáku jeden. Aby ti dědek ještě nebyl jednou dobrej!“

 „Ale tatí, to byl přece vtip. Veronika netušila, že je to můj táta, kdo po ní kouká“.

 „Promiňte. Nepoznala jsem vás hned“, Veronika se napila ze své sklenice.

„My se známe? Lépe – vy mě znáte?“, podivil jsem se.

„Jasně. Dělám na podatelně u vás na úřadě. Moc jsme se osobně neviděli, to je pravda, snad asi dvakrát za tu krátkou dobu co tam jsem“.

„No ano, i já jsem přemýšlel, že jsem vás už někde viděl. Tak teď už aspoň vím, odkud vítr fouká!“

  Znovu jsem si uvědomil, jak málo znám svoje podřízené úředníky. Budu se v tomhle směru rozhodně muset polepšit.

   Veronika se krátce poté rozloučila.

„Promiň Pavle. Musím už domů. Máma by měla o mne starost, kde jsem. To víš, dvě ženské samy doma. Ahoj a díky za pozvání“.

    Zůstal jsem s Pavlem u stolu sám.

„Ty s ní chodíš? Máma mi říkala, že máš teď nějakou Marušku! Tak jak je to s tebou ty donchuáne?“

 „S Veronikou jsem se setkal na transfúzce. Byla tam darovat krev jako já. A tak jsem ji pozval na skleničku. Je na tom snad něco špatného?“

 „Ale na to jsem se tě neptal!“

 „Tatí, tak s touhle opravdu, tedy zatím, nechodím. Máma měla pravdu, když ti říkala o Marušce. Ale to taky není nic vážného. Je vdaná, jen jí jeden chlap nějak nestačí, víš? A tak se občas vidíme, však víš, jak to myslím, ne?“

    Usměju se a hlavou se mi prožene myšlenka, že tohoto synáčka nemůžu zapřít. Je mi příliš podobnej. Nejen vzhledem, ale i povahou. Pomalu dopíjím pivo.

 „Je to taková jednoduchá ženská, víš tatí? Nejde jí o nic jiného, obzvlášť když ji občas její Ríša vyhodí z baráku, protože se někde toulá s jinými, nebo třeba se mnou. Podle Marušky je hrozně žárlivej. Ty její historky bys musel slyšet. Facky a násilí prý nejsou výjimkou, ale kdo ví, jestli se tomu dá věřit. Protože ale zatím nic jiného pro potěšení nemám, vyhovuje mi to. Mimochodem je holka bez práce. Nemohl bys pro ni něco udělat?“

 „Jdeš domů?“, vyhýbám se přímé odpovědi.

„Mám venku auto, vezmu tě. Zaplatíme, ne?“

   Společně vycházíme z restaurace. Otevírám dveře bílého peugeota a Pavel usedá vedle mne.

 „A co dělala ta tvoje Maruška?“, vracím se k nedokončené debatě.

 „Přesně to nevím, ale byla někde na balíkové poště u přepážky, propouštěli tam a tak došlo i na ni, říkala něco o tom, že nesplňovala potřebné vzdělání, ale víc opravdu v tomhle směru nevím“.

„To bude asi problém, sehnat pro ni něco na úřadě, snad jen nějakou manuální činnost, ale podívám se, co by se s tím dalo dělat. Spokojenej?“

 „Díky tati. Rád bych jí pomohl. Nemá to v životě jednoduché a peníze moc potřebuje.“

  Opatrně zajíždím na parkoviště před naším domem, kde je jako obvykle nabito. Hlavou se mi honí všechno dnešní dění. Příliš úspěchů v něm nenalézám. Doufám, že moje drahá polovička už bude spát. Další výčitky a hádku bych asi v klidu neunesl. Prostě – blbej den.

Pokračování příště