Život je kolotoč

 KAPITOLA PÁTÁ

„Veroniko?“, ozývám se, když slyším zarachotit klíče v zámku domovních dveří.

„Kdes byla tak dlouho? Na transfúzce přece jsou jenom do dvou a teď je skoro půlnoc! Měla jsem o tebe strach!“

 „Ale mami! Copak jsem nějaká malá holka? Nedávno mi bylo čtyřiadvacet. To už mnohé moje spolužačky mají děti minimálně v mateřské školce. Trošku jsem se zdržela s Pavlem, víš?“

 „Pavel? Kdo to je? Nikdy jsi o něm nemluvila! Že by nějaká láska, tedy konečně?“

 „To ne, mami. Znám ho právě z transfúzky. Asi třikrát jsme se tam setkali, když jsme byli dávat krev. A dneska mě pozval na skleničku a zapovídali jsme se.“

A kdo to je? Víš, co dělá? Není to nějaký lump? Dneska je všechno možný! Zblbne holce hlavu a pak ji okrade nebo znásilní“.

Proud mých zvědavých otázek nemá konce. I když si uvědomuji, že právě tohle jsem u své matky nesnášela, nejsem k zastavení.

„Mami, vzpamatuj se. Tady nejsi ve škole a nemusíš mi přednášet jako malým dětem! Pavel je synem našeho starosty, a pokud vím, studuje dálkově vejšku.“

„Jo? A kterou?“

 „Mamko, tady nejsem u výslechu. Já to prostě nevím. Říkal, že dělá v nějaké soukromé firmě a přitom studuje. Zbývá mu poslední státnice, diplomka, obhajoba a bude magistr. Ale víc o něm opravdu nevím! Snad jen, že je to hezký a příjemný kluk. Stačí, ty moje vyšetřovatelko? Jsi horší než babička!“

 „Jen aby ses nezbláznila. Mám prostě o tebe jenom starost, abys nedopadla nějak blbě. To je hned!“

 „Jsem dost utahaná. Půjdeme spát, co říkáš?“

    Souhlasila jsem. Opadlo ze mě napětí, když Veronika v pořádku dorazila. Za chvilku už spokojeně oddychovala ve svém pokoji.

    Ráno mne probudil nepříjemný zvuk budíku.

„Bože, zase vstávat. Půl šestý. Kdo si to vymyslel, vstávat takhle brzo“, žehrám na svůj úděl. V kuchyni slyším Veroniku.

 „Co tady strašíš tak po ránu?“

„Dělám sice od sedmi, ale chci si dát dobrou snídani a tak jsem vstala dřív. Dáš si kafe?  A míchaná vejce? Přidám víc na pánev!“

 „Taky vstáváš nějak dřív, ne? Škola je přece až od osmi!“

 „Mám ještě v kabinetu pár příprav na hodinu, zapomněla jsem to přinést domů, tak tam chci být trochu dřív, víš?“

 „A kdy se dneska vrátíš?

„ Učím do dvanácti, pak je porada, doufám, že do čtyř to stihnu. A ty?“

 „Taky tak nějak. Dělám do dvou, v půl třetí mám sraz s Denisou, slíbila jsem jí, že zajdeme na kafe a snad to také do čtyř zvládnu.“

To už se obě ve spěchu oblékáme. Venku je patnáct pod nulou, navíc drobně sněží. Polovina února, zima jako na Sibiři. Ještě čepici, nezbytnou šálu, společný pohled do zrcadla na předsíni a zamykáme.

 „Už aby bylo teplo, viď mamko?“

 „Hm. Taky mě to nošení všelijakých svetrů a kabátů štve. Ale co naděláme, budeme to muset ještě chvilku vydržet!“

Je krátce po půl sedmé, když vycházíme z domu a naše cesty se rozdělují.

   Cestou do školy moje myšlenky zalétají k Michalovi. V posledních třech týdnech se neozval, měl vypnutý mobil a nepodařilo se mně ho kontaktovat.

 „Že by marodil?“, říkám si sama pro sebe. Ještě se nikdy nestalo, že by se tak dlouho neozval. Třeba mu do toho něco vlezlo, utěšuji se. Má moc práce, kdo ví. Kdybych alespoň věděla, co dělá. Ale já ho prostě jednou překvapím. Rozjedu se za ním na Šumavu a uvidíme. Nějakou dobu to ještě potrvá. V mrazivém počasí se mně nikam nechce. Jsem už prostě starší a přiměřeně pohodlná ženská. Možná je na tom stejně. Přimrznul někde na své chalupě a nemůže ven. Vydržím ještě chvíli. Třeba se urazil, když jsem ho viděla, jak se hrabe v mých věcech a dala jsem najevo, že se mi to nelíbí. Nacházím stále další důvody k tomu, proč se Michal neozývá. Ale moje druhé já s tím moc spokojené není.

 „Je to divné, jindy ti volal dvakrát denně“, zní mi v uších, když zavírám za sebou dveře školního kabinetu a usedám ke svému pracovnímu stolu.

 Den proběhl stejně jako každý jiný. Moji prvňáčci jsou normální chlapci a děvčátka, občas si zazlobí, jako každé dítě. Docela mě dostal Honzík, který přišel do školy pozdě. Když jsem se ho zeptala, proč, podíval se na mne svýma nevinnýma černýma očima a tichým hláskem pronesl, že vyšel pozdě z domu. Nechtěla jsem to nechat jen tak a tak jsem se zeptala, proč nevyšel dřív, a s napětím čekala, co z něj vypadne.

„Paní učitelko, když na to už bylo taky pozdě…“. A pak takovému filištínovi dejte černý puntík do notýsku. Zmohla jsem se jenom na to, abych mu vysvětlila, že do školy musí chodit včas.

  Ve sborovně bylo nedýchatelně. Přicházím jako poslední.

„Copak Jano? Prvňáci zdržovali?“

Lucie Šmahelová byla ředitelkou základní školy už šest let. Poctivá, rozumná ženská, která vždycky měla pochopení nejen pro své žáky, ale i pro svoje podřízené.

„Promiň, Lucko! Prvňáci nezdržovali. Ti už jsou dávno v družině nebo doma. Ale zdržovala Veronika, tedy telefonem. Znáš to. Zavolá v tu nejnevhodnější dobu, že v obchodě, kde právě je, mají naprosto senzační boty, na které pochopitelně nemá dost peněz. A tak jsem řešila, kde se vezmou, víš? Omlouvám se ještě jednou, že jste na mě museli čekat. Ale když už jsi narazila na moje prvňáky, musím dát k dobru historku s Honzíčkem Pešků, který dneska přišel pozdě.“

   S humorem líčím Honzíčkův příběh, kterému se všichni od srdce zasmáli.

 „Rozumbrada jeden“, Lucie se hlasitě směje a sahá po svých pracovních poznámkách o programu dnešní porady.

„Abychom se také dostali k pracovním záležitostem – každému z vás rozdám pokyny ministerstva školství k řešení záškoláctví. Prostudujte a budeme podle něj postupovat. Připomínám ještě naprostý zákaz fyzických trestů. To je vám určitě jasné že? Máte k tomu někdo něco? Kolega Petr snad?“

    Petr Kolář, učitel na druhém stupni, zkušený a dlouholetý praktik, se hlásí o slovo.

   K tomu se nedá nic dodat. Snad jen to, že dneska se učitel skoro bojí těm výrostkům větším, než já, něco říct. Natož, aby se jich nějak dotkl. Kde jsou ty časy. Za mého dětství, když jsem něco provedl, učitel mě pleskl přes ruce nebo zadek, odvedl mne k rodičům, kde vylíčil, co jsem provedl a táta mi ještě pěkných pár přidal se slovy „škoda rány, která padne vedle a pane učiteli, klidně mu naložte, když bude zlobit. Máte můj souhlas“. Použít tuhle metodu dneska, tak na učitele rodiče podají trestní oznámení. Je prostě jiná doba. Ale někdy je to opravdu o nervy, však to znáte všichni. A záškoláctví? To je jeden z nejhorších hříchů našich žáků. Od nevzdělanosti je jen kousek k trestnému jednání. U nás a pochopitelně v rodině, všechno začíná. Takže kolegové, věnujme této věci opravdu velkou pozornost“.

  Děkuji kolegovi za jeho názory a teď ještě několik organizačních záležitostí..“

 Koukám na hodinky a okrajově vnímám, že další měsíc se bude ve škole provádět rekonstrukce šaten a o prázdninách se bude malovat. Pomalu se blíží půl čtvrtá a já trnu, protože ve čtyři jsem si dala sraz s Veronikou u obchodu s obuví, s tím, že jí botičky koupím. Lucie naštěstí přidala na tempu a tak krátce po půl čtvrté vycházím ze školy a spěchám k nedalekému obchodu. Už z dálky vidím Veroniku s Denisou postávat před výlohou.

„Ahoj děvčata! Tak ukaž ten tvůj zázrak!“, obracím se na Veroniku. Její ukazováček významně směřuje k vystaveným lodičkám ve výloze.

„Tady ty, mami. Řekni, nejsou boží?“

V duchu si říkám, že „boží“ je na nich akorát cena, ale nahlas nemůžu Veronice zkazit její radost.

„Jsou hezké. Sahám do kapsy kabátu pro peněženku a za chvíli už Veronika svírá v dlani potřebný obnos.

„Půjdu teď domů. A kam vy, děvčata?“

„Ještě jsme nestihly to slíbené kafe, tak zajdeme. Potom přijdu domů na večeři. Jo, a díky za prašulky!“

„Tak se mějte a večer nashle!“, loučím se s děvčaty a spěchám na tramvaj, která právě přijíždí na zastávku.

xxxxxx

V poloprázdné kavárně je příjemně útulno a teplo.

„Tak Veroniko, kdy už mi konečně představíš také nějakého tvého přítele?“, Denisa míchá horkou kávu a hledí na mne zkoumavým pohledem.

„Neříkej, že ti takový kamarád nechybí. Já mám zrovna večer rande s Danem, víš, to je ten, co jsem si s ním psala po internetu. Jsem zvědavá, jestli přijde a jestli se vůbec poznáme. Alespoň bude nějaká sranda! No a co ty?“, vrací se ke své původní otázce.

 „S Danem?“, vyhýbám se přímé odpovědi.

„Pokud vím, tak nedávno jsi měla rande s Robertem, předtím jsi mluvila o Mirkovi, nepřeháníš to?“

„No, co. Mladá jsem jenom jednou a mládí si musím užít. A ty předchozí známosti? Byly právě jen na jediný večer. Nemělo význam to více rozvíjet. Uvidím, zda Daniel bude ten pravý pro mne. Ale neutíkej od tématu. Co ty?“

 „Já nevím. Zatím pro mne žádný nevyrostl“, směji se.

„Psát na seznamky si netroufám, mám trochu strach, abych nenatrefila na nějakého úchyla. Na úřadě jsou chlapi vzácní, a pokud už tam nějací jsou, tak by mi mohli dělat tatínky. A o takové já nemám zájem. Jediný, kdo mě trochu zaujal, byl nedávno Pavel. Potkali jsme se na transfúzce, kde byl dávat krev jako já a skončili jsme spolu u skleničky“.

 „A to je všechno? Proč ses nesnažila o víc, když se ti líbil?“

 „Ty si taky myslíš, že je všechno tak jednoduché. Je to syn našeho starosty a je zadaný. Chodí prý s nějakou Maruškou.  Tak jak bych se mohla o cokoliv snažit?“

 „Když chodí s jakousi Maruškou, přece ještě neznamená, že po nějaké době může chodit s Veronikou ne? Využij svých ženských zbraní. Přebrat někomu kluka přece nemůže být tak složité. Napiš mu esemesku, sejděte se, co ti mám radit. Určitě si poradíš sama. Jen najít odvahu a jít do toho“.

 „A ty si myslíš, že já mám jeho mobil? Povídali jsme si jenom chvilku a navíc, když řekl, že chodí s Maruškou, tak jsem jeho telefon ani nechtěla. Nerada lezu někomu do zelí!“

„Bože, Verčo! Přece když mi někdo, s kým sedím u skleničky chce dát svůj telefon, ještě není, jak ty říkáš, „lezení do zelí!“ Když budeš takhle pokračovat, budeš sedět jako panenka v koutě a žádnej si tě nevšimne. Když už kluk nemá snahu cokoliv podniknout, tak musíš nějakou aktivitu vyvinout sama. Taková je dneska doba, víš?“

 „Díky za školení. Snad se s ním ještě někdy uvidím a vzpomenu si na tvoje rady.  Ale teď si dám ještě pařížák. Musím přece nějak oslavit ty nové botičky, ne? Dáš si taky?“

   Denisa přikývne a za chvilku si pochutnáváme na čerstvém dortíku.

„To už je pět? Uteklo to. Budu muset jít, v sedm mám rande, tak abych se stihla ještě trochu vykrášlit.“

    Společně vycházíme do mrazivého podvečera. Přeji Denise příjemný večer a vydávám se na cestu k domovu. Myšlenky na to, co říkala Denisa, se mi honí hlavou pořád dokola. Vím, že má v něčem pravdu. Ale najít odvahu udělat první krok, to je pro mne zatím neřešitelný problém.

Pokračování příště