"To už zase píšeš? Martine, nech toho. Zblázníš se a nepomůže ti to. Slyšíš? Vnímáš mě vůbec?"
Sedím na posteli. Před sebou notebook a opravdu píšu. Ani sám nevím přesně, proč. Nemůžu jíst, nemůžu spát. Můžu jen psát. Maminčin hlas vnímám jen okrajově. Vím, že to myslí asi dobře, ale nemůžu si nijak pomoci.
"Uvařila jsem špagety. Máš je přece rád. Tak si pojď dát alespoň trochu. Slyšíš? Martine!"
Máma mne bere za rameno a zatřese se mnou.
"Nech mě, mami. Stejně jíst nemůžu. Chce to asi více času. Nech mě. Chci být sám."
Máma zavírá dveře mého pokoje. Už zase pláče, ale se mnou to nic nedělá. Jako bych ztratil sám sebe. Vracím se k notebooku a čtu, co se mi podařilo napsat. Kéž by to bylo jen jedno z mých literárních pokusů, postesknu si vduchu. Písmenka na obrazovce počítače se mi rozmazávají. Ale na písmenka nemusím vidět. To, co napsala moje bolavá duše, znám stejně nazpaměť.
"Moje Markéto, tolik jsem ti toho ještě chtěl říci. Chodili jsme spolu tak krátce, i když - co je to krátce? Jsou dva roky krátké, nebo dlouhé? Kdo ví. Je to asi pro každého jiné, viď. Vidíš. Bavím se s tebou tady na obrazovce, jako bys tu se mnou byla. Snad si to přečteš, někdy - někde.
Bylo mi to divné, když ses týden neozvala. Takový dlouhý týden to pro mne byl. Telefon nedostupný. Zvonek u tvého bytu, kde jsme spolu prožili tak krásné chvilky, zůstával také bez odezvy a já netušil, co se s tebou děje. Až v sobotu. To jsem otevřel noviny a viděl tam tvoji fotografii. Byla ale taková divná. Měla jsi zavřené oči, na čele šrám. To, co jsem si přečetl pod obrázkem, mi připadalo jako zlý sen.
"Včera ve večerních hodinách byla v příkopě u silnice směřující k obci Borovy tato dívka, bez známek života. Pravděpodobně byla sražena nějakým vozidlem a řidič z místa nehody ujel. Policie pátrá po totožnosti dívky. Žádáme všechny, kteří dívku znali a mohou uvést cokoliv k její totožnosti, aby se přihlásili na nejbližším policejním oddělení."
Víš, Markéto, vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. Utěšoval jsem se, že to musí být nějaký krutý omyl. Ale bohužel nebyl. Když mne policie vzala na patologii k identifikaci, pochybnosti se rozplynuly. Od té doby můžu jenom psát, a proto ti také píšu tenhle dlouhý a nesouvislý dopis, který nemá adresáta.
Chtěl jsem Ti toho ještě tolik sdělit. Koupil jsem dokonce i snubní prstýnek. Měl jsem takový krásný plán na sobotu. Přijdu za tebou s kyticí a pokleknu. Vezmeš si mne? To už si mohu představovat jen ve svém snu. Tolik jsem se těšil na tvoji odpověď. Cos vlastně dělala v těch Borovech? Vím, že jsi tam zdědila po prarodičích chatu. Moc jsem ti to přál. Vždyť to byli prarodiče, kteří tě vychovávali, jak jsi mi vždycky zdůrazňovala. Tvoje rodiče sis nepamatovala. Od tvých prarodičů vím, že zahynuli při leteckém neštěstí cestou z dovolené v zahraničí. To ti byly dva roky. Dnes je ti, vlastně bylo ti, dvaadvacet. Poznal jsem tě ve tvých dvaceti. To jsi končila střední školu a rozmýšlela se, co dál. Mně bylo o dva roky víc, studoval jsem vysokou elektrotechnickou a poprvé ve svém životě se bláznivě zamiloval. Do tebe. A když si po roce naší známosti zůstala na světě sama, pomáhal jsem ti, jak to šlo, dostat tě z deprese a smutku. Nakonec se to podařilo, viď? Já vím. Chce to čas. Hodně času. Jen mne nenapadlo, že za další rok budu v podobné situaci já sám. Proč jsem nejel do Borov s tebou? Třeba by všechno dopadlo jinak. Ale já měl v týdnu důležitou zkoušku ve škole a musel jsem se učit. Dnes mě to mrzí, Markéto. Ale bohužel s tím nic nenadělám. Zítra mne pozvali na policii k sepsání protokolu o identifikaci. Snad to dám bez slz. Je to to poslední, co pro tebe můžu udělat. Za týden bude pohřeb. Neboj se. Budu tam. A odevzdám ti tenhle dopis. Dopis na rozloučenou s člověkem, kterého jsem tolik miloval. A prosím, přečti si ho. Snad tě potěší v tom dalekém druhém světě. Jsem přesvědčen o tom, že tam musí být krásně. Ptáš se proč? No, kdyby to bylo jinak, tak by se přece odsud někdo vrátil, ne? Měj se tam moc hezky, Markéto. Vždycky na tebe budu myslet. Tvůj Martin".
Přejíždím očima napsaný text. Najednou, jako by se mi ulevilo. Vypsal jsem svoji bolavou dušičku. Snad i mně to do budoucna pomůže. Osud je bohužel někdy až příliš krutý. Ale život jde dál. Napadá mne jen jediné. U psaní už zůstanu, i když bych rád, aby moje výtvory do budoucna byly poněkud veselejší. Říká se, že čas zhojí každou bolest. A tak věřím, že i mně se zadaří.
Téma týdne: Proč píšu?
Žádné komentáře:
Okomentovat