Když mi bylo pět, psal se rok 1954. Prožívala jsem krásné a spokojené dětství se svými rodiči a prarodiči, neboť jsme s nimi sdíleli společnou domácnost. Myslím, že tohle si dnešní mladí lidé neumějí představit. Já ale na soužití rodičů a babičky s dědou s maminčiny strany vzpomínám s láskou. Babička, které by v těchto dnech bylo sto let, byla pro mne druhou mámou.
Vzpomínám na své oblíbené hračky. Panenky z kaučuku, dřevěné kostky jako stavebnice, s různými obrázky, které se daly sestavovat. Později se přidal i kočárek pro panenku, tentokrát už vlasatou a nepostradatelná kuchyňka s nádobíčkem, která mi vydržela až skoro do puberty. V pěti letech jsem uměla docela solidně číst a psát tiskacími písmeny. Hodilo se mi to. V té době jsem byla dlouhodobě v nemocnici a psala domů dopisy. Pravopis tehdy vzal za své, ale o ten vůbec nešlo. Hlavně, že jsem se dovedla s mamkou, tatínkem a babičkou s dědou dorozumět.
V době, kdy mi bylo pět, se pomalu rozjíždělo vysílání České televize. Dnes vím, že bylo zahájeno 25. února 1954. Samozřejmě šlo o černobílou televizi s jediným vysílaným programem. Televizní přijímač, který vážil mnoho kilogramů a měl hodně maličkou obrazovku, jsme měli jako první v ulici. Dívala jsem se na to tehdy jako na zázrak, když se vysílaly zprávy. Z počátku to byl jediný vysílaný program. Po nich následoval nepostradatelný monoskop. Mnozí dnešní mladí možná ani nevědí, oč jde. Monoskop byl televizní kontrolní obrazec, který sloužil k úpravě jakosti přijímaného televizního signálu. Na televizní zprávy se k nám domů chodili dívat i sousedi odnaproti. Byly to rozhodně hezké okamžiky. V porovnání s dnešní dobou si lidé, tím myslím sousedé, byli blíž a dovedli spolu komunikovat bez zloby a závisti.
V tomto roce bylo krátce po měnové reformě a prezidentem republiky byl Antonín Zápotocký. Definitivně skončil takzvaný "přídělový systém", tedy nákup potravin na lístky. Z dětství se mi vybavují fronty na všechno. Fronty na pomeranče, banány, mandarinky, maso, mouku, prostě na všechno. Na koho se ve frontě nedostalo, měl smůlu. Většina obchodů otevírala ráno v šest a zavírala večer v šest. O sobotách a nedělích bylo zavřeno. Dnes si to již těžko dovedeme představit, když nakupovat v supermarketech o půlnoci není problémem.
Byla to zvláštní doba. Jako dítě jsem vnímala jen ty hezké okamžiky, třeba i to, že u nádraží se v našem městě pravidelně na stánku opékaly buřty na sádle. Kdykoliv jsem šla s mamkou nebo babičkou okolo, opečený buřt musel být můj. Vonělo to nepředstavitelně. Dnes mi připadá, že opečené buřty voní jinak a myslím, že daleko od pravdy nebudu.
V době, kdy mi bylo pět, moji rodiče zakoupili velkou zahradu. Později na ní vyrostla chata a trávila jsem tam všechny volné dny a později prožívala krásné dětství se svým bráchou.
Každá doba má svá specifika. Přes všechny nesnáze vnímám tehdejší čas pozitivně. Zapomenout na své dětství, z něhož čas vymazal všechny, nebo alespoň většinu negativních prožitků, se totiž nedá.
Žádné komentáře:
Okomentovat