Je to dřina

Slyším se, že hlasitě řvu. Co mi vadí? Už vím. Mokré plenky v mých kalhotkách mi nejsou příjemné, i když hřejí. Nesnáším to. Maminko pomoc! Křičím, ale protože ještě neumím mluvit, řvu. Maminka se nade mnou sklání za chviličku.

"Copak, ty moje trapičko? Zase jsme počůraní? Ach jo. Ty mě ale zlobíš. Taková velká holka, že se nestydíš. Co broučku? To už mne maminka rozbaluje a přináší suchou plenku. To se mi moc líbí, začnu se smát. Hlavně, aby mě nechtěla posadit na tu divnou nádobu s kytičkama jako už mockrát předtím. Nesnáším to. Studí to do zadečku a nějak nechápu, proč tam mám sedět. Snažila jsem se to mamince vysvětlit, ale nějak moje gaga a dada nechápe. Ach jo. Teď mám zase hlad. Jak to mám říct? Krabatím pusinu a začínám natahovat.

"Já vím, Terezko, že máš hlad. Nemusíš zase hned křičet!"

Maminka mne bere do náruče a já se cítím bezpečná a šťastná. Sedáme si ke stolu a pochutnávám si na strouhané mrkvičce s cukrem.

"Ty zase vypadáš! Máš to kolem dokola všude. Ještě, že máme bryndáček, co?" Maminka mi otírá pusinu. Moc se mi to nelíbí a tak se šklebím. Teď se asi ještě napiju. Měla jsem pravdu. Lahvička s vlažným čajem už na mne na stole čekala.

"Tak kočičko. Najedla ses a napila a teď bys možná mohla kakat, ne? Jsi už dost veliká, zkusíme to zase na hrneček, co říkáš?"

Dívám se na maminku vykulenýma očima a jen tuším, co asi bude následovat. Když v její ruce vidím nenáviděnou nádobu s kytičkama, začínám bulit.

"Ale ale. Na mne to neplatí. Musíš se přece naučit chodit na nočníček. Kdo má ty tvoje plenky pořád prát? Maminka mne usazuje. Studí to a já řvu naplno.

"Jen nebul. Koukej. Tady máš hračky a hraj si. Budu se na tebe koukat, co říkáš? A ty za odměnu pěkně uděláš ee!"

Ee. To bylo jediné, čemu jsem v té dlouhé řeči tak trochu rozuměla. Tak ona chce, abych udělala ee do té nádoby? Ale proč? Snažím se to zase po svém vysvětlovat, přičemž gaga a dada je plné křivdy a vzteku. O co líp se ee dělá do plenek, ty jsou měkoučké a hezky hřejou. Ale maminka nechce tentokrát povolit. Snažím se zvednout, ale nedaří se mi to. Ještě to tak úplně nedovedu. Nočníček se mi přilepil na prdýlku. Vzteklé gaga a dada nabývá na síle. Přidávám i další dlouhý projev svou řečí. Proč mi nikdo nerozumí? Copak maminka nepochopí, jak moc se mi na nočníku nelíbí? Nepochopila. Popadám svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka a házím ho před sebe. Následuje chrastítko, panenka, barevné kroužky.

"Hezký binec umíš dělat. Ale dneska ti to nepomůže. Maminka sbírá hračky a ukládá je do bedničky vedle mne. Dokud neuděláš ee, tak tě nikam nepustím. Už tě to učím dost dlouho, miláčku!"

Začínám tak trochu přemýšlet. Co kdybych přece jenom udělala ee? Nočníček už přestal studit. Ohřála jsem ho a je to docela fajn. I když vztek ze mne ještě docela nevyprchal, začínám chápat, že sedět na té nenáviděné nádobě budu asi do večera. Zkusím zatlačit. Ozve se cinkání. Divím se, co to je. Za to maminka jásá.

"Hodná holčička! Vidíš. Už ses vyčůrala. Slyšelas to cinkání? Moc hodná Terezka. Teď ještě uděláš ee a bude to. Neboj se. Nic to není!"

Maminka měla pravdu. Trochu se bojím, i když udělat ee se mi zrovna chce. Beru do ručiček svého plyšáčka a hladím ho. A pak to přijde. Zapomenu na strach a ee je v nočníčku. Maminka je šťastná a já vlastně taky. Podařilo se mi to!

Za chvilku se už tetelím v maminčině náruči. Tady je mi nejlíp.

"Hodná Terezka. Počkej, až to povím taťkovi. Bude z tebe mít taky radost. Co říkáš?"

Melu slabiky ve své řeči. Chci říct, že mám taky radost. Gaga, mama!

"Cos to řekla? Řekni to ještě jednou!"

Maminka mne celou zulíbá a já znovu opakuju "mama, mama!"

Ze zážitků tohoto odpoledne se mi chce spát.

"Půjdeme hajat, co říkáš?"

Maminka mne odnáší do mojí postýlky a přikrývá mne peřinkou. Je mi krásné teplíčko a klíží se mi oči. Ještě dřív, než usnu, vím, že dnes jsem se zase naučila trochu žít. Matně tuším, že učit se žít budu muset ještě hodně dlouho. Možná celý život. A řeknu vám, někdy to je opravdová dřina!

Téma týdne: Učím se žít

Proč?

Sedím v maličké místnůstce bez oken. U stropu bliká zářivka a do ticha je slyšet hukot zapnuté klimatizace. Od stropu mne pozoruje videokamera. Židle tady chybějí. Dlaždice studí. Nadzvedávám se a strkám si pod zadek svetr. Sedím tady už hodinu. Je mi chvilkami zima, pak zase horko a hlavou se mi honí, co se vlastně stalo. Jak jsem to mohla udělat? Já, začínající učitelka v mateřské škole? Nechápu to. Je to mimo realitu. Hledám a nenacházím rozumné důvody mého jednání. Co budu dělat, až přijede policie, na kterou tady čekám? Zamkli mě tu jako toho největšího zloděje. Ale já to přece chtěla jenom zkusit, namlouvám si, i když vnitřně cítím, že to vůbec není pravda.

Bylo krásné zářijové odpoledne, když jsem se vydala na nákup do supermarketu nedaleko mého bydliště. Sluníčko vydávalo poslední zbytky tepla svých zářivých paprsků a já myslela na něho. Na Slávka. Moc se mi líbil. Začínala jsem právě učit v mateřské školce, kam vodil svoji dcerku Růženku. Viděla jsem ho jen párkrát, ale dokonale jsem propadla jeho kouzlu. Svěřil se mi, že je vdovec. Růženku vychovává sám. Nevím, zda tenhle fakt přispěl k mojí zamilovanosti. Snad. On však o mých citech neměl ani tušení. Až dnes. Po ránu jsme se tak jako většinou po každé, viděli v šatně. Díval se na mne a po chvíli se zeptal, zda bych s ním nešla večer na skleničku. V duchu jsem zaplesala a okamžitě souhlasila. Odpoledne jsem se rozhodla, že si musím koupit něco nového na sebe. Musím se přece líbit, ne? V obchodě jsem si vybrala krásné červené koktejlky. Vím, co mi sluší. Červenou barvu mám ze všeho nejraději. A ještě nějaký parfém, napadlo mne. Vybrala jsem si. Ale ouvej, nějak jsem přitom zapomněla počítat a zjistila, že na jeho zaplacení prostě nemám. Co teď? Domů se vrátit nelze, to už bych nestihla rande. Platební kartu s sebou nemám. Ale bez vybraného parfému jsem taky nechtěla být. Opatrně jsem ho vyndala z krabičky a prázdnou krabičku vrátila do regálu. Ale kam s ním? Snad si mne zatím nikdo nevšiml. Kolem mne bylo docela pusto. Strčila jsem parfém do kapsy svých džínových kalhot a zamířila k pokladně. Kdyby mi někdo mohl v té chvíli změřit tep nebo tlak, asi by se divil a zavolal rovnou záchranku. Co když to nevyjde a já budu mít punc "zlodějky?"

Nevyšlo to. Měli natočené na videu, jak vracím krabičku do regálu, a šli na místo zkontrolovat, zda náhodou není prázdná. Samozřejmě, že jsem zapírala. Mojí chabé obhajobě, že krabička už byla prázdná, nikdo neuvěřil. V podobné situaci asi člověk přestane reálně myslet. "Chtěla jsem to jenom zkusit, jestli se mi to podaří pronést", to byla další, samozřejmě nerozumná námitka. Protože jsem se nemohla dlouho zdržovat a chtěla stihnout večerní schůzku, parfém jsem odevzdala policistům. Z obchodu jsem odešla jako ve zlém snu. "Proboha, co mne to napadlo? Co když se to dozví ředitelka školky? Okamžitě mě vyhodí!" To mi bylo zcela jasné. Učitelka a krade! Jak může vychovávat děti? To bylo něco, co pro mne samotnou bylo naprosto nepochopitelné.

Večerní schůzku jsem si ale ujít nenechala. Vztah mezi námi se začal slibně rozvíjet. Nevím, zda jsem kradla kvůli Slávkovi. Můj rozum se takovému zdůvodnění bránil a já při vší snaze tu opravdovou motivaci mého činu dodnes nenalezla.

Za měsíc poté jsem obdržela z úřadu rozhodnutí o uložené pokutě za krádež. Tu jsem okamžitě zaplatila a byla moc ráda, že o mém prohřešku, který byl zcela za hranicí reality, se nikdo další nedozvěděl.

Téma týdne: Za hrancí reality