12.12.20

Život je kolotoč

 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Pronikavý zvuk budíku mne přinutil procitnout do zamlženého rána.

„Opravdu musím vstávat?“ Zachumlávám se do teplé deky a smlouvám o každou minutu navíc sama se sebou.

Za deset minut už sedím i s mamkou u snídaně.

„Tak jak se ti chce?“, ptá se mamka, která si dál užívá prázdninového volna.

„První den po dovolené by se měl zrušit“, podotýkám zcela vážně.

„Než se dostanu do pracovního tempa, bude poledne. Přece jen chvilku trvá, než si zase zvyknu na pracovní rytmus. Ale co se dá dělat, viď mami?“

To už se zvedám a spěchám do předsíně. Ještě, že se nemusí oblékat kabáty. Přehodím přes sebe lehký svetřík a odcházím. Upřímně řečeno, chvílemi se do práce i těším. Vylíčím kolegyním svoje zážitky. Ještě týden tam budeme všechny tři. Pak se rozprchne na dovolenou Jitka a po ní i Maruška.

    V kanceláři jsem jako obvykle první. Za čtrnáct dnů mojí nepřítomnosti se vůbec nic nezměnilo. Hromady pošty se nezmenšily, můj stůl zůstal na svém místě, prostě klasický stereotyp. Stavím vodu na kafe a než přijde Jitka s Maruškou, kouří se i z jejich hrnečků. Zapínám počítač a při pohledu na množství doručených zpráv přemítám, zda vůbec do konce pracovní doby se tím proberu. Vůbec se mi nechce začít.

 „Ahoj, tak tě vítám doma!“, Jitka vchází s dvěma taškami v rukou.

„Jak vidíš, ani o dovolené není okurková sezóna“, pokládá těžké tašky na stůl a všímá si čerstvé kávy.

„Dík za kafe. A povídej! Jak bylo?“

„Počkáme na Marušku. Přece to nebudu opakovat dvakrát, ne?“

„No tak jo. Ale než přijde, musím ti říct, že je nějaká divná. Nemluví moc, nebaví se, ba ani nahlas si nepředříkává svoji práci, což je co říct. Vůbec netuším, co se jí mohlo stát, a i když jsem se snažila to z ní vymámit, nepodařilo se mi to. Třeba budeš mít větší štěstí.“ Jitka pomalu upíjí kávu a mně se zatím podařilo přečíst a smazat pět doručených zpráv.

„Třeba ji ten její zase vyhostil, nemyslíš?“

„Nevím, ale to bych řekla, že asi příčina nebude. Snad se dozvíme víc…“, Jitka se odmlčí, protože Maruška právě vchází do dveří s taškou dopisů, které přináší od různých úřadů.

„Ahoj holky!“ Všimne si hrnečku s kávou na stole a bere ho do ruky.

„Díky moc za kafe, ale budu si ho muset přihřát v mikrovlnce. Nějak jsem se dneska toulala o něco dýl a vystydlo.“

Odmlčí se. Jitka mi mezitím podává papírek, na kterém si přečtu, že tohle byl nejdelší Maruščin projev za posledních čtrnáct dnů.

Musím dát Jitce za pravdu. Maruška usedla za svůj počítač a beze slova se pustila do práce.

 Za půl hodiny mám už nastalého ticha dost.

„Děvčata, to ani nechcete slyšet, jaká byla dovolená? Myslela jsem, že vás to bude zajímat“, zkouším, zda se Maruška chytí na vějičku.

„To jistě, povídej“, Jitka se už mých zážitků nemůže dočkat.

Maruška mlčí a dál se věnuje zapisování donesených dopisů.

„Ty s námi nemluvíš, nebo nic nechceš slyšet?“, obracím se na ni.

„Ale jo, jen povídej“, říká znechuceně, jako by mne chtěla poslat do háje. Nerozumím tomu ani za mák, ale kvůli Jitce vytahuji z kabelky pár fotografií z Řecka. Znovu se ve vzpomínkách vracím na nádherný ostrov Chios a vyprávím zážitky.

„A co nějaký pohledný Řek, nenašel se?“ Jitka je zvědavá. Maruška si fotografie prohlíží mlčky a nejsem si jistá, zda moje vyprávění tak docela poslouchá.

„Abych ti řekla pravdu, Řeků i jiných mužských různých národností tam bylo habaděj. Ale žádný mne nezaujal. Budu muset začít lovit v domácích vodách“, zasměji se.

 „To už jsi začala, ne?“ Maruška se na mne podívá pohledem, jaký neznám. V očích vztek, možná i nenávist, ale já vůbec nic nechápu.

„Co to povídáš? Nerozumím ti ani slovo! Cože jsem?“

„No začala lovit v domácích vodách, slyšíš dobře. Pavel mi o tom říkal, že spolu chodíte na kafe. A co já vím, možná i jinam, znám to, jak takové kafe obvykle končí!“

    V první chvíli nevím, jestli se mám smát nebo mám začít křičet. Tak Maruška žárlí? Na ty dvě kávy, co jsme si s Pavlem dali v kavárně, když jsme odcházeli z transfúzky? To snad není pravda. Co jí ten „blbec“ nakukal, to by mě opravdu zajímalo. Než stačím cokoliv namítnout, Maruška odměřeným hlasem pokračuje.

 „Uvědom si, že to je můj Pavel. Zdůrazňuji můj Pavel a s nikým, a to ani s tebou se o něj nebudu a ani nechci dělit. Je to moje opora a tajná láska, když mne Ríša občas vyhodí z baráku. Ty mě ho brát rozhodně nebudeš, rozumíš? Jakékoliv schůzky ti hned teď zakazuju, chápeš? A pokud ti to hlava nebere, tak ti to můžu vysvětlit ještě ručně. A páru mám. O tom nepochybuj. Párkrát jsem se už Ríšovi ubránila, když už byl hodně nalitej a nemohl stát na nohou“.

 Teprve teď se dostávám k nějaké reakci.

„Ale Maruško, já ti přece Pavla neberu! Dvakrát jsme byli spolu na kafi, když jsme šli z transfúzky, to ti určitě taky říkal. Nic mezi námi nebylo. Rozumíš? NIC!“

Snažím se to maximálně zdůraznit, aby to Maruška pochopila.

„Jo a co ty tanečky v baru, mejdánek až do rána, to taky nebylo nic?“

„Proboha, o čem to mluvíš? O žádném mejdanu nic nevím. Nezdálo se ti to náhodou?“ Začínám být pomalu naštvaná.

„Jasně. To nemůžeš přiznat, co? Ale Pavel mi to říkal. A Pavlovi já věřím. Dokonce říkal, že se s tebou líbal. A tomu ty taky říkáš nic?“

„Maruško, ty ses asi zbláznila. Nic takového se nestalo. Pokud ti to Pavel říkal, vymyslel si to, věř mi. Přece bych ti nepřebrala tvoji tajnou lásku“, zkusím zahrát na citovou strunku. Ale nezabírá to. Maruška si zatvrzele mele svou a obrací se k nám s Jitkou zády.

„Nevěříš mi. To se nedá nic dělat“, konstatuji suše a v duchu proklínám Pavla. Tohle si s ním ještě vyřídím. Jak snadno se zrodí pomluva, to člověk žasne. Svůj návrat do práce po dovolené jsem si takhle určitě nepředstavovala.

    Na obědě vše rozebírám s Jitkou.

„Bylo to pěkně trapné. To by mě nenapadlo, že příčinou Maruščiny blbé nálady jsi ty a Pavel Beneš“.

„A věříš mi alespoň?“, ptám se, abych věděla, jestli mám v kanceláři alespoň jednoho spojence.

„Jasně. Zatím nemám žádný důvod ti nevěřit“, Jitka mne ujišťuje a já si uvědomuji, že slovíčko „zatím“ hovoří za vše. Musím se co nejdříve sejít s Pavlem a vyjasnit si, co se vlastně Maruška od něho dozvěděla. To také Jitce říkám nahlas.

„Víš co? Nechme teď tuhle nehoráznou pomluvu spát. Určitě se to vysvětlí, až se s Pavlem setkám. Ale chtěla jsem ti říci ještě něco jiného. Jestlipak víš, koho jsem na dovolené taky potkala?“

    Chvilku přemýšlím, zda to mám Jitce říct. Ale nakonec proč ne. Stejně to je už všeobecně známá věc, takže vlastně žádnou novinku jí rozhodně nesdělím.

 „Starostu s Terezou! Byli tam spolu na dovolené, ještě, že bydleli v jiném hotelu. Moc příjemné jim nebylo, že je tam vidím. Byli jako dvě hrdličky“, směji se a čekám, co tomu Jitka řekne.

 „Vidíš, jak je svět malej. Ale Tereze se divím. Takovýho dědka starýho, a ještě k tomu ženatýho, kam dala oči a rozum!“

 „Ty nevíš? No přece peníze! Tereza vždycky byla na peníze a tady u starosty se určitě nějaké najdou, nemyslíš?“

 „Budeme jim to přát. Hlavně, aby z toho starosta neměl doma problém. Ale to je nakonec taky jeho věc, viď?“

    Z práce tentokrát odcházím docela znechucená. Maruška žárlí a závidí mi Pavla? Tahle představa mě nenechává klidnou. Z kapsy vytahuji mobil a hledám Pavlovo číslo. Po několika vyzváněních ruším hovor. Proč se nehlásí? Že by se mnou nechtěl komunikovat? V tom případě ví, proč a já ho začínám nenávidět. Proč nakukal Marušce takové hlouposti o nás dvou, když Marušku dobře zná a dovede si představit, co asi nastane? Příliš mnoho otazníků, na které ve svém nitru marně hledám odpověď. Pozvolna přicházím k domovním dveřím. Co udělám s náladou na bodu mrazu ještě netuším. Snad bude mít mamka něco dobrého k večeři.

 „Ahoj mami“, hlásím se už z předsíně.

„Co máme dobrého? Mám hrozný hlad“.

 Mamka se jen usměje.

„Jak taky jinak, že? Dříve nám bílil ledničku Michal, teď si tohle žezlo převzala ty, jak koukám. Je tam zbytek bramborové kaše a ohřej si párek, jestli chceš.“

   Za pár minut si pochutnávám, ale hádku s Maruškou nedovedu ze své mysli vymazat. Mamka se vrací z obýváku a sedá si ke kuchyňskému stolu.

„Co je? Tváříš se jako čerstvě naložené kyselé zelí. Stalo se ti něco?“

V duchu žasnu. Jak to ta moje máma dělá, že na mně vždycky hned pozná, že se něco děje? Snažím se nejdříve zapírat a zvažuji, zda se jí mám svěřit.

„Nepovídej. Přece to poznám. Jíš a myšlenkami se touláš bůhví kde. Tak co se stalo?“

Naléhá a já už teď vím, že mlčet nedokážu.

„Pohádala jsem se v práci s Maruškou. Tedy spíš, ona se pohádala se mnou. Myslí si, že chodím s Pavlem, se kterým se občas stýká i ona“.

„Počkej. Říkala jsi přece, že je vdaná, nebo se pletu?“

„Nepleteš“, přikyvuji a za chvíli už vysvětluji, jak se to má se mnou, Maruškou a Pavlem.

„Já jsem ho viděla asi třikrát, když jsme se sešli na transfúzce a on mě pak pozval na kafe. Nic jiného mezi námi nebylo. Jenomže Marušce měl říct, že jsme se spolu líbali. Nevím, proč to udělal. Maruška tomu věří a v kanceláři udělala hroznou scénu, jako že jí ho beru, vykřikovala, že je jenom její a kdoví co ještě. Bylo to trapné a otrávilo mě to. Sama víš, že jestli něco nesnáším, tak je to dusno na pracovišti. Navíc, ještě kvůli takové nepravdivé pomluvě. Mami, co mám dělat?“, končím svůj dlouhý proslov a obracím ke svému nejbližšímu človíčkovi svoje oči.

„A už jsi s tím Pavlem mluvila? Třeba to bylo úplně jinak!“

„Zatím jsem se nedovolala, ale určitě to udělám. Takovou pomluvu na sobě nenechám. Jenom mě štve, že se na mě Maruška bude mračit, ať to dopadne jakkoliv“, povzdychnu si.

„Takovej je už občas život. Nic si z toho nedělej. Stávají se horší věci. Určitě se to vysvětlí, a i Maruška to pochopí.“.

 Po chvilce znovu na mobilu volím Pavlovo číslo, tentokrát s úspěchem. Sejdeme se za hodinu v protější vinárně a jsem moc zvědavá, co se dozvím.

    Domů se vracím krátce před desátou. Venku se teprve začíná smrákat. Mamka není doma. Na stole mám vzkaz, že šla ke kamarádce. Zapínám televizi. Co se děje na obrazovce moc nevnímám. Promítám si v hlavě rozhovor s Pavlem. Marušce skutečně všechno řekl tak, jak to ona prezentovala. Docela mne tím naštval. Taky jsem mu to hezky vytmavila. Vysvětloval mi, že Maruška ho pořád pronásledovala, všude ji měl za sebou, prostě žárlila, sám neví proč. Denně mu mockrát telefonovala, prostě, otravovala ho. Když už nevěděl, jak dál, vymyslel si historku o nás dvou. Docela živě si dovedu představit, jak mu Maruška musela lézt na nervy. Natolik jsem její trochu zvláštní povahu už poznala. Ale na druhou stranu Pavel trochu nedomyslel, co svojí historkou způsobí. Sice se mi omlouval, ale v mojí situaci to asi nebude moc platné. Slíbil, že s Maruškou promluví a všechno uvede na pravou míru.

    Blíží se pomalu půlnoc a mně se začínají klížit oči. Kde je mamka tak dlouho? Nějak se u kamarádky zapovídala. Vlastně ani netuším, zda nějakou takovou kamarádku má. Nikdy o žádné, kterou by navštěvovala, nemluvila. Když na své posteli pomalu usínám, napadne mne, jestli tou kamarádkou nebude Viktor Macháček. Tahle představa vyvolá na mých rtech úsměv. I co. Ať se daří alespoň mamce, když já už na chlapy štěstí nemám. Zhluboka vydechnu a definitivně se propadám do milosrdné náruče nevyzpytatelného světa krásných snů.

 Pokračování příště


6.12.20

Život je kolotoč

 KAPITOLA OSMNÁCTÁ


  Pomalu vdechuji svěží mořský vzduch a společně s mamkou si moc lebedíme. Nakonec jsme v nabídce cestovní kanceláře zvolily ostrov Chios. První kontakt plný vůní a vlahého ranního větříku se odehrál klasicky na letišti (tedy spíše letišťátku). Vybrala jsem pro nás prozatím za středobod našeho momentálního zájmu malou osadu Emporios. Cestou z letiště nás delegátka seznámila s hlavním cílem naší dovolené a zároveň i se základní filozofií chiosanů. Důsledkem této filozofie může být reálné nebezpečí objemového nárůstu v břišních partiích.

  Znáte také ten pocit, když vystoupíte v cíli z klimatizovaného busu. Obklopí vás voňavé teplo podbarvené šploucháním moře a jemným pleskáním vzdálených plachet. Emporios si proto zamilujete na první nadechnutí. Autobus vás vyplivne v "centru" velikosti mozolnaté dlaně, komplikovaně na několikrát vycouvá. Silnice je totiž slepá, dál vede už jen úzká ulice k odstavné ploše u pláže Mavra Volia.

 „Vybrala jsem dobře, mami?“, vystupujeme z autobusu a vydáváme se k hotelu.

„Skvěle, Veroniko. Je dobře, že jsme se k pobytu u moře rozhodly. Jen škoda, že s námi nemůže být i táta. Taky by se mu to moc líbilo, viď? Ale s tím už dneska nic nenaděláme. Těším se na koupání. Ten týden musíme využít po všech stránkách. Co kdybychom si půjčily auto? Trochu bychom se podívaly po okolí, co říkáš?“

„Mami, to by bylo fajn. Ale nesmíme to s tím cestováním přehánět. Já se chci hlavně slunit a užít si moře. Do práce se musím vrátit pořádně opálená, aby holky měly co závidět!“, směji se a zvolna vstupujeme do recepce malého hotýlku.

 Ubytování proběhlo bez problémů. Co se líbilo mojí mamce nejvíc, byla možnost hned v recepci si domluvit půjčení auta za rozumný peníz. Na dvoulůžkovém pokoji bylo standardní vybavení včetně televize. Koupelna a samostatné sociální zařízení byly samozřejmostí. S vybalováním věcí jsme se teď nechtěly zdržovat. Prostě jasně svítící a hřející sluníčko, kterého jsme si doma moc neužily, dostalo přednost. Plavky pod kraťasy, kufr pod postel a hurá na objevitelskou výpravu a vyzkoušení a svěžest slané mořské vody. Na vybalení našeho skromného majetečku bude dost času večer.

 Z hotelu je to k moři jen pár kroků. Osada leží na konci mělkého údolíčka pod vyhaslou sopkou, která dala plážím v okolí do vínku šedočerné oblázky. Mělká zátoka, ze dvou stran krytá kopci, dodnes skýtá rybářským člunům i plachetnicím ochranu před rozbouřeným mořem. Svahy nad zátokou jsou místy porostlé řečíkem a tam, kde to dovoluje terén, jsou tyto keře udržované a využívané. Kdybyste se postavili zády k vodě a párkrát hodili kamenem, trefíte každou z taveren, které si konkurují na nábřeží. Market, ba ani sámošku, nenajdete. Je tu jen malý obchůdek v zatáčce cestou na pláž, s pohotovostními zásobami pečiva, limonád, marmelády či sýrů.

 Vybírám pro nás místečko na písečné pláži. Je tady hlava na hlavě. Kolem je slyšet kromě češtiny i němčina, ruština, polština, angličtina, prostě babylon. Trvá jen chvilku, než rozprostřu naši barevnou deku na rovném místě, pod zakoupeným slunečníkem. Za pár vteřin už naše těla omývá slaná mořská voda, teplá jako kafe. Je pozdní odpoledne a koupání a slunění se nemůžeme nabažit.

 „Projdeme se trochu po pláži, nechceš?“, mamka mne láká k nějakému pohybu, který jí už zřejmě schází.

„Tak jo, obejdeme to trochu. Jen si natáhnu žabky, ty oblázky na bosé nohy moc příjemné nejsou“.

 Pomalu obcházíme celou pláž. Najednou moji pozornost cosi upoutává. Podívám se pozorněji a žasnu. Proti nám se blíží Tereza s panem starostou.

„Bože, v práci je nevidím a tady se s nima sejdu. Hrůza.“

V první chvíli nevím, zda mám dělat, že je nevidím, nebo někam uhnout. Ale po pravdě řečeno, uhnout není kam a je to Tereza, která se ke mně hlásí.

 „Ahoj Veroniko, to je náhodička, co? V práci se nepotkáme. Jo, svět je malej. Užíváš si sluníčko? Je tu nádherně, moc se mi tu líbí. Už jsme tu třetí den. Škoda, že to je jenom tejden, byla bych tady třeba měsíc. Viď Jiří?“

 Je jasné, že Jiřímu je situace trošku trapná. Kromě pozdravu nám popřál hezký pobyt a na otázku Terezy jen zakýval.

„Kdo to byl?“, mamka se ptá nedočkavě.

„Nějak spěchali, nemyslíš, Veroniko?“

„Aby ne. Tereza asi nebyla moc ráda, že ji tady vidím se starostou.“

„A proč ne? To tedy byl váš starosta? A ona? To byla jeho dcera, či co?“

Usmívám se.

„No, dcera, to by určitě mohla být. Ale není. Je to jeho sekretářka a tady jsou tak nějak spolu, víš, jak to myslím. Určitě jsou tady na zapřenou, protože on je ženatý a nenapadlo je, že tady můžou někoho potkat, kdo je oba zná. To se budou holky divit, až jim prozradím, koho jsem na dovolené v Řecku potkala.“

 „Nic příjemného, pravda. Ale na druhou stranu, znáš to. Láska kvete v každém věku a přejme jim, ať si užijí, ne? Ale v práci, to bys raději měla asi mlčet. Abys náhodou někomu neublížila, víš?“

„Ale mami. Stejně si už o tom cvrlikají vrabci na střeše, že ti dva spolu pečou. Takové věci prostě neutajíš. Když něco řeknu, tak jen potvrdím to, co už všichni stejně vědí. Hlavně, aby nám po zbytek naší dovolené nechtěli dělat společnost. To by mi moc příjemné nebylo. Nevíš, jak se tvářit, co říci, o čem mlčet, prostě místo klídku a pohody stálé napětí. Snad jim jedno náhodné setkání stačilo, tedy alespoň doufám“.

 Pozvolna se vracíme k hotýlku. Je vlahý večer a já už se těším na nějakou dobrou večeři.

 Z tichého rozjímání nás vyruší sametový mužský hlas.

„No to snad není pravda. Dobrý večer, paní Kosandová. Jak se vám vede? Nečekal jsem, že se uvidíme právě tady. Ale vidím vás moc rád, opravdu“.

 Chápu, že neznámý se tentokrát neobrací právě na mě. Mamka chvilku přemýšlí tak říkajíc, kam s ním a její pozdrav dobrý večer je hodně rozpačitý.

 „Nevíte, do jakého šuplíčku se mnou, co? Nedivím se. Musíte přijít do styku s tolika lidmi, že se vám jeden malý úředníček z úřadu práce prostě z hlavy vykouřil. Promíjím vám to. Viktor Macháček, jméno mé. Ale jestli obtěžuji, půjdu svou cestou!“

„Vůbec ne, pane Macháček. Jen jsem v první chvíli netušila, kam s vámi. Přece je to už pár let, co jsem k vám chodila na úřad práce. Od té doby učím na základce. A co vy tady?“

„Na dovolené, asi jako vy, pokud se nepletu. Přiletěl jsem v poledne. Od té doby, co mi tragicky zemřela manželka, cestuji sám. Děti už jsou odrostlé a každé si našlo svoji životní cestičku, na které už mě potřebují jenom občas. Většinou, když dojdou peníze. Asi to taky znáte, nebo ne? Ale o tomhle se přece o dovolené u moře nebudeme bavit. Rád bych vám dělal společnost, pokud proti tomu nic nemáte. Jdeme na večeři?“

 „Sakra, ten to bere hopem!“, myslím si. Na druhou stranu ale musím uznat, že je to moc sympatický pán. Proto se ani nedivím mamce, když přikyvuje a je viditelně ráda, že do naší dámské společnosti přibyl bavič. Mamka jakoby v následujících dnech celá pookřála. Že by přeskočila pověstná jiskřička? Čas ukáže, ale přála bych jí to. Vím, jak milovala tátu a jak těžce nesla jeho smrt. Bylo by fajn, kdyby našla nějakou náhradu za Michala. Rozhodně se mi Viktor více líbí. Je společenský, vtipný, pozorný. Bydlí v hotelu nedaleko od našeho a po pravdě řečeno, věnoval se nám oběma skoro celou dovolenou.

 „Viktor je skvělej, viď mami?“, ptám se jednoho rána, když už se naše společná dovolená pomalu chýlí ke svému konci.

„Jo. Byla to náhoda, že jsme se tady potkali, ale dovolenou nám rozhodně zpříjemnil oběma. Bude mi scházet“, posteskla si mamka.

„Počkej mami, jak scházet? Myslela jsem si, že budete spolu i po dovolené. Bydlí přece v Plzni, jako my, ne? Je vdovec, ty taky, tak co by bránilo společným setkáním? Určitě by byl rád – a ty taky, nebo ne?“

„Šibalko jedna! Hned si všeho všimneš. Ale víš, jak to chodí. Kdo ví, jestli doma nemá nějakou jinou kamarádku, znáš to. Na dovolenou je každá dobrá, víš?“

„Ale mami. Zase to vidíš černě. Vždyť přece pořád naznačoval, že je sám. Přece by to neříkal jen tak. A něco proto dělej. Nebo zůstaneš na ocet až do smrti – jako já“, povzdechnu si.

„Seš dobrá, v pětadvaceti házet flintu do žita. To by bylo příliš brzo. Neboj se, i pro tebe nějaký ten princ jednou přijde, jen to chce trochu trpělivosti. Podívej se na mě…“. Mamce se smějí oči a já vidím, že jsem trefila hřebíček na hlavičku. Zajiskřilo se…

    Týden u moře utekl jako voda. Loučení s Chiosem bylo smutné. Letadlo s námi naposledy zakroužilo nad nádherným slunečným ostrovem a vrátilo nás do české reality. Po třídenním pobytu doma, kdy jsme stihli trochu poklidit, jsme se společně vydali na Šumavu. Mamka si nemohla odpustit, aby nenavštívila místa, kde prožila se svým milovaným Karlem kus života.

    Počasí nám tentokrát přálo a tak jsme si užili procházek po turistických trasách a hlubokých šumavských lesích. Nezapomenutelná pro mne zůstala návštěva u Radky, kterou jsme při jedné z procházek náhodně potkaly. Nedala jinak a musely jsme na kafe. Potřebovala se zřejmě vypovídat a tak, aniž jsme o to žádali, dozvěděli jsme se, že Michal byl odsouzen na pět let nepodmíněně. Ke všemu se prý přiznal, a proto celý proces netrval dlouho. O tom, že mezi okradené patřila i moje maminka, Michalova sestra neměla ani tušení a mamka to z taktických důvodů zamlčela.

 „Neviděla jsi, jak je ze všeho nešťastná?“, obrátila se na mne, když jsme od Radky odcházely.

„Nebudu jí přece přidělávat vrásky s nějakým svým náhrdelníkem po babičce. Stejně už ho nikdy neuvidím a peníze jakbysmet. Smířila jsem se s tím už dávno. A nakonec – než jsem zjistila, co je Michal zač, tak mně jako sexuální turista vyhovoval a svým způsobem jsem ho měla i ráda, rozumíš mi, viď?“

Přikývla jsem. Zřejmě bych podobnou situaci vyřešila stejně. Také bych nechtěla nikomu přitížit.

    Domů jsme se vrátily v sobotu odpoledne. Unavené z cest, plné dojmů a krásných pocitů. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, že v pondělí musím do práce… 

Pokračování příště