KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
V restauraci panuje čilý ruch. Přesto, že ještě není poledne, skoro všechny stoly jsou již obsazené návštěvníky. Sedím v rohu naproti dveřím. Před sebou šálek voňavé kouřící kávy, na talířku můj oblíbený dortík s pařížskou šlehačkou a banánem. Musím přece nějak doplnit kalorie a nabít sil poté, co jsem už po desáté byla darovat krev. Zase jsme se tam sešli s Pavlem a domluvili se na schůzce. Netrpělivě sleduji vchodové dveře. Potřebuji si s Pavlem docela lidsky pokecat. S Maruškou v kanceláři už není k vydržení. Chtěla bych Pavla poprosit, jestli by si s Maruškou ještě jednou nepopovídal. Jeho vysvětlení, že můj vztah s ním byl jenom její fantazií, se zřejmě minulo účinkem. Snad by to mohlo pomoci, když jí to zopakuje. Kávu mám už skoro dopitou, když Pavel vchází do dveří.
„Promiň Verčo. Zdrželi mě na transfúzce. Pořád mi to teklo a chvilku trvalo, než se krvácení podařilo zastavit. Jen jsem doufal, že neutečeš“.
Sedá si naproti mně a já si uvědomuji, že mu to dneska mimořádně sluší. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka, že by možná stál i za hřích. Ale okamžitě to zavrhuji.
„Co si mě tak prohlížíš? Mám pocit, že jsem na rentgenu. Co se děje?“
Červenám se, protože Pavel mne svým postřehem uvedl do rozpaků.
„Říkám si, že ti to dneska sluší“, přiznávám se.
„Jenom dneska? Já myslel, že se ti líbím vždycky“, zažertoval.
„A teď si dám taky tu kávu a pařížák, jako jsi měla ty a tobě objednám dvě deci bílého, aby se nám líp povídalo. Souhlasíš?“
„Dobrá. Ale za podmínky, že si víno dáš taky se mnou“.
Pokývá hlavou.
„Tak cos mi chtěla? Tvoje prosba o schůzku byla dost naléhavá. Alespoň dva týdny jsme se neviděli. Naposledy, když jsme spolu byli v kině na Babovřeskách, ne? Pak jsem trochu cestoval, sháněl materiál na státnice, které se kvapem blíží. Mám pocit, že vůbec nic neumím. Včera jsem měl doma vzkaz z transfúzky, abych přišel, no a teď jsem tady s tebou. Povídej. Jsem jedno velké ucho“.
Všechno, co řekl, byla pravda. Občas jsme si spolu zašli do kina nebo do posilovny. Kdyby to tak věděla Maruška, blesklo mi hlavou. Ale když jsem viděla Pavlův nedočkavý výraz v obličeji, nezbylo než začít povídat.
„Jde o Marušku. Je poslední dobou nějaká divná. V kanceláři sedí jako bez ducha, práce jí od ruky nejde vůbec a co víc, za celou dobu nepromluví ani slovo. Jako by se zavázala držet bobříka mlčení. A tenhle stav trvá už od doby, co jsem se vrátila z dovolené a co mě ona nařkla z krádeže její peněženky. Nevíš náhodou, co se jí stalo? Občas si všimnu, že má uslzené oči. Ale když se zeptám, co se děje, nebo jestli jí nemůžu nějak pomoci, odejde pryč, nebo mlčí“.
„To je dobrý. Ona tě nařkne z krádeže a ty jí ještě chceš pomáhat?
„Vždyť ji znáš. Je prostá duše. To, co se stalo, jsem jí už prominula. Vím, že za tyhle svoje stavy asi nemůže. I když na druhou stranu mě štvou různé maily, které objevuji ve své poště, a nepochybně pocházejí od ní. Urážky nejhoršího kalibru. Okamžitě to mažu, ale donekonečna si to taky líbit nenechám, Když jsem se jí zeptala, co to má bejt, buď mlčela, nebo se zasmála a poznamenala, že mi stejně udělá ze života peklo“.
„Těžká rada. Snažil jsem se taky z ní něco dostat, ale marně. Pořád jenom opakuje, že jsem ji zradil a stejně chodím s tebou. Nedá si to ničím vymluvit. Pronásleduje mě, často postává před naším domem a čeká, kam půjdu. Pak jde za mnou jako stín. O žárlivých mailech, plných sprostoty ani nemluvím. Taky to mažu, i když občas už toho mám taky plný zuby. Nejméně desetkrát jsem jí už zopakoval, že bližší vztah, který mezi námi ze začátku byl, už dávno skončil. Ale nic platné. Skoro lituju, že s tebou opravdu nechodím. Alespoň by se Maruščiny nesmysly trochu přiblížily pravdě. Ale co není, může bejt, že jo?“
Pokládám sklenku s vínem na stolek. Chlazené mi přišlo k chuti. Poznámku nechávám bez komentáře, i když mne zahřála na duši.
„No jo. Tak jsme si navzájem postěžovali. Ale co s tím uděláme? Mám pocit, že Maruška by potřebovala přinejmenším psychologa. Ale dobrovolně ji nikam nedostaneme, to je jasné…“
„A co když ji pozvu sem a ty pak taky náhodou jako přijdeš a pustíme se do ní společně? Třeba si dá něco vysvětlit“.
„Asi máš pravdu. Moc toho na výběr stejně nemáme. Už mě přestává bavit ta dusná atmosféra v práci. Dřív tam byla sranda, povídaly jsme si spolu všechny tři, mohly jsme si věřit. A teď? Mlčíme a pomalu se se mnou nebaví ani Jitka. Maruška má uši nastražené a všechno obrací proti mně“.
„Víš co? Necháme ji ještě čtrnáct dnů v klidu, Třeba ji to přestane bavit. A potom se s ní sejdeme a promluvíme si“.
Souhlasila jsem. Tehdy jsem ještě netušila, že všechno za nás oba vyřeší osud.
Dáš si ještě víno?“, Pavel si všiml mojí dopité skleničky a evidentně debatu o Marušce uzavřel.
„Promiň. Ale radši půjdu. Slíbila jsem mamce, že doma trochu uklidím, když už dneska nemusím do práce a mám volno kvůli odběru.“
„Ale jsou teprve dvě hodiny. Ten úklid ještě zvládneš. Kdy zase budeme mít možnost si spolu nerušeně popovídat? Objednám ještě dvě deci a pak půjdeme, co říkáš? Nakonec, když budeš chtít, tak ti s úklidem můžu pomoct!“
Pavlovu naléhání jsem nemohla odolat a za chvilku už se před námi perlily další skleničky bílého. Trochu mne Pavlova reakce překvapila. Že by o mne stál i jinak, než jako o kamarádku? A co na to já, pokud tomu tak opravdu bude? Rozhodně bych nechtěla být dvojkou a dělit se o Pavla s kýmkoliv, třeba s Maruškou. Musela bych mít záruku, že to s ní definitivně ukončil, jak sliboval. Zatím ale nemám důvod Pavlovi nevěřit. Tvrdí, že Marušce chtěl jenom pomoci v jejím trochu složitém životě. Ale co když je to jinak? Červíčka pochybností, který vytrvale začal vrtat v mé hlavě a pobýval tam už delší čas, jsem se nemohla zbavit.
„Posloucháš mě vůbec?“
Pavlova otázka mne vytrhla z myšlenek.
„Promiň. Zamyslela jsem se. Teď už jsem zase tady a poslouchám. Chtěl jsi mi ještě něco říct?“
„Říkal jsem, že to taky nemám doma jednoduché. Nikdo mě doma sice neobtěžuje a neotravuje, jako Maruška nás oba, ale delší čas je doma taky jakýsi bobřík mlčení. Když se náhodou rodiče nehádají, tak mlčí. Táta byl vždycky samej fór, teď je jak přejetej mrazem. Když se ho na něco zeptám, odpovídá jednoslabičně jo nebo ne a víc z něj nedostanu. Jako by ho něco trápilo, nebo se něčeho bál. Nerozumím tomu. Máma říká, že to je normální, že táta byl vždycky morous. Prý to všechno má ze svých avantýr s mladicí z práce, jak nazývá jeho sekretářku. Mně to ale moc normální nepřijde. Nevíš náhodou něco? Nemá v práci nějaké problémy?“
„Moc ti asi nepomůžu. S tvým tátou zase tak často do styku nepřijdu. Dostanu se k němu jen, když mu náhodou nesu poštu. To ale není každý den. Podle mě se chová pořád stejně, tedy alespoň v práci. Ale ty to určitě můžeš vidět jinak, to nevylučuju“.
„A co ty jeho, jak máma říká avantýry? Nevíš o tom nic? Taková věc se přece na úřadu neutají!“
Chvilku přemýšlím, jestli mám Pavlovi prozradit, čeho jsem byla svědkem. Možná, že vypitý alkohol, nebo celková atmosféra dnešního dne mě zbavuje ostychu. Snad nic nepokazím, když Pavlovi otevřu oči.
„A tys je fakt načapala v objetí?“
Pavel zprvu nechce věřit, co se právě dozvěděl.
„Nebudu ti přece lhát. Dokonce jsem je oba potkala v Řecku, kde jsem byla v létě na dovolené s mamkou. A jako náhodní známí nebo přátelé se k sobě rozhodně nechovali, to mi věř. Nikomu jsem to v práci neřekla. Jsi první, kdo to ví. Ale jestli se tam mezi nimi něco stalo, to už opravdu nevím.“
Naservírovala jsem to Pavlovi všechno najednou. Je inteligentní, snad si s tím nějak poradí.
„Když tak nad tím přemýšlím, tak máš asi pravdu. Táta je divnej od doby, co byl týden pryč a mamce tvrdil něco o externím zasedání zastupitelstva. Jenže ona pak zjistila, že žádné nebylo. Teď alespoň já vím, o jaké zasedání šlo. Díky, žes mi to řekla. Třeba právě tam bude zakopanej pes, kdo ví…“
„A nikomu neříkej, od koho to víš. Nechci být příčinou nějakých nesvárů ve vaší rodině, rozumíš?
„Spolehni se. A teď už opravdu půjdeme! Pane vrchní, platím!“
Společně vycházíme na ulici. Sluníčko nás lechtá svými teplými paprsky babího léta. Pavel mne doprovází až před dům. Jeho nabídku pomoci při úklidu odmítám.
„Bylo mi s tebou dobře, chtěl bych to někdy brzo zopakovat“.
Nečekaně mne obejme a políbí na ústa. Kupodivu se nebráním.
Pokračování příště
