Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

Padesátiny! I když věk je vždycky jenom číslo, přece jen tohle znamená určitý přelom v životě každého člověka. U mě bylo tohle výročí spojeno i s novou funkcí. Vyhrála jsem totiž konkurz na ředitelku školy. Skromnou oslavu nejen tohoto úspěchu, ale i odchodu stávající ředitelky Lucky Šmahelové jsem si prožila právě dnes. S úlevou usedám do křesla ve Viktorově vile a hlavou se mi honí prožitky...

 „Velká gratulace k vítězství, Jano! A ještě větší k tvému životnímu jubileu“, Lucie mi přináší velkou kytici mých oblíbených žlutých růží.

„Doufám, že budeš mojí důstojnou nástupkyní. Budu ti moc fandit, to mi opravdu věř. A teď připíjím na novou ředitelku, a hlavně na její zdraví!“

Znovu vidím příjemnou atmosféru setkání se všemi svými nastávajícími podřízenými. Nejvíce mne zaujal dlouholetý kolega Petr Kolář. Dárek sice přinesl tradiční, ale co mne překvapilo, přiznal, že mne celá léta tajně obdivoval a představoval si mne jako svojí možnou partnerku. Vůbec jsem o jeho citech neměla tušení. Jak je vidět, i po létech se člověk dozví o svých spolupracovnících překvapivé věci. Bohužel jeho přání zůstane nevyslyšeno, což také, dnes již s úsměvem, konstatoval.

 Pomalu opouštím svoje myšlenky na oslavu ve škole. Stejně to ještě jednou budu muset převyprávět Viktorovi, až se vrátí z práce. Teď mne čeká ještě sobotní oslava doma. Moc se těším na Veroniku s Pavlem. Pokud se nic nepřihodí, přijede i mamka s tatím. Stejně jsem chtěla je seznámit s Viktorem. Spojím tedy všechno dohromady...

 Sobota tu byla, tak říkajíc, co by dup. Viktor mne nenechal nic dělat.

„Jano, přece nebudeš otrokem svých padesátin. Když už jsi nechtěla oslavu v restauraci, tak mi alespoň dovol, abych všechno zařídil sám“.

To byla Viktorova slova a já musím říci, že všechno, co slíbil, do puntíku splnil. Nádherné obložené mísy, chuťovky a chlebíčky, prostě vše, co by si hosté mohli vymyslet a přát, se na naší slavnostní tabuli dalo najít.

 Prvními hosty byli moji rodiče. Přicestovali vlakem a z nádraží je odvezl Viktor. Čekala jsem, jak zareagují na moji novou známost. Poctivě řečeno, trochu jsem se bála. Znala jsem dobře mámin postoj o tom, že Karel byl pro ni ten jediný. Ale tentokrát jsem se zmýlila.

 „Tedy Jano, ten tvůj Viktor opravdu vypadá jako slušný člověk“, mamka byla při svém hodnocení opatrná.

„Doufám, že to není chvilková záležitost. To víš. Karel to asi nebude!“

„Mami, nech toho. Přece nechceš, abych byla až do smrti sama. Ani Karlovi by se tohle tvoje tvrzení moc nelíbilo, to mi věř.“

„No tak. Snad jsem toho tolik neřekla. Už se nezlob, přeju ti to“.

S tátou si Viktor padl do oka na první dobrou. Alespoň tady jsem se nemusela bát nějakého konfliktu.

 Kolem druhé odpoledne přišla Veronika s Pavlem. Oba s velkou kyticí a přáním dalších dlouhých let. Společně jsme si připili hlavně na zdraví.

 „Tak vidíš mami. Alespoň někdo z naší rodiny v práci povýšil. Jak jsi to oslavila?“

Vyprávěla jsem už bůhví po kolikáté, jaké to bylo, došlo i na předvádění obdržených dárečků, od svátečných hrnečků počínaje a květinami konče.

„Mami, vlastně jsme ti taky přinesli dárek, Veronika zalovila ve své tašce a já uviděla obálku.

„Je to vlastně dárek pro vás oba, tedy tebe a Viktora, jestli ti to nevadí. Neboj. Peníze tam nejsou.“

Verča dobře věděla, jaký typ dárku nemám ráda.

Pomalu nahlížím do obálky a za chvilku už vím, o co jde. Týdenní pobyt pro dvě osoby, na Šumavě, poblíž místa, kde jsem strávila své mládí. Termín si můžeme zvolit podle svého uvážení. Je mi jasné, že to nejpravděpodobněji bude jaro. Příroda se probouzí do nového života a sluníčko už ukazuje svoji sílu.

 „Promiň mami. Nic jiného nás s Pavlem nenapadlo. Snad ti tenhle pobyt udělá radost, vím, že to máš na Šumavě ráda a můžeš ukázat i Viktorovi svoje oblíbená místa, co říkáš?“

Upřímně řečeno, oba mne svým dárkem nejen překvapili, ale i dojali. Pak už se zábava odvíjela ke spokojenosti všech a Pavel přivedl řeč i na novou sekretářku svého tatínka.

„Tak už se nedivím Verčo, že jsi nevyhrála to výběrko! Víš, kdo nahradí u táty Terezu?“

„To nemám tušení. Tu paní nebo slečnu jsem sice na chodbě tehdy viděla, ale neznám ji. Ty ano?“

„Jasně, že ano. Když z táty doma konečně vypadlo, že jeho novou kolegyní bude Zdeňka Baršová, měl jsem jasno. Zdeňka Baršová je totiž neteř mojí mámy. Moc se spolu nestýkáme, ne, že bychom si nějak ublížili. Prostě jsme každý jinde, víš?“

Kývnu hlavou. Tuhle věc už považuji za ukončenou. Drby po úřadě zase nebyly od pravdy daleko.

Moje máma reaguje s úsměvem.

„Já věděla, že v tom bude nějaký háček. Obvykle to tak chodí. To jenom ty, Jano, jsi měla nějaké štěstí, které jak doufám, snad vydrží i do budoucna!“

Nechávám tuhle poznámku bez povšimnutí. Nemá význam mamce vysvětlovat, že jen o štěstí to rozhodně nebylo.

Rodinná oslava, která se opravdu vydařila, jen podpořila moje myšlenky, které jsem v poslední době nemohla vyhnat z hlavy. Za měsíc budou Vánoce, na jaře Velikonoce, pak léto, dovolená a opět další Vánoce. Celý život je vlastně takový řízený kolotoč. Točí se na obě strany a záleží jen na nás, jakou stranu si zvolíme. Občas se nám trochu zatočí hlava, uvědomíme si, jak ten čas rychle letí a pouvažujeme, zda jsme ho dokázali smysluplně využít. Snad blízká budoucnost přinese jen samé dobré zprávy a kolečka pomyslného kolotoče se budou otáčet svým přirozeným tempem.

KONEC

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

Zamyšlená procházím ulicemi města. Dnešní den byl pro mne v práci hektický, a proto si potřebuji vyčistit hlavu. Po absolvování výběrového řízení na sekretářku starosty jsem se za dvě hodiny dozvěděla, že to pro mne neskončilo dobře. Byly jsme tam celkem dvě uchazečky, šance padesát na padesát. Tu druhou mladou paní nebo slečnu jsem neznala, ale právě ona konkurz vyhrála. Okamžitě se po úřadě začaly šířit drby, že to je určitě nějaká starostova známá. Kdo ví. V této situaci je možné všechno. Sama nevím, jestli mám být kvůli tomu smutná. Sice jsem si v duchu dělala naději, že budu mít jinou práci a možná i lepší plat, ale na druhou stranu mne cosi varovalo. Snad to byla osoba starosty, nevím. A přece to není poslední příležitost, jak změnit práci, utěšuji se v duchu. Největší radost z mého „neúspěchu“ měla samozřejmě Jitka. Nedivím se. Vždycky není příjemné měnit kolegyni u protějšího stolu, a tak to ještě společně nějakou dobu na podatelně potáhneme. Stejně se musí dořešit to, že Maruška se určitě dlouho nevrátí a není jisté, jestli se vrátí vůbec, takže nějaká nová kolegyně nebo kolega nás také pravděpodobně bude v budoucnu čekat.

Z myšlenek mne vytrhne známý hlas.

 „Veroniko? Počkej!“

 Přes silnici přebíhá dívka, kterou nejdřív na vzdálenost nepoznávám. Teprve, když dobíhá, je mi jasno.

 „Terezo? Seš to ty? Ahoj, ráda tě vidím!“

 Zkoumavým pohledem si měřím Terezku, a jediné, co mne upoutá, je rýsující se těhotenské bříško.

 „Koukáš, jak jsem dopadla co? Byla jsem blbá, to mi věř. Ale bohužel jsem na to přišla už pozdě. Dneska ale nelituju, i když to jako svobodná matka asi nebudu mít jednoduché, víš?“

 „Terko, takže to, co se šuškalo po chodbách, byla pravda? Za tohle může starosta? A proč jsi vlastně odešla tak rychle?“

 Tereza mi stručně vylíčí svoje důvody. A já, nevím proč, jsem najednou dvojnásob ráda, že jsem ten konkurz na sekretářku nevyhrála. Neumím si představit, že bych mohla skončit podobně. A ten starostův přístup k problému? Škoda mluvit.

„Tak to už se ti nedivím, že jsi všechno rychle zabalila. Taky by mě štvalo, kdyby partner o svém otcovství pochyboval a dal mi to jasně najevo. Jen já bych to „tatínkovi“ tak lehce neodpustila. Když mi zavařil, tak ať alespoň platí.“

 „Víš nechtěla jsem se dohadovat. Jeho představa byla jediná, a to byl potrat. Když jsem nesouhlasila, byl oheň na střeše. Hlavně chtěl všechno utajit před manželkou a už vůbec neměl v úmyslu se rozvádět. Na druhé straně mně to ani nikdy nesliboval. Dnes už vím, že jsem si všechno měla rozmyslet, protože za to, že jsem těhotná, můžu taky já. Neměla jsem vysazovat antikoncepci. Myslela jsem si, že se mi podaří Jiřího přetáhnout na svoji stranu a změní na rozvod názor. Byl to zásadní omyl, víš? Ale teď už se opravdu těším na mimino. Navíc se se mnou smířila máma a moc počítám s její pomocí. A k tomu placení? Uvidím, až se to narodí. Třeba změním názor, ale jednoduché to určitě nebude. Ale dost slov k mému problému. Kam vlastně jdeš?“

 „Jdu za mámou. Odstěhovala se ke svému příteli a já jsem teď v bytě sama. Musím jí říct, jak jsem v práci dopadla.“

 Vyprávím Terce, že jsem ji vlastně měla nahradit na místě sekretářky.

„No, to jsou náhody, co? A mrzí tě to?“

„Ani nevím, Terezo. Na jednu stranu bych měla asi lepší peníze, ale to není všechno. Na druhou stranu by mi asi vadila osoba nadřízeného. Nejen proto, co o něm zvlášť po dnešku vím, ale i proto, že chodím s jeho synem. Bála bych se, že by to nemuselo dělat dobrotu a do vztahu, který je zatím hodně křehký a mladý, by nám mohl zasahovat.“

„Jé, ty chodíš s Pavlem? To ti moc přeju. Znám ho docela dobře. Často chodíval za tátou, obzvlášť, když si ten starý sklerotik něco důležitého, jako třeba mobil, zapomněl doma. Je to hodný kluk, za chvíli bude mít dostudováno. Rád všem pomůže a je sympaťák. Tak si ho hýčkej, určitě budeš spokojená a on myslím taky“.

 Na zastávku dojíždí tramvaj a já se s Terezkou loučím. Teď mě bude čekat další kolo povídání s mamkou a možná i Viktorem.

 Mamka už na mne netrpělivě čekala.

„Tak tě tady vítám. Moc jsem se na tebe těšila. Dáš si čaj, nebo kafe? Pokecáme, co je nového. Viktor se k nám určitě připojí, šel jenom jak říká „na jedno“ do protější hospody. Za chvíli tu bude, ví o tom, že přijdeš.“

 Máma měla pravdu. Než jsem si stačila pohodlně sednout k televizi v obývacím pokoji, Viktor byl doma. Alespoň nebudu muset vykládat svoje novinky dvakrát.

 „Tak to je škoda, že ti to nevyšlo. Moc jsem na tebe dneska myslela. Ale není všem dnům konec. Určitě se časem najde na úřadě jiné volné místo a na podruhé ti to vyjde.“

„Mami, věř, že toho nelituju“.

Vyprávím o svých důvodech i o dnešním setkání s Terezou, které mi přineslo nové pohledy na mého nadřízeného. Viktor mlčky poslouchá a občas přikyvuje. Upíjím horký čaj a nemůžu se nezeptat.

 „No, a kdy čeká výběrové řízení tebe?

„Verčo, vypukne to za týden, prý je docela dost přihlášených. Tak uvidím, jestli budu mít větší štěstí než ty. Ale pryč od práce. Nechám to osudu. Chtěla jsem tě ještě pozvat, pochopitelně i s Pavlem, na oslavu mých padesátin. Jak víš, mám narozky začátkem prosince. Chtěla bych to oslavit v úzkém kruhu, tady doma. Přijdeš? Datum ti ještě povím, záleží na tom, kdy bude oslava v práci. To víš, ani tam se nic neutají!“

 „Mami, samozřejmě, že přijdu i s Pavlem. Teď už ale budu muset jít, po osmé čekám Pavla. Dík za hezké odpoledne a držím ti palce!“

Cestou domů marně přemýšlím, jaký dárek koupím mamce k životnímu výročí. Snad něco napadne Pavla, utěšuju se, když se pohodlně usadím v obýváku, v očekávání věcí příštích.

Pokračování příště

 

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ  PRVNÍ

 Pošmourné páteční listopadové odpoledne opravdu nepřidává na dobré náladě. Drobně prší, je docela chladno a cestou z práce vytahuji z tašky deštník.

„Dneska by ani psa nevyhnal. To je jako schválně. Pavel mě pozval na rande a já tam půjdu s parapletem. Ach jo.“

Vzdychám si do pochodu, protože dneska z práce docela pospíchám.

„Veroniko!“

Zvučný hlas se nedá přeslechnout a já se za ním otáčím.

„Pane Duras? Dobrý den. Děje se něco? Něco s Maruškou?“

„No, vlastně – jsem rád, že vás vidím. Stejně jsem za vámi chtěl zajít do práce. Takhle jste mi ušetřila cestu. Maruška se už cítí líp. Pořád je ještě na psychiatrické klinice a nějakou dobu tam ještě bude. Ale terapie jí pomáhají, snad teď už to bude jenom lepší. Ale jestli se vrátí k vám do práce, to nevím. Nabízej jí invalidní důchod, tedy zatím částečný. Těch svých depresivních stavů se už nezbaví asi do smrti. Ale s tím se nedá nic dělat. Oba se s tím musíme naučit žít“.

 „Moc Marušku pozdravujte, pane Duras. Rozhodně jí držím palce, aby bylo líp. A když už vás vidím, co ta policie? Už se to vyšetřování nějak uzavřelo?“

„Ano. Případ byl odložen, protože žádné cizí zavinění na pokusu o sebevraždu mojí manželky se nezjistilo. A teď mě omluvte, pospíchám za Maruškou“.

 Prší čím dál víc, a tak jsem ráda, že nemusím dlouho čekat na tramvajové zastávce. Za deset minut už stojím před naším domem a usilovně hledám v kabelce klíče. Když se to podaří, oddechnu si. Teď se ještě dát trochu do gala.

Doma mne obklopí příjemné teplo vytopeného bytu. Už víc jak měsíc si zvykám na to, že tady bydlím sama. Nevadí mi to. Naopak si připadám „jako velká holka“, jak mne často nazývala moje mamka. Pečlivě češu před zrcadlem svoje dlouhé vlasy, když se ozve zvonek.

 „Kdo to může být? Teď se mi žádná návštěva nehodí“, přemýšlím a než otevřu, podívám se dveřním kukátkem.

„Pavel? Co tady dělá, vždyť jsme byli domluveni, že se sejdeme před kinem!“

To už otevírám dveře a divím se nahlas.

 „Doufám, že ti nevadí, že jsem tady. Když jsem viděl, jak venku „cedí“, tak jsem si raději půjčil od táty auto a přijel. Nechci mít svoji lásku promoklou, víš?“

 „Vyřešil jsi to skvěle, Pavle. Takže máme ještě dost času, ne? Dáš si kafe? A promiň, tvoji návštěvu jsem nečekala, a tak nemám moc uklizeno“, přivádím Pavla do obýváku. Za chvilku už sedíme v pohodlné sedačce a já Pavlovi líčím moje setkání s panem Durasem. Najednou mám pocit, jako by mne neposlouchal. Dívá se na mne zkoumavým pohledem, a já se začínám nenápadně prohlížet. Nemám špinavou blůzu? Nechybí mi knoflík? Proč na mě tak zírá?

 „Posloucháš mě vůbec? Přijde mi, že jsi duchem úplně někde jinde. Co se děje? Vnímáš mě?“

 „Promiň, Verčo. Nějak jsem se zamyslel. Co jsi říkala?“

 Stručně znovu shrnu obsah setkání s Richardem.

„Je moc dobře, že Maruška je na tom líp. Taky bych nechtěl, aby dopadla špatně“.

 Pavel se odmlčel a já znovu pociťuji jeho oči na svém obličeji.

„Pavle nezlob se, ale co na mě tak zíráš? Je na mně něco špatně?“

„No právě že vůbec ne. Jsi nádherná a moc se mi líbíš.“

Pavel se ke mně přibližuje a já najednou začínám chápat, co jeho dlouhé pohledy vyjadřovaly.

 „Veroniko, mám takový návrh. Co kdybychom se dneska na to kino vykašlali? Venku je ošklivo, a mně je tady s tebou moc hezky.“

Uvědomuji si, že jsem Pavlovi nedávno řekla, že máma se už před měsícem odstěhovala k Viktorovi. Nějak ale nebyla příležitost k tomu, abych ho k sobě pozvala. A jak je vidět, vyřešil to sám.

„Ty filuto! Ty už jsi s tím počítal, že do kina dnes nepůjdeme, co? No, nakonec, ani mně se do toho psího počasí moc nechce. Ale co si dáme k jídlu? Já nic nevařila, nepočítala jsem dneska s ničím takovým.“

„Počkej, něco jsem donesl.“

Pavel mizí do předsíně a vrací se s lahví vína v ruce.

„Tak trochu jsem s tím počítal, že to kino vynecháme, víš? A tak jsem cestou za tebou trochu nakupoval. Z tašky, kterou drží v druhé ruce, vytahuje krabici.

„To, aby nám víno lépe chutnalo“, otevírá ji a já vidím krásně nazdobené chlebíčky.

„Myslel jsi na všechno, a to je moc fajn“.

Náš první společný večer se mimořádně vydařil.  Stihla jsem ještě Pavlovi říct, že v pondělí mne čeká výběrové řízení na sekretářku starosty a že se trochu bojím, jak to všechno dopadne. Sama nevím, zda se mi toto místo chce zastávat.

Krátce před půlnocí se Pavel zvedl.

„Nechám tady auto, řídit stejně nemůžu. Snad stihnu poslední noční tramvajovou linku domů. Bylo mi s tebou hezky.“

„Počkej, Pavle. Přece teď nepůjdeš domů. Zítra je sobota, do školy nemusíš. Co kdybys tady zůstal?“

 Pavel nezaváhal ani chviličku. A já si ráno uvědomila, že Pavel už pro mne přestal být jenom kamarád. A jsem moc ráda, že Pavel je můj přítel. Společně jsme strávili celý víkend a já pochopila, že jsem se opravdu zamilovala a splnila si svůj dávný tajný sen.

Pokračování příště