Každý z nás si svoji zimní pohádku představuje jinak. Pro někoho jsou to zasněžené pláně hor, zalité sluncem, kde se s chutí prohání na lyžích nebo sáňkách. Pro jiného je to pár centimetrů sněhu, který se vší silou drží na kopečku za městem, kam starostliví rodiče vyrazí se svými dětmi za zimními radovánkami. Ale jsou i takoví, kteří zimu nemilují. Mezi ně patřila i paní Jana, hrdinka tohoto příběhu. Opakované zametání sněhu z chodníku před domem, kde se kolem poledne vytvořila nehezká, černající ale za to hodně klouzající břečka, jí ubíralo na dobré náladě a pěkně lezlo na nervy. Ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Zima je jedním ze čtyř ročních období, které v našem podnebním pásu prostě patří k našemu životu, ať se nám to líbí nebo ne. Janin příběh přímo s nějakými sněhovými přívaly nesouvisí. Zima, nebo lépe řečeno zimy, v něm ale sehrají nepostradatelnou roli. Nechme teď Janu svůj příběh vyprávět.
"Je to již šest let, kdy jsem se vydala odpoledne na nákup. Tenkrát byla zima ještě tou skutečnou zimou. Mrzlo, jen praštělo, na chodnících i silnicích zbytky zmrzlého sněhu. Hustě sněžilo a za chvilku nějaké zmrazky nebylo vidět. Když jsem se s dvěma plnými taškami nákupu vracela domů, klouzající silnici jsem prostě nezvládla. Natáhla jsem se jak široká tak dlouhá právě uprostřed. Čepice mi z hlavy odlétla jako špunt ze šampusu až na protější chodník a uvelebila se přímo k nohám zde právě procházejícího mladíka. Obsah dvou tašek se rozházel po silnici a já ležící na břiše nebyla schopná vstát. Sice jsem na sobě necítila, že bych si nějak ublížila. Ale při představě, jak to asi celé vypadalo a jaké divadélko jsem sehrála pro přítomného neznámého, jsem nemohla jinak, než se hlasitě smát. Naštěstí nešlo o nijak frekventované místo a auta tu projížděla jen zřídkakdy. Při snaze zvednout se mě nohy v kozačkách neposlouchaly a boty vytrvale klouzaly na zmrazcích, jako by zkoušely moji trpělivost.
"Počkejte, pomůžu vám", mladík už se na moje trápení nemohl dívat a odvážně vkročil do silnice směrem ke mně. Za pár vteřin jsem však spatřila jeho nohy ve vzduchu a uslyšela hlasité žuchnutí. Leželi jsme naproti sobě.
"Nestalo se vám nic? To jsme ale dopadli, co?"
"Skvělá práce!", začal se smát i můj zachránce a já byla ráda, že je v pořádku. Jeho zimní boty s hrubým vzorem na podrážce měly větší stabilitu než moje kozačky. Za chvilku jsme už oba stáli na nohou. Společně jsme posbírali rozsypaný nákup a já se tentokrát už bez úrazu vydala pro svoji čepici - tulačku.
"Ahoj. Já jsem Petr", podal mi ruku můj neznámý.
"Jana. Dík za pomoc". Teprve teď jsem měla možnost si hocha trochu víc prohlédnout. Zalíbil se mi na první pohled.
"Když už jsme se takhle náhodou zvláštním způsobem seznámili, nemohli bychom se občas vidět?", pokračoval Petr v rozhovoru.
"Pozval bych tě na kafe. Třeba zítra? Co ty na to?"
Souhlasila jsem. Nakonec proč ne. Momentálně žádného kluka nemám, a co kdyby, že jo. Nechtěla jsem ani domyslet, co by bylo, kdybych se stala tou pravou vyvolenou. Připadalo mi to jako krásná zimní pohádka. A jak šel čas, přišel i šťastný pohádkový konec. Za rok po našem seznámení byla svatba. Po boku svého milovaného Petra jsem prožila nejkrásnější roky svého života. Jen jedno nám k dokonalému štěstí chybělo. Miminko. Absolvovala jsem celou řadu lékařských vyšetření, včetně lázeňského pobytu. A byla opět zima, krátce před Vánocemi, když jsem Petrovi mohla sdělit tolik toužebně očekávaná slova. Jsem těhotná. Příští zimu už nebudeme sami.
Když jsme se za pár měsíců dozvěděli, že to bude kluk, měla jsem jasno. Bude to Mikuláš. Svátek bude mít v zimě. Třeba i jemu jednou zima přinese takovou krásnou pohádku, jakou jsem prožila s Petrem já."
Tady Janino vyprávění končí. A věřte nebo ne, od té doby se tohle pro ni až dosud nenáviděné roční období stalo i její velkou láskou.
Žádné komentáře:
Okomentovat