Téma tohoto týdne "Dnešní svět" je opravdu široké a lze bezesporu najít mnoho nejrůznějších variant, o čem psát. Já jsem opět vybrala jednu z mých povídek, vycházející ze života. Je sice trochu delší, ale doufám, že udrží pozornost čtenářů tohoto blogu a všichni ji dočtou až do konce. Ještě bych ráda podotkla, že rozhodně nemám v úmyslu tak říkajíc "házet všechny mladé lidi do jednoho pytle". Povídka je jenom jedním z mnoha pohledů na dnešní svět. A tady je. TĚŽKÁ VOLBA:
"Jitko, jak to vypadáš?", holky ve třídě se ke mně seběhly, sotva jsem vešla do dveří. Vcelku jsem se jim ani nedivila. Monokl pod okem bylo vidět do dálky, škrábance a modřiny po těle jsem cítila jen já. A nebylo jich málo. Do dnešního pondělního rána se hezky vybarvily.
"Co se ti stalo?", Mirka s Janou byly z celé třídy našeho gymplu nejzvědavější. Ve třídě jsme byly až na dva kluky, Petra a Pavla, samá děvčata.
"To víte. Zase otčím!", povzdychla jsem si a začala barvitě vyprávět děj pátečního večera.
"Otčím se s mámou zase chytil, přišel domů vožralej a vzal to z jedný vody načisto. Mámu zfackoval, upadla na postel., Když jsem se ji snažila bránit, praštil mě pěstí. Vzal na mě měchačku... no holky, nepřála bych vám to. Bylo to strašný, vlastně jako vždycky".
Ztěžka jsem dosedla do lavice a skryla hlavu do dlaní.
"A nahlásilas to?", Mirka se ptala s provesionálním zájmem. Její táta pracoval na vyšetřovačce a tak dělala chytrou. Pokradmu jsem ji pozorovala skrz prsty rukou na mém obličeji.
"vždyť takový násilník by si zasloužil zavřít", pokračovala Mirka se zaujetím.
"Tak nahlásilas to?", zopakovala svůj dotaz.
Chvilku jsem mlčela, abych trochu napjala atmosféru. Pak jsem odkryla monokl pod okem.
"A ty si myslíš, že by mi to někdo věřil, že to mám od otčíma? Kromě nás tří v bytě nikdo nebyl. Máma nikdy nic nehlásila. Vždycky si to s ním vyřídila večer v posteli a ráno bylo zase všechno v pořádku. A já? Nic bych nedokázala. Otčím by nikdy nic nepřiznal. Jak chceš vyvrátit, že jsem se někde nepraštila, nebo že mne zmlátil někdo docela jinej? Přestaň takhle uvažovat. Zákon platí jen pro slušné lidi a ne pro takové grázly, jako je můj otčím. A nech mě bejt. Nemám náladu na rozumování!"
Odbyla jsem Mirku schválně. Co kdybych se do všeho nějak zamotala a vyšlo by najevo, že to bylo docela jinak. Že mě ten večer opravdu zmlátil někdo jinej, protože jsem neobstarala drogy, jak jsem slíbila kamarádovi Mikimu. Ani nevím, proč jsem si začala pro holky vymýšlet historky o násilnickém otčímovi. Vlastně jsem si vymyslela i toho otčíma. Jenže tahle lež už trvala tak dlouho, že jsem pomalu začala věřit, že skutečně nemám tátu, ale otčíma. Pravda je, že jsem "ho nemusela", protože moje setkávání se s partou kamarádů po večerech a nocích neschvaloval. Mnohokrát jsme se proto spolu chytili, ale vždycky se mi podařilo utéci za svými zájmy. Dělalo mi dobře na duši, obstarávat kamarádům něco, co je obecně zakázáno. A co si budeme namlouvat. I na mě došlo. Marihuanu i kokain jsem také ochutnala. Ten kravál, když to táta zzjistil, bych nikomu nepřála. Ale s jídlem rostla chuť a tak postupem doby, aniž jsem si to ovšem připustila, jsem se pomalu začala propadat do jámy, zvané drogová závislost, doprovázené občasným požíváním alkoholu. Ale pro moje spolužačky tohle všechno zůstávalo tabu.
"A nepotřebuješ nějak pomoct?", Jana se nade mne naklonila.
"Bylas vůbec u doktora?", zeptala se, pozorujíc můj natékající a modrající monokl.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Co bych tam dělala. Na oko a modřiny ti stejně doporučí studenej obklad a k tomu doktora nepotřebuju. A nech mě bejt. To bude dobrý:"
Otevřela jsem sešit s literaturou. Hodně studijní látky tady chybělo. Ve škole mě to moc nebavilo. S kamarádama to bylo určitě lepší. Hodina češtiny utekla jako nic. Profesorka mě ani nevyvolala, když zjistila, jak na tom jsem. Vylíčila jsem jí stejnou smyšlenou historku. Doporučila mi, abych zašla na sociálku. Prý tam takovéhle případy násilí rodičů řeší. Slíbila jsem, že tam zajdu. Hlavně, že mám klid. Profesorka češtiny byla i naší třídní. Na konci hodiny si tak, jako každé čtvrtletí, kontrolovala kontakty na nás nebo rodiče.
"Jitko, pořád platí mobil od minule?", zeptala se, protože věděla, že telefonní čísla často měním.
"Kdepak. Mám nový telefon!", vytáhla jsem z tašky zbrusu nový mobil, s mnoha funkcemi a nadiktovala nové číslo. Zazvonilo. Velká přestávka. Zajdu si do "bufáče" pro nějakou "sváču". Pak mě čekají ještě dvě hodiny a tradá domů.
"Ty máš zase nový telefon?", Jana byla tentokráte u mne první.
"Vždyť to není ani dva měsíce, cos tady ukazovala nový mobil. Ztratilas ho?"
"Nic jsem neztratila. Prodala jsem ho, nevyhovoval mi. A tenhle jsem si koupila v sobotu ráno. Musela jsem si přece udělat nějakou radost po tom pátečním masakru doma, ne? Dealerka vyplňovala smlouvu na leasing rovnou na ulici. Podepsala jsem smlouvu a mám telefon. Doma jsem to zatím utajila. Zase bude randál."
"Hm. Je pěknej. Těch funkcí... Ani to nevyužiješ. A to budeš platit sama, A z čeho?"
"Co je ti do toho? Nejseš nějak moc zvědavá? Starej se laskavě o sebe, jo? Já se taky neptám, z čeho si platíš vohoz ve kterým chodíš do školy, nebo kdo ti ho platí. Tak laskavě zapadni, jo?"
Jana uraženě zmizela z mého dohledu a já se vydala pro naplánovanou svačinu. Trochu jsem Janě musela dát za pravdu. Ani já jsem nevěděla, z čeho budu telefon splácet. Že by mi táta nebo mamka byli ochotni dávat 1500 měsíčně, s tím jsem nepočítala. Ale nějak výrazně mě to netrápilo. Teď si užívám telefon a potom se uvidí.
Doma jsem pozdravila mamku a praaštila s taškou do kouta.
"Už zase mizíš? To nebudeš ani jíst?", máma se mě snažila v mém spěchu zabrzdit.
"Nemám hlad. Přijdu večer. Ahoj". Popadla jsem v předsíni deštník, protože venku začínalo krápat a v běhu zavírala vchodové dveře od bytu. Mámin dotaz, kam že to mám namířeno, jsem slyšela už na schodišti.
"Bože, jak já to stihnu. Za deset minut mám být na nádraží. Přijede Alex. V životě jsem ho neviděla. Ukrajinec, nebo Rus. Ani to jsem přesně nevěděla. Poslouchala jsem jenom Mikiho rozkazy. Na nádraží mě vyslal. Alex prý přiveze "perník". V kapse sem mačkala svazek bankovek, co mi Miki na zboží dal. Doma jsem ještě stihla ze šuplíčku v ložnici sebrat tisícovku. Naši to stejně nepoznají. Přece všechno nedám Mikimu. Já to taky musím zkusit, ne? Na nástupiště jsem doběhla na poslední chvíli. Vlak právě vjížděl do stanice a já bedlivě pozorovala vystupující. Jenom jeden z nich měl mít v ruce malý hnědý kufřík a na zádech červený batoh.
"Kruci. Snad nepřijel, nebo jsem ho přehlídla. Miki mne zabije, když to nepřinesu!"
Perón se pomalu vylidňoval a stále nic. A pak jsem ho uviděla. Vousatý mladík, spíš snědší, odpovídající popisu. Vystupoval z prvního vagónu a rozhlížel se kolem. Rozběhla jsem se k němu.
"Alex?", ptám se opatrně. Co kdyby to byl někdo úplně jinej.
Přikývne.
"Posílá mě Miki Štraus", šeptám, jako by na téhle informaci bylo něco tajného.
"Miki, da, da. Perník?", Ptá se, abych rozuměla. Evidentně neumí česky ani pozdravit.
Kývnu hlavou. Společně vycházíme z nádražní budovy směrem do úzké přilehlé ulice. V průjezdu opuštěného domu otevírá Alex svůj tajemný kufřík. To co vidím, mi vyráží dech. Přepažený kufřík je v jedné polovině naplněný malými sáčky s bílou práškovou látkou. V druhé polovině jsou jen peníze. Eura, dolary, koruny. Víc jsem nestihla zaregistrovat.
"Děngi", vyzve mne k činu.
Vylovím z kapsy zmuchlané bankovky. Přepočítá je, uloží k ostatním a pak mi podá pět malých sáčků s bílým práškem.
"Eto vsjo", konstatuje suše. Zavírá kufřík a mizí. Schovávám zboží do vnitřní kapsy bundy. Jeden sáček do kabelky pro sebe. Za hodinu už zvoním na Mikiho. Bydlí sám ve staré zástavbě na okraji města. Pomalu se smráká.
"Máš?", zeptá se mě, když přijde otevřít.
Kývnu. Táhne mne za ruku do bytu. Nikdy jsem tady nebyla. Vždycky jsme se setkávali venku v parku, kde jsme popíjeli krabicové víno, kouřili marjánku a bylo nám dobře. Veliká místnost s postelí, skříní a stolem. Tři židle. Všude po zemi hadry, deky a špína. Na okně cosi, co jen velmi vzdáleně připomíná záclony. Nikdo už tady asi dlouho neuklízel.
"Co koukáš? Nemám čas uklízet. Moc tady nejsem. A když jsem, tak stejně o světě moc nevím. Tak ukaž, co máš!"
Z kapsy bundy vytahuji čtyři sáčky a dávám je Mikimu.
"Jenom? Za deset tisíc? Zloděj jeden. Víš, co já budu muset zase nakrást mědi, abych si mohl další dávky koupit? Příště tam pudu sám. A uvidíš, že z něj vymáčknu alespoň deset pytlíků. To si piš!"
Pečlivě odměřuje dávku drogy, kterou ředí vodou. Dívám se, jak natahuje tekutinu do stříkačky.
"Co čumíš? Taky chceš?"
Zablekotám něco v tom smyslu, že se bojím. Píchat injekce stejně neumím.
"Sralbotko. Nic to není. Koukej". Vyhrne si rukáv špinavé košile, zaškrtí paži gumou a několikrát zacvičí.
"Vidíš, potvora. Ještě je vidět". Přikládá stříkačku ke kůži a její obsah vzápětí mizí v napíchnuté žíle.
"A za chvilku budou krásné růžové sny. Tak se rozmysli. Jestli chceš, píchnu ti taky. Ale musíš se rozmýšlet rychle. Za chvíli nebudu použitelnej!"
Usmlouvám si poliviční dávku a Miki dostojí svému slovu. Za doktorský výkon mu vypláznu dvě stovky. Snažím se co nejrychleji zmizet. Miki se pomalu propadá do říše snů.
Když se dostanu z domu na ulici, je už docela tma. Konec října už naznačuje blížící se podzimní plískanice. Chladný večerní vzduch jsem opravdu moc potřebovala. U Mikiho bylo nedýchatelně a já se v duchu zapřísahala, že tam už nikdy nevkročím. Trochu se mi začala točit hlava. Domů snad dojdu. Já blbec. Ale na druhé straně, chtěla jsem to vyzkoušet. K čemu by mi potom byl ten sáček v kabelce? Domů jsem se spíše dopotácela. Připadala jsem si jako po hodně dlouhém a náročném flámu, jako by mi za krkem seděla docela pěkná opička.
"Kde je Jitka, Marto?", Zdeněk se vrátil domů, tak jako kažtdý pracovní den po devatenácté hodině.
"Přiletěla ze školy, praštila támhle s taškou a zmizela někam za svýma kamarádama. Však ji znáš. Rodiče pro ni nejsou důležití."
"Schytá to. Co úkoly? Vždyť tou školou proplouvá s odřenýma ušima. Kdoví, jestli ji pustí k maturitě. Už jsem jí to několikrát zakázal. Napřed škola, potom kamarádi. Měla bys ji taky trošku přidržet na uzdě a ne to všechno nechávat jenom na mě,", zavyčítal jsem si.
"Ale co mám dělat? Vůbec se se mnou nebavila. Přijdu večer, to byla její slova. Nedozvěděla jsem se ani, kam pořádně jde. Sbíhala ze schodů, jako když hoří. Přece ji nemůžu přivázat za nohu ke stolu. Je jí osmnáct, je plnoletá a myslí si, že dospělá. Je to hrozně těžké, věř mi."
Drnčí zvonek. Jdu otevřít.
"No nazdar. Ty zase vypadáš. Kde jsi byla? Tos chlastala, nebo co?"
Něco blekotám.
"Jitko! Vnímáš mě vůbec, Co se s tebou děje? Co jsi pila? Nebo sis vzala nějaké prášky?"
To už do předsíně přichází i mamka a já cítím, že se mne jako vždycky zastane. A nemýlím se.
"Nech ji. Tak se trochu opila. To se mladým občas stává. Vyspí se do rána a bude v pohodě. Bere mne kolem pasu a odvádí do pokoje. Ráno se probouzím před sedmou hodinou s těžkou hlavou. Pomalu si vybavuji dění včerejšího dne. V kuchyni voní čerstvě uvařená káva.
"Á, naše opilka se už vyspinkala?", vítá mě táta s posměšnou poznámkou.
"Ale ona to nebyla jenom opilka, viď? Co ten pytlík v tvojí kabelce? Kdes to svinstvo sebrala? Spláchl jsem to do záchodu, abys náhodou zase nedostala chuť. A kdes vzala ten telefon? Takový jsem u tebe nikdy neviděl. Ještě mi řekni, že kradeš a už to bude všechno!"
Chtělo se mi řvát. Chtělo se mi na tátu vrhnout. Vyhodil mi těžce a draze získané zboží! To ještě neví, že to bylo za jeho peníze... Ale nejlepší obrana je útok. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo.
"A co mi lezeš do kabelky? Lezu snad já do tvých osobních věcí? V tom pytlíku byl cukr. Nic víc. A mobil, ten jsem si koupila.
"Nelži. Cukr chutná docela jinak. Mě nedostaneš. Nikdy se to už nesmí opakovat, rozumíš? A ten mobil? Za co sis ho koupila? Penězi zrovna moc neoplýváš, pokud vím".
"Koupila jsem ho na splátky", chlubím se, ale vím, že další kázání bude následovat.
"A z čeho to hodláš splácet? To si myslíš, že ti na to dám? Nezapomeň, že nekradu. Takovýhle mobil stojí alespoň patnáct tisíc, jestli ne víc. Tak z čeho to hodláš platit?"
"Víš co, tati? Byl jsi v Rusku? Nebyl. A tak neraď. A nestarej se. Jsem plnoletá a dospělá a je to jenom můj problém. Ne tvůj. Rozumíš? A teď mě nech na pokoji. Sbalím si věci a jdu do školy!"
"Nakonec, máš pravdu. Ale až bude nějaký průser, tak za mnou nechoď." Táta se zvedal od stolu a já se trochu bála, že si to se mnou tentokrát vyřídí ručně. Ale nestalo se tak. Nikdy mě neuhodil.
Další týdny a měsíce ubíhaly svým pravidelným stereotypem. Do školy, ze školy domů, za kamarády do parku, nějaké to vínko, narjánka, sem tam kokain. Jen "perníku" jsem se vyhýbala. Jedna zkušenost mi prozatím docela stačila. Telefon jsem neplatila. Proč taky. Stejně jsem neměla z čeho a táta mi na to nedá. Upomínky proto končily roztrhané a spláchnuté na záchodě. Nějak to dopadne, utěšovala jsem se. Krátce po Vánocích jsem ze schránky vylovila další dopis.
"Hm. Zase upomínka na leasing, ne?"
Otevírám obálku. Dočítám se, že celou záležitost předávají k soudu k vymáhání dluhu prostřednictvím exekutorské kanceláře. Trochu mi to nažene strach. Tedy - kdyby k nám domů přišel exekutor, to by byla rána. To by rodičové nepřežili. Něco musím udělat. Následující den přemýšlení přinesl své ovoce. Pomstím se za spláchnutý "perník".
Bylo mlhavé čtvrteční ráno, když jsem se vydala na policii. Školu jsem měla ten den až od devíti. Věděla jsem, že to v pohodě stihnu.
"Jdu nahlásit podvod", oznámila jsem dozorčímu.
Poslal mne do prvního patra k poručíku Hrubému. Zaklepala jsem na dveře, odkud se ozvalo rázné "dál". Poručík Hrubý byl podsaditý, středních let. Na první pohled u mne nevzbuzoval žádné sympatie. Ale pro tuto chvíli to nebylo důležité.
"Prý přicházít s nějakým podvodem?", obrátil se na mne místo pozdravu.
"Posaďte se a povídejte. A povídejte rychle. Nemám moc času. Poslouchám!"
"Vymáhají na mně poplatky za telefon na leasing", jmenovala jsem i příslušnou společnost.
"Vy neplatíte? Pokud neplatíte, tak je to normální, co jiného byste čekala?"
"Nerozumíte mi. To bych sem nechodila. Já žádný telefon nemám a žádnou leasingovou smlouvu jsem nikdy nepodepsala. Myslím si, že to někdo musel uzavřít mým jménem!"
"Počkejte. To přece bez občanky nejde. Vy jste někdy občanku ztratila?", ptá se a já mám pocit, jako by mne jeho oči rentgenovaly od shora dolů.
"No to právě ne. Ale doma ji mám volně přístupnou."
"Co tím chcete říct? U vás doma byl zloděj?", poručík stále nechápe souvislosti.
"Zloděj ne, ale otčím", použila jsem zase svoji smyšlenou pohádku.
"Nevycházíme spolu. Dříve mne i týral. Ale tohle nechci oznamovat. Proto si myslím, že občanku si vzal a na moje jméno uzavřel i smlouvu. Ale žádné důkazy pro tohle tvrzení nemám."
"Nevadí. Prověříme to. To víte. Možné je v případě nevlastního rodiče, obzvlášť, když se vzájemně nemusíte, docela všechno".
Poručík všechno zapsal, já podepsala protokol a zamířila do školy. Cestou jsem ještě vypnula mobil. Bylo mi jasné, že od této chvíle jej nemůžu používat. Přišlo by se na to, že ho vlastním, kdyby mi náhodou volali, třeba z policie. Uplynulo dalších čtrnáct dnů a já pomalu začala věřit, že jsem se pro mne elegantním způsobem zbavila své noční můry. Ale mýlila jsem se.
"Kde zase ta Jitka je?", Zdeněk se podíval na hodinky.
"Už dávno tu měla ze školy být, neříkala něco?"
"Jo. Ráno říkala, že půjdou s Janou a Mirkou do města. Přijde později. To víš. Holky. Musí obhlídnout nějakou parádu, aby mohly rodiče připravit o pár korun. Nebyli jsme jiní, když jsme byli mladí, viď?"
"Stejně mám ale pocit, jako by se nám a obzvlášť mně, nějak vyhýbala. Nic jsem jí přece neudělal!"
"To se ti asi zdá. Taky nevím, proč by se ti měla vyhýbat. Dokonce ve škole teď přidala. Snad uaž přijde k rozumu. Bylo by na čase."
"Sakra, zase někdo zvoní. Copak Jitka nemá klíče?", zvedám se od stolu a jdu otevřít.
Za dveřmi dva policisté.
"Pan Krátký? Zdeněk Krátký?", upřesňuje jeden z nich svůj dotaz.
"To jsem já, pánové. Co se děje? Stalo se něco Jitce?", v první chvíli mne nic jiného, než moje dcera nenapadá.
"O Jitce nic nevíme. Ale na vás máme na oddělení trestní oznámení pro podvod. Budete nám to muset vysvětlit. Počkáme, až se oblečete. Pojedete s námi".
"Zdeňku, děje se něco?" Marta nahlédlla z kuchyně do předsíně.
"Asi nějaký omyl. Pojedu teď s policisty na oddělení něco vysvětlit. Za chvíli jsem zpátky, neboj", ujišťuji svoji manželku a na policistech se marně snažím vyzvědět nějaké podrobnosti.
Za půl hodiny mám jasno. Poručík Hrubý mne seznamuje s podaným trestním oznámením a já nestačím zírat. Já přece nejsem otčím! A abych dceru týral, nebo na její občanku uzavíral nějakou smlouvu, to vůbec nepřichází v úvahu. Jenže moje tvrzení bez důkazů neobstojí. S poručíkem se loučím, ale ne na dlouho. Druhý den mu přináším rodný list mojí dcery. Je nade vší pochybnost jasné, že nejsem otčím. S sebou přivádím i Martu. Ta potvrzuje, že telefon si koupila dcera sama, taky ho používala.
"Já jí jenom vytýkal, že nebude mít na splátky. Obula se do mě, že je plnoletá a že je to jenom její věc. Tohle je naprostá nehoráznost, co udělala!"
"A navíc, už druhý den není doma. Kde je, vůbec nevíme. Půjdeme se zeptat do školy. Snad alespoň tam chodí."
To, co jsem si v duchu myslel, se naplnilo. Jitka už ve škole druhý den chyběla. Jana s Mirkou o nějaké procházce po městě nic nevěděly.
"Mysleli jsme, že Jitka marodí", třídní profesorka byla velmi příjemná a vstřícná žena.
"Volala jsem jí i na mobil, ale ozývalo se mi, že uživatel je dočasně nedostupný".
"Počkejte! Mobil? Nemůžete mi říci číslo toho telefonu?" Nechce se mi ani věřit, že bych získal další důkaz o Jitčiných lžích.
Profesorka Veselá otevřela svůj diář. Vzorně uspořádaný seznam studentů i se všemi platnými telefonními čísly byl hned na první stránce.
"Vedu si to tak u každého ročníku, kde jsem třídní", vysvětlila nám.
Telefonní číslo přesně souhlasilo s tím, o němž Jitka na policii tvrdila, že jej nikdy nevlastnila ani nepoužívala.
"Paní profesorko, nevzpomínáte si,kdy naposled jste s Jitkou telefonovala na tohle číslo? Já vím. Chci toho po vás moc, ale je to opravdu důležité!"
Ve stručnosti jsem vyučující vylíčil náš problém.
"To snad ani není možné. Tak vy nejste Jitčin otčím? Nikdy jste jí fyzicky neublížil? Pokud vím, tak ve třídě se tím často chlubila, když měla monokly pod okem a byla samá modřina. Ale to už si spolu asi vyjasníte. A naposled jsem s ní telefonovala - počkejte - podívám se do svého služebního telefonu. Jasně. Tady to je. Bylo to ve čtvrtek, dvacátého ledna. Jitka přišla pozdě do školy. Mluvila jsem s ní a chtěla jsem hovořit s rodiči. Jitka mi poslední dobou připadala jako zfetovaná. Chtěla jsem tedy vědět, co a jak. Tehdy přišla do školy po deváté a říkala, že musela něco nutného zařídit. Víte vůbec o tom vzkazu?"
Oba jsme jen vrtěli hlavou. To co jsme se dozvídali, byl pro nás oba šok. Ale já získal nestranného svědka k prokázání své neviny. Zmiňovaný čtvrtek byl den, kdy Jitka na mne podala trestní oznámení. Bylo tedy jasné, že ještě v tuto dobu telefon používala. Profesorka Veselá všechno zopakovala i na policii do protokolu. Mně ani Martě se však neulevilo. Naopak. Náš strach o osud dcery vzrůstal. Už pátý den nebyla doma a žádná z kamarádek o ní nevěděla. Nakonec jsem to byl já, kdo oznámil na policii Jitčino zmizení.
Poručík Hrubý své vyšetřování začal ve škole.
"Pomůže nám každá maličkost", nabádal studující.
"Vzpomínejte. Kde se Jitka zdržovala, když nebyla doma nebo ve škole? Koho z vás navštěvovala?
Po chvilce se přihlásila Jana.
"No, já nevím, ale často mluvila o jakémsi Mikim. Mikim snad Štrausovi. Ale víc o něm nevím. Nevím, jestli to byl její kamarád nebo kluk. Neříkala taky, kam za ním chodí. Vidívala jsem ji občas v parku popíjet krabicové víno. Ale jestli tam byl také Miki, to nevím. Nikdy jsem ho neviděla, nevím, jak vypadá."
Mikuláš Štraus byl policii dobře znám. Známý feťák a zloděj. Žádný kov před ním neobstál. Od měděných okapů počínaje, kanálovými mřížemi konče. Na drogy si přece musel nějak vydělat. Poručíkovi se okamžitě vybavil jeho byt, kde několikrát služebně byl. Představa, že by zde mohla být i Jitka, byla krutá, ale reálná. Uplynul týden od jejího zmizení, když Zdeňkovi v kapse zazvonil mobil.
"Poručík Hrubý. Zdravím pane Krátký. Našli jsme vaši dceru. Byla u Mikiho Štrause, totálně zfetovaná, v bezvědomí. Sanitka ji odvezla do nemocnice. Snad se ji podaří zachránit!"
Poděkoval jsem. Na další slova bych se stejně nezmohl. Přes všechna trápení jsem měl svoji dceru pořád rád.
Sedím u stolu. V hlavě se mi jako film promítá náš společný život. S Martou jsem byl už dvacet let šťastně ženatý. Naším vymodleným dítětem byla Jitka. Jedináček. Více dětí nám nebylo dopřáno. Snad právě proto od útlého věku měla všechno, co si přála. Byli jsme moc rádi, když se dostala na gymnázium. Vzdělání bylo naší prioritou. Jitka snad vliven pubertálního věku do školy ani do učení nechtěla. Vydělávat peníze. To byla její doména. Podařilo se nám ty její bláznivé nápady zvládnout. Už posledním rokem studovala. Nevím, pro koho to bylo větší trápení, zda pro nás jako rodiče, nebo pro ni. V duchu jsem si sliboval, že jestli letos odmaturuje, po prvé v životě se opiju. Teď k tomu přibyl ještě další důvod. Jestli se Jitka uzdraví a vymaní se z drogové závislosti... Ale co dál? Mám ji zatratitl, nechat spadnout na samé dno, nebo jí zase zamést cestičku, zaplatit dluhy a vzít ji na milost? Opravdu těžká volba. Ale znám sebe i Martu. Proto si myslím, že nebudeme moc dlouho zvažovat pro a proti. Za podanou ruku a poslední pokus nasměrovat své jediné dítě tou správnou cestou rodičovská láska vždycky stojí.
