Téma týdne "Tóny písně" mne zavádí trochu do historie. V písních je totiž skrytá síla, která ve vypjatých situacích dokáže stmelit celý národ. Takovou písní je například chorál "Svatý Václave, vévodo české země". Svatováclavský chorál byl dlouho českou národní hymnou, dokud se oficiální nestala píseň Kde domov můj. Původ chorálu se datuje až do 12. století a váže se k českému knížeti, svatému Václavovi.
Svatováclavský chorál se rozléhal Pražským hradem při korunovaci českých králů. Zněl ve svatovítské katedrále právě tak, jako v posledním vesnickém kostelíku na horách. Svatováclavský chorál sloužil jako upevnění české národní identity a českého vlastenectví. A stejně tak ho můžeme chápat i v dobách moderních dějin, kdy národ prožíval tragické a osudové chvíle, například v době nacistické okupace.
Od 13. století měnil Svatováclavský chorál svoji podobu. Rozšiřoval se o další strofy a sloky a až na přelomu 18. a 19. století dostal podobu, jakou známe dnes. Čas běžel, ale síla chorálu neslábla. To samozřejmě souvisí s osobou knížete svatého Václava, protože on se stal tou osobností, která sjednocovala národ, stal se zemským patronem. Celá píseň právě tuto jednotu kolem osoby svatého Václava a současně věčného knížete české země vyjadřuje.
Podívejme se také do doby husitské. Chorál "Kdož sú boží bojovníci" vzbuzoval u protivníků strach a hrůzu ještě před samotnou bitvou. Stávalo se, že vlivem zpěvu tohoto chorálu nakonec k bitvě ani nedošlo, protože nebylo s kým bojovat.
V tématu týdne nemohu přehlédnout ani naši státní hymnu. Nahlédněme proto trochu do historie písně "Kde domov můj", ze hry J. K. Tyla "Fidlovačka".
Psal se 21. prosinec 1834, když na českém představení Stavovského divadla, kde se hrálo více německy než česky, zazněla Škroupova melodie a text veršů J. K. Tyla ve hře o staropražské pouti a svátku ševců v pražských Nuslích. Diváci nadšeně tleskali písni v podání pěvce Karla Strakatého (1804-1864) v roli slepého houslisty Mareše, aniž by tušili, co jejich potlesk vyvolá dále. Strakatý, tehdy populární barytonista opery Stavovského divadla, tu hrál klíčovou roli, neboť podle historiků by píseň upadla v zapomenutí, kdyby ji nezpíval při dalších možných příležitostech. Píseň vyšla ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Mezi další její šiřitele, především na Moravě, patřil Jan Křtitel Píšek (1814-1873). Hudebník Jan-Matěj Rak píše ve svém blogu, že píseň sice vychází z "dobové hudební italské módy, neinspiruje se českou ani moravskou lidovou melodikou", přesto je podle něj tolik česká, jak dokázal později tvořit Smetana nebo Dvořák. "Škroup geniálně zazářil jedinou trefou do černého." Píseň se šířila v nejrůznějších úpravách i parafrázích - jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. Existují četné varianty textu a cizojazyčné verze. Po vzniku Československa v r. 1918 pochopitelně vyvstala i otázka hymny. O tom, která skladba bude hymnou, se dlouho diskutovalo. Mimo jiné byl vyzván Leoš Janáček, aby se ji pokusil složit (odmítl to a Škroupovu píseň parodoval). Hymnou se píseň "Kde domov můj" stala v roce 1920, kdy usnesení vlády č. 19300 konstatovalo, že v této věci "od ustanovení zákona se upouští", a závazné hudební znění hymny bylo stanoveno až roku 1927. (Zdroj - Úřad vlády ČR-webové stránky). Sílu těchto tónů můžeme pozorovat i při sportovních přenosech, kdy je hrána na počest vítězů. Často jsou v očích sportovců vidět slzy dojetí. Vzpomenu-li na rok 1969, kdy se "Fidlovačka" hrála u nás v divadle, tak při zpěvu písně "Kde domov můj" celé divadlo jako na povel povstalo a v nastalém tichu by bylo slyšet upadnout i špendlíkovou hlavičku. Mnozí diváci neskrývali své dojetí při pomyšlení, že společný sen vybudovat "socialismus s lidskou tváří" se nesplnil.
Podíváme-li se na rok 1989, kdy došlo k takzvané "sametové revoluci", i zde nás provázely kromě hymny další nezapomenutelné písně. Byla to "Modlitba pro Martu", nazpívaná Martou Kubišovou. Píseň pochází ze šedesátých let minulého století. Hudbu složil Jindřich Brabec a text Petr Rada. Stala se symbolem odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do komunistického Československa v roce 1968, symbolem "Pražského jara" a později i sametové revoluce. Zapomenout nemůžeme ani na písně Spirituál kvintetu "Až se k nám právo vrátí" či "Jednou budem dál", z této doby.
Možná, že mnozí čtenáři mého blogu se v době, o které píši, teprve narodili, nebo ještě nebyli ani na světě. Doufám, že tento příspěvek na téma týdne bude nejen jim skromným nahlédnutím do našich dějin a možná i pochopí, že v tónech písní je skutečně síla. A co říci na závěr? Snad jen - příjemné čtení a zanotujte si s Martou Kubišovou: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou…"
Žádné komentáře:
Okomentovat