Krásný den

Zase sedím u pokladny. Samozřejmě v práci. Jak jinak. Ve velkém supermarketu s nepřetržitým provozem to neustále šumí jako v úle. Je krátce před devátou večer a mně se chvilkami dělají mžitky před očima. Sedím tady už více jak čtyři hodiny a neustálé pípání odkódovaných nakoupených věcí mi pomalu ale jistě leze na nervy. Fronta za pokladnou je pořád delší a delší. Vnímám jen matně, že mne pozoruje moje vedoucí.

"Tak Jano, trochu života do toho umírání!", slyším své jméno, ale ruce nějak nechtějí poslouchat. Rozčiluje mne to. Ač jsem to nikdy předtím nezažila, mám teď pocit, že se mi rozskočí hlava. Nevím, jak mne to napadlo, ale přestala jsem markovat. Najednou vstávám a křičím.

"Tak si sem pojďte sednout místo mě, když si myslíte, že to je taková sranda! Stejně vás tu všichni odsuzují, že jenom na nás řvete a sama neděláte nic. Jenom komandujete! Takových šéfů by se našlo! A to už nemluvím ani o té almužně, za jakou tady do roztrhání těla sloužím! Myslíte, že se s tím dá vyjít, když každé vzniklé manko, které jsem ani nezpůsobila já, musím okamžitě zaplatit!"

Zákazníci pomalu opouštějí moji pokladnu a hrnou se jinam. V tu chvíli mně to maximálně vyhovuje. Zřejmě nemají náladu poslouchat moje výlevy. Vedoucí Kropáčková, nebo jak jí všichni říkáme mezi sebou "Kropenka", se naopak hrne ke mně.

"Jano, ty ses zbláznila. Víš, kde seš? Myslíš, že návštěvníky obchodu tvoje nářky zajímají? Budeme to řešit jinde a jindy, rozumíš? A co to vykládáš o penězích? Přece víš, že já výplaty neurčuju, ani nerozděluju. To záleží docela na někom jiném. A teď už dost řečí, koukej zasednout za pokladnu a začít dělat. Nebo budeš mít dneska áčko. To ti garantuju!"

Mně se ale za pokladnu nechce. Pořád mi leží v hlavě, že mi scházejí čtyři tisíce na televizi, kterou si chci koupit. A chtěla bych ji dneska, to je jasné, jinak už tenhle typ mít nebudou. Vracím se k pokladně. Ale rozhodně to není proto, abych začala markovat zboží. Ačkoliv jsem vždycky odsuzovala všechny nenechavce, kteří na obchodě cokoliv nakoupili takzvaně za "pět prstů", otevírám kasu a zcela bez zábran si beru pětitisícovou bankovku. Strkám si ji do kapsy pracovního oděvu a dávám se na útěk.

"Paní vedoucí!", slyším za sebou neznámý hlas.

"Ta vaše pokladní si z kasy vzala nějaké peníze a utekla!"

"Krucinál, práskač jeden", říkám si pro sebe a přidávám do běhu. To už jsem z obchodu venku. Drobně prší a je chladno. Necítím to. I když mám na sobě přes svůj svetr přehozený jen pracovní plášť. je mi pořádné horko. Probíhám náměstím a zahýbám do postranní ulice. Je tma, jen lampy veřejného osvětlení spoře ozařují mokrou silnici a chodník. Z dálky slyším houkání policejních sirén.

"To zavolali policii kvůli mně?"

Připadá mi to hrozně zvláštní.

"Co teď bude dál? Chytnou mě? Zbijou mě? Nebo mě zatknou? Kdo uteče, ten vyhraje", napovídá mi můj zmatený mozek. Beru za kliku u dveří prvého z domů, kolem kterého probíhám. Je zamčeno. Stejně tak je tomu i u dalšího, třetího i čtvrtého. Za sebou slyším hlas mojí šéfové a pak i policistů.

"Jano, neutíkej. Zastav se! Vrať mi peníze a ostatní vyřešíme, slyšíš?"

Nereaguji. Ani nemůžu. Dlouhý běh mne vyčerpává a stěží popadám dech.

"Stůjte! Jménem zákona", následuje vzápětí.

"Musím zdrhnout. Byla by to hrozná ostuda, kdyby mě chytili policisté! A co teprve v práci! Tam by se mi všichni smáli a rozhodně bych tam nemohla vydržet!"

Silná vůle mi vlévá nové síly do žil a opět utíkám. Svoje běžecké tempo však zvyšují i policisté.

"Cha, cha. Směju se v duchu. Kropenka už to vzdala, nemá fyzičku!"

Ale i moje kondice jaksi dochází. Dýchám stále obtížněji a hlasitěji a mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Moji pronásledovatelé se neomylně přibližují. Nakonec mne jeden z nich chytá za rameno… Snažím se mu vytrhnout, ale je silnější. Vzdávám to.

V tu chvíli slyším hlasitý drnčivý zvuk. Otevírám oči.

"Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Propocená noční košile, odkopaná peřina a ten neodbytný řinčivý zvuk mne zvolna vrací do současnosti. Natahuji ruku a zamáčknu drnčící budík. Mrknu na čas. Samozřejmě. Pět ráno. Od šesti makám. Ještě, že to všechno byl jenom sen. Chvilku ještě uvažuji, co všechno se mi ve snu v hlavě zrodilo. Realita je ale neúprosná, čas rychle utíká. Dost bylo snů. Rychle na sebe naházím připravené oblečení, mrknu do zrcadla, pročísnu vlasy, beru tašku a mizím na tramvaj. Je pondělí. Zvolna se začíná rozednívat. Je jaro, alespoň pro mne to nejkrásnější období v roce. Za dvě hodiny pípání u pokladny v supermarketu už mohu alespoň jedním okem zpozorovat sluníčko, které se snaží prodrat skrz potemnělé mraky. Vypadá to, že bude krásný den…

Téma týdne: "Dost bylo snů"

Životní heslo

Sedím a tupě zírám před sebe. Ze schránky jsem vyndala dopis. Už cestou po schodech domů jsem neměla dobrý pocit. Teď držím v ruce list černě orámovaného papíru a dozvídám se pro mne nepochopitelnou věc. Rudolf odešel. Můj bývalý přítel, se kterým jsem strávila téměř dvacet let spokojeného života. On. Celoživotní optimista, jehož hlavním životním mottem bylo "hlavu vzhůru", už tady na světě není. I když se před téměř rokem ode mne odstěhoval a našel si jinou ženu, nedokázala jsem na něho zapomenout. Stále jsem věřila, že to byl z jeho strany pouze omyl a jednoho dne znovu zazvoní u mých dveří. Mýlila jsem se. Proč právě on se musel stát obětí dopravní nehody? Věděla jsem, že je týden v nemocnici a jeho stav je vážný. Ale byla jsem přesvědčena o tom, že to všechno zvládne a znovu uslyším to jeho "hlavu vzhůru".

Při pohledu na parte se ve vzpomínkách vracím k našemu společnému životu. Setkali jsme se docela náhodou u lékaře. Já si tam šla pro léky a on, jak mi svěřil, měl problémy se zády. Byl skvělý bavič a společník. Cestou od lékaře jsme si domluvili schůzku v restauraci na další den. Vidím to jako včera. Přišel s kyticí krásně žlutých narcisů, kterých bylo tehdy na jaře všude plno. Prožili jsme společně krásný večer. Ani nevím proč, ale svěřila jsem se mu už tehdy se vším, co mne trápilo. Jak těžký byl pro mne rozvod, byť bezdětného manželství. Dlouho trvalo, než jsem se s touhle životní etapou vyrovnala. Ale na druhou stranu, žít s alkoholikem a násilníkem jsem si nezasloužila a tak rozvod se stal vlastně malou výhrou. Bývalý se zaplaťpánbůh odstěhoval, ani jsem nezjišťovala kam. A tehdy jsem po prvé uslyšela Rudolfovo heslo "hlavu vzhůru" a k tomu ještě dodal "děvče" Zasmála jsem se. Jaképak já byla ve čtyřiceti děvče? A Ruda pokračoval.

"Víš děvče", opět to u mě vyvolalo úsměv, "život není peříčko. Nemazlí se s nikým a s vybranými jedinci se nemazlí dvojnásob. Možná, že k nim patříš i ty, kdo ví. Na tyhle situace mám heslo a věř, že moje "hlavu vzhůru" vždycky zabralo. Po prvé mi zatykal a mne to ani nevím proč, potěšilo. Chápala jsem, že není obvyklé, aby tykání ženě nabídl jako první muž, a proto jsem to raději po naší krátké známosti navrhla sama. Souhlasil okamžitě.

Postupně jsem se dozvěděla, že ani on neměl život lehký. Ve třiceti bojoval s rakovinou. A úspěšně.

"A kolikrát si v té době použil své heslo?", zeptala jsem se s úsměvem.

"Asi bych to ani nespočítal. Ale nikdy jsem si nepřipustil, že by to mohlo dopadnout jinak!"

V pětatřiceti se oženil a za rok se stal otcem. Chlapeček se ale nenarodil zdravý. Trpěl svalovou dystrofii a tento svět opustil ve třech letech. Rudolfova manželka situaci psychicky neunesla a spáchala sebevraždu.

"Tehdy jsem chtěl vykonat totéž. Ale nenašel jsem dost odvahy", svěřoval se mi. Nakonec, i když po delším čase, opět zvítězilo jeho heslo. Nechtěl být zbabělcem, který vzdá život bez boje. Pomohla mu práce a dobří kolegové. Než jsme se potkali, žil sám. Za dva měsíce od první schůzky se ke mně nastěhoval. Prožili jsme opravdu spokojená léta podzimu života. Před rokem mne opustil. Jak to tak u starších mužů občas bývá, probudila se v něm druhá míza. Současná partnerka je o třicet let mladší. Bylo to pro mne těžké, ale použila jsem také Rudolfovo heslo a znovu dala "hlavu vzhůru". Teď je mi pětapadesát. Zůstala jsem sama, bez dětí a příbuzných. Rudovi by bylo o pět více.

By bylo? Jak divné je hovořit o někom, kdo nám byl blízký, jen v čase minulém… Budu si muset zvyknout, že jinak už tomu nebude. Pomalu mi dochází, že to je opravdu realita. Do očí se mi derou slzy a já nechávám pláči volný průchod. Otázka, proč se to všechno muselo stát, zůstane nezodpovězenou.

Pohřeb se konal za týden jen v kruhu nejbližších přátel a známých. Teprve tam jsem se dozvěděla od Rudovy družky, že jej na přechodu srazilo auto a utrpěl vážná zranění. Když už to vypadalo, že všechno zvládne, skolila jej embolie plic. Přes okamžitou lékařskou pomoc se už z druhého břehu nevrátil.

Při poslechu nádherné písně Petra Spáleného "Až mě andělé", kterou měl Ruda moc rád a se kterou jsme se s ním všichni rozloučili, jsem měla pocit, že znovu slyším jeho podmanivý hlas, jak říká "hlavu vzhůru, děvče". I když mě bylo hrozně smutno, v tu chvíli jsem věděla, že i tuhle složitou životní situaci zvládnu. Od té doby jsem Rudovo heslo přijala za své a věřte nebo ne, opravdu funguje.

Téma týdne: "Hlavu vzhůru"

První nebo poslední?

Při prvním přečtení tématu týdne jsem zprvu nechtěla věřit svým očím. Na nový rok, první téma a takto smutné? Vůbec se mi to do tohoto období nehodilo. Ale po chvilce zamyšlení docházím k názoru, že vůbec nemusí jít o den života, spojený s naším úmrtím, i když to je první věc, která asi každého napadne.

Aniž si to uvědomujeme, prožijeme v našem životě mnoho posledních dnů. Ten první poslední den je den našeho narození. Nebo si myslíte, že takový den se může někdy ještě opakovat? Může se tak stát jenom v naší fantazii a tak první den našeho pohledu na svět můžeme považovat i za den neopakovatelný a tedy poslední. Když uplyne rok po narození, obvykle uděláme první nesmělé krůčky. I takový den, zejména naše maminka a rodina bere jako neopakovatelný. Podobným je pak první den ve školce, kde se nám líbí. Za několik roků to může být i ve školce den poslední. Každý z takových dnů je pro nás významný a neopakovatelný. Následuje první den ve škole, a jak jde život, také poslední den v základní škole. Tady končí první velká etapa našeho žití.

Později záleží na každém z nás, kolik prvních a posledních dnů nás ještě v životě čeká. Někdo se věnuje středoškolskému studiu, někdo učebnímu oboru. I tady strávíme první neopakovatelný den nástupu a posléze poslední den složením maturitní zkoušky nebo vydáním výučního listu. Vybraní jedinci se věnují vysokoškolskému studiu, opět s neopakovatelným prvním a po letech posledním dnem, stráveným ve škole a zakončeným obhajobou diplomové práce a promocí. Nepochybně jde o neopakovatelné dny, které si ve své paměti uchováváme stále.

Přichází druhá etapa života. Nástup do zaměstnání. První den v práci také ze své paměti nevymažeme. Pamatuji si dodnes, jak mne tam přivítali, vím stále i to, co jsem měla na sobě a jaké byly první dojmy prvého dne. Po hodně dlouhé době přišel i den, kdy jsem byla v práci naposledy. Pravda je, že tento den vyvolává trochu nostalgie a spoustu vzpomínek. Ale nedá se nic dělat. Čas je běžec dlouhým krokem a druhá etapa našeho života také není nekonečná.

Blížíme se k etapě třetí. Někdy se nazývá podzimem života. Ale alespoň pro mne vůbec není smutná nebo šedivá, tak jako podzim se svým uplakaným počasím bývá. Záleží na každém z nás, jak si svůj podzim života uspořádá a jak ho chce prožít. Optimismus a radost z každého krásného dne, prožitého v klidu a v kruhu svých milovaných je přitom základním stavebním kamenem. Svým způsobem k dobře prožitému podzimu života přispívají i naše koníčky, možná i psaní na tento blog.

Namítnete, že každá etapa má svůj cíl. Jistě máte pravdu. Až jednou skutečně rozběhneme etapu čtvrtou, nebojme se cíle. Vždyť z pomyslného ráje, kam se nakonec dostanou všichni dobří a možná i ti méně dobří lidé, se ještě nikdo nevrátil a musí tam být krásně!

Přeji všem čtenářům této úvahy krásný nový rok, hodně zdraví, štěstí a radosti.

Téma týdne: Poslední den mého života

Dlouhá cesta

Je krátce před vánočními svátky. Tyhle nejkrásnější svátky v roce vyvolávají u mne pocit nostalgie a vzpomínek. Dívám se z okna dětského pokojíčku, kde klidně spinká můj vymodlený Petříček. Jsou to už dva měsíce, kdy poprvé zakřičel z plných plic do tohoto světa. Odkláním zrak od liduprázdné ulice pod oknem. Světla lamp ozařují potemnělá auta, zaparkovaná před domem. Nesněží, jako už mnoho let předtím v tuto prosincovou dobu. Pomalu si zvykám na skoro jarní teploty a na opětovnou vidinu svátků na blátě, či jen tak na suchu. Skláním se nad malou postýlkou a pozoruji zvedající se hrudníček. Už jsem pomalu ani nedoufala, že takový pohled se mi někdy naskytne, ale nakonec se tajné přání moje i mého milovaného manžela splnilo. Letos to budou nepochybně nejkrásnější Vánoce, s živým dárečkem pod stromečkem.

Při pohledu na spícího Petříka se nemohu ubránit svým myšlenkám. Do jakého světa to vlastně vkročil? Jako každá milující máma bych mu dopřála svět ideální. Svět bez starostí, válek, násilí, plný pozitivních myšlenek, svět bez problémů. Ale na druhou stranu - pro každého jedince je ideálním světem něco jiného. Jaký svět pro tuto generaci bude tím ideálním, je těžké říci. Vím, že ideální svět se budu snažit mu dopřát v dětství. Pokud se nestane nic mimořádného nebo tragického, vím, že mu dopřeji dětství plné radosti, lásky, štěstí. Nakonec i já jsem takové měla. A i když moji rodiče se dívají na náš dnešní svět odkudsi shora, nedokážu na jejich milující náruč zapomenout. Splnili mi všechna moje dětská přání. Vzpomínám na kočárek s mrkací panenkou a krajkovými peřinkami, který mi přinesl Ježíšek. Vybavují se mi i první náramkové hodinky. To jsem chodila do druhé třídy a jako jediná už znala pojem času. Ten nádherný pocit radosti a štěstí se nedá vymazat z duše ani po mnoha letech.

Později v době studií mi rodiče a zvláště maminka, byli životními rádci. Mohla jsem se jim svěřit se všemi svými bolístkami a problémy. Samozřejmě, že občas také zahřmělo. Nějaký mráček na téměř jasné obloze se objeví vždycky. Dnes již vím, že měli o mne strach, když jsem chtěla ve svých šestnácti letech jít sama večer na diskotéku, nebo na první rande s klukem, o kterém byli přesvědčeni, že to musí být přinejmenším propuštěný kriminálník, soudě podle jeho dlouhých vlasů. Usmívám se. Tohle všechno člověk pochopí, až tehdy, když sám se stane rodičem…

Zaplaším nádherné vzpomínky a znovu se skláním nad oddychujícím Petříkem. Zlehounka, aby se neprobudil, ho hladím po tvářičce. Jaký asi má před sebou život? Když se tak rozhlédnu po dnešním světě, nezdá se mi příliš ideální. Kdykoliv otevřu noviny nebo pustím televizi, čtu a slyším převážně samé negativní zprávy. O tom, kolik zcela nevinných lidí dosud neznámí teroristé zase popravili mečem, kde vybuchla bomba a kolik lidí, poslouchajících koncert, to zabilo nebo zranilo. Vnímám, že se děje něco pro nás Evropany neobvyklého. Teroristické útoky, které ne náhodou evokují myšlenky na válku. Opět se vracím k rodičům. Oba zažili tu poslední. Z jejich vyprávění vím, že nikdy nechtěli už nic podobného prožít. Dokážu pro sebe a své dítě zabezpečit domov bez válečných útrap? Pevně doufám, že ano. Vždyť i tak bude mít nemálo starostí. V dnešní době, plné nejistot, není jednoduché sehnat stálé a alespoň trochu slušně placené zaměstnání. I mně to stálo nemalé úsilí, ale nakonec to dopadlo dobře. Díky i tomu, že pracuje i manžel, se dá na mateřské dovolené "přežít". Ale peníze jsou v tomhle případě pomíjející. První v pořadí hodnot bude vždycky Petříček. Bude studovat? Kdo ví. To všechno ukáže až čas a já jako máma pro to, aby se měl v životě co nejlépe, udělám maximum.

Petříček zavrní. Mrknu na hodiny. Jasně. Čas na kojení. Za hodinku je všechno za mnou. Teď, když Petříček už zase spokojeně oddychuje, si snad také na chvilku odpočinu a čeká mne pár hodin spánku. Tak krásné sny, můj milý!

Už se těším na Štědrý den a jeho rozzářená očička u vánočního stromečku. Pro letošní rok to bude pro něho ten jediný ideální svět, který snad alespoň trochu bude vnímat. Možná, že i on, tak jako dnes já, jednou zavzpomíná na svoje rodiče a jejich splněnou či nesplněnou představu ideálního světa a sám pro sebe si vytvoří ten pro něho ideální. Ale k tomu povede ještě hodně dlouhá cesta. Tak hodně sil nám všem a krásné Vánoce, Petříku!

Téma týdne: Ideální svět

Kam s ním?

"Cože? Co říkáš? Tobě snad přeskočilo!", hlasitě volám z kuchyně na svoji manželku Evu, která trojčí u televize v obývacím pokoji. Tvrdí, že jsem vyhrál. Ba co víc. Křičí, že jsem milionář. Nemůžu tomu uvěřit. Sázím Sportku už více jak dvacet let. Že by opravdu? Společně kontrolujeme vylosovaná čísla a můj tiket. Za tu chvíli jsem to stihl snad stokrát, než mi došlo, že jsem opravdu vyhrál více jak milion korun. Čekal jsem, že budu jako Eva. Nadšeně trojčit u televize. Ale nebylo to tak. Dostal jsem strach, co bude dál. Co udělám s takovou kupou peněz, které jsem v životě neviděl pohromadě?

"Petře, ty nemáš radost? Co je s tebou? Nemám ti zavolat doktora? Není ti zle?"

Eva se s obavami dívá na můj pobledlý obličej.

"Neboj, nic mi není. Jen mě to prostě zaskočilo a stále tomu nemohu uvěřit. Snad mi to dojde později, možná zítra. Ale ty to hlavně nikomu neříkej. Víš, jací jsou lidé. Závist by na sebe nedala dlouho čekat".

S Evou jsme vychovali dvě děti. Obě jsou již dospělé. Syn Ondřej vystudoval lékařskou fakultu a působí jako obvodní lékař v nedalekém městě. Zatím je svobodný. Dcera Jitka je čerstvě vdaná a v očekávání narození prvního potomka. Je učitelkou v mateřské školce. Moc se těšíme s Evou na naše první vnouče. Však už na to také máme svá léta. Já před dvěma roky oslavil šedesátku, Eva bude slavit letos Abrahámoviny. Těšil jsem se, že konečně si budu užívat života podle svého, společně s Evou. Zabývat se milionovou výhrou, která mi po zdanění zbyla, sice nepatří mezi nepříjemné starosti, ale znovu musím zopakovat, že v první chvíli mně to žádné nadšení nepřineslo. Navíc jsem měl opravdu strach, že Eva neudrží jazyk za zuby a za chvíli si o našem milionu budou cvrlikat i vrabci na střeše.

Měl jsem pravdu. Kdykoliv jsem se setkal v domě s ostatními nájemníky, dívali se na mne zvláštním pohledem. Všichni mi gratulovali, i když já pořádně nevěděl, proč. Vždyť vlastnit milion není žádná slast, navíc, když stále pořádně nevím, jak s penězi naložím. Stavět dům se mi v mém věku moc nechtělo. Na to, abych si dům nechal postavit firmou, jsem neměl. Milion by byl trochu málo. Neměl jsem ani pozemek, takže tuhle variantu řešení jsem ve svém nitru rychle zavrhl. Brát si úvěr, který by musely splácet nakonec i naše děti, také nepřipadalo v úvahu. S Evou jsme měli slušně zařízený byt a vždycky jsme předpokládali, že nám vystačí až do smrti. Nepatříme a nikdy jsme nepatřili k pěstitelům či zahrádkářům, nevlastnili jsme žádnou chatu ani chalupu. Tyhle koníčky nás nikdy nelákaly. Naším jediným společným majetkem kromě bytu bylo auto. Koupíme si nové? Nevěděl jsem. Má to vůbec ještě cenu? Naše autíčko, se kterým jsme jezdili na dovolené většinou po Česku, sloužilo stále dobře. Vyrazíme k moři? Možná, nebo spíš určitě. Evu pobyt u moře na rozdíl ode mne lákal. Já po žhavém slunci a válení se na pláži zase tak moc netoužil. Navíc létání jsem se hodně bál. Ale zřejmě budu muset strach z letu překonat, abych udělal Evě radost. Bude to dárek k padesátinám, rozhodl jsem se.

Když jsem své závěry sdělil Evě, zajásala. Věděl jsem, že bude mít radost. Co uděláme ale s penězi dál, mi neporadila. Všechno, včetně eventuelního nového auta jí připadalo tak trochu zbytečné. A utratit peníze jenom proto, aby se dostaly do oběhu, to už jsme nechtěli žádný z nás.

Věnujeme peníze dětem? To zcela jistě připadalo v úvahu. Ale proč zrovna teď hned? Obě mají svůj vlastní život, svůj vlastní byt. A kolik bychom jim chtěli dát? Všechno určitě ne, bránil jsem se Evinu návrhu. Co když my oba na stará kolena budeme také nějaké peníze potřebovat? Nikdy nevíme, jaké zdravotní komplikace nás v podzimu života potkají a jaké nepředpokládané výdaje nám mohou vzniknout. Nakonec jsme se shodli na tom, že Ondrovi i Jitce pošleme na účty třista tisíc každému. Určitě je užijí smysluplně, o tom nebylo žádných pochyb.

Luxusní dovolená na Kanárských ostrovech byla skvělá. Mohli jsme si dopřát cokoliv. Plná penze byla samozřejmostí. Bylo to po prvé, kdy jsme nemuseli "obracet a počítat každou korunu". Musím říci, že to byl opravdu příjemný pocit. Ale ve světě boháčů jsem se tak nějak necítil ve své kůži. Musí na to být žaludek, shodli jsme se tenkrát s Evou. Zvyk je železná košile, říká jedno ze známých přísloví. A já i Eva jsme byli celý život zvyklí žít vcelku skromně. Dnes by se řeklo, že jsme patřili k tak zvané "střední vrstvě", tedy ani chudí, ale ani moc bohatí. Zvyknout si na level o stupeň nebo dva výše, to zřejmě chvíli potrvá a kdo ví, jestli se dokážeme do jiné vrstvy vůbec adaptovat.

Když jsme se vrátili z dovolené, nevymysleli jsme už nic, kam bychom peníze rozumně investovali. Přispět na charitu? Nikdy to nepatřilo k našim prioritám. Nevěřil jsem totiž tomu, že peníze zaslané na jakýsi účet skutečně dorazí k tomu tolik potřebnému klientovi. Zbylých čtvrt milionu zůstalo na našem společném účtu a zřejmě nám poslouží jako přilepšení k důchodu, pokud se nějakého dožijeme. Nerudovská otázka "kam s ním" nám dala ale pořádně zabrat. A pak se řekne, že být milionářem přináší jenom samou radost…

Téma týdne: Kdybych se stal(a) milionářem

Nový začátek

"Počkej po padesátce!", říkávala moje maminka, v dobách, kdy já se blížila tomuto životnímu jubileu.

"Každý rok na sobě poznáš! Když se ráno vzbudíš a nebude tě nic bolet, bude to zázrak!"

Nevěřila jsem jí. Ale nenechala jsem na sobě nic znát. Nebudu jí přece brát její přesvědčení. Spolu jsme prožívaly krásný život. Vyhověly si navzájem ve všem a já si vůbec nedokázala představit, jaké to bude, až ona jednou "nebude". Většina lidí se domnívá, že je na takovou situaci připravená. Ale já musím říci, že opak je pravdou. I když samozřejmě vím, že nakonec nikdo z nás ze života nevyvázne živý, dostatečně připraveni na smrt nejsme nikdy. Vždycky nás překvapí. Dnes, kdy už ztráta drahé osoby přebolela, musím dát své mamince za pravdu. Každý rok po padesátce je opravdu cítit. A ten loňský bych opravdu nejraději vygumovala z paměti. Ale bohužel to nejde.

Žila jsem s manželem v panelákovém bytě v menším městě. Společně jsme vycházeli skvěle, vzájemný vztah byl dlouhodobý a pomalu jsme začínali plánovat, jak za rok společně oslavíme zlatou svatbu.

"Já nevím, Václave. Budeme vůbec nějakou zlatou svatbu pořádat? S rodinou, to určitě ano. Naše tři dospělé děti se už nemohou dočkat, až jim zase něco dobrého uvařím a upeču. Ale na radnici? Tam se mi opravdu nechce, co říkáš ty?"

"No, ještě máme rok na přemýšlení. Ale já bych do toho šel. Vždyť manželských párů s tak dlouhým soužitím zase tolik není. A zopakovat si manželský slib? Je to přece dojemné a krásné. Já bych to rád ještě jednou prožil. Ale teď to nebudeme řešit. Zatím to není moc aktuální, Aničko".

Měl jako vždy pravdu a raději jsme si pustili televizi, abychom přišli na jiné myšlenky. Začínalo jaro, když jsem ve schránce našla dopis ze zdravotní pojišťovny.

"Co mi můžou chtít?". Podivila jsem se a otevřela jej ještě cestou do bytu. Pozvánka na preventivní prohlídku, dočetla jsem se. Popravdě řečeno, nemám to ráda. Příznivcem preventivních prohlídek opravdu nejsem. Nemusím o sobě docela všechno vědět. Červíček "co kdyby" okamžitě začne v hlavě hlodat a já jsem spokojenější, když nic netuším. Václav je ale pravý opak. Vždycky se všech prohlídek zúčastňoval s předstihem. Snad to bylo dáno tím, že celý život strávil v armádě jako profesionální voják a tam pravidelné lékařské prohlídky byly povinností. Byl to také on, kdo mne tentokrát donutil na pozvánku reagovat.

"Alespoň budeš vědět, jak na tom jsi. A když se nic nenajde, budeš mít klid. Na nic si nestěžuješ, tak co se bojíš. Všechno bude v nejlepším pořádku, uvidíš!"

Mlčela jsem. Zatím jsem mu neříkala, že mne občas pobolívají nohy a co hlavně, špatně se mi dýchá. Nechtěla jsem, aby si dělal o mne starost. Možná je to jenom nějaké přechodné, ty změny počasí z tepla do zimy mně také nedělají moc dobře. Utěšovala jsem se v duchu, že to přejde tak nějak časem samo. Ale červíček pochybností hlodal čím dál tím častěji.

"Tak paní Rousková a máte to za sebou", přivítala mne moje obvodní lékařka. Pozvala si mne, protože měla už všechny výsledky z preventivních prohlídek pohromadě.

"Mám pro vás pár dobrých a jednu méně dobrou zprávu. Ale ani ta zatím nemusí vůbec nic znamenat!"

Začala jsem se bát, co se dozvím.

"Všechna vyšetření jsou negativní", slyšela jsem lékařku a chtěla si oddechnout.

"Až na rentgen plic", konstatovala dál a můj krevní tlak vystoupal v tu chvíli do závratných výšek.

"Tam je nějaký nález zřejmý, ale nemusí to být vůbec nic vážného. Pošlu vás na další vyšetření a potom uvidíme!"

"Je tam nádor?", zeptala jsem se potichu a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

"To potvrdí nebo vyvrátí další vyšetření!"

Lékařka vyplnila jakési doporučení a já se vypotácela z ordinace. V čekárně mě utěšoval Václav.

"Neboj. Uvidíš, že to nakonec bude dobré!"

V jeho očích jsem ale viděla cosi jiného. Bál se o mne. Rozhodla jsem se proto být statečná a dala mu za pravdu, že zatímní zjištění nemusí být tragické.

Bohužel tomu tak nebylo a já jsem po měsíci nastoupila do nemocnice na operaci s diagnózou rakoviny plic. Václav mne všude doprovázel a podporoval, stejně jako moje tři děti.

Operace dopadla nakonec dobře. Sice mám o kousek plic míň, ale hlavně, že je nádor pryč. Teď ještě přežít chemoterapii nebo ozařování. Václav mne při každé návštěvě ujišťoval, že to nejhorší mám už za sebou a teď všechno bude jenom lepší.

V nemocnici jsem trávila už více jak tři týdny. Rána se hojila pomalu. Zase jsem musela vzpomenout na maminku a konstatovat pro sebe, že měla pravdu, když říkala, že po padesátce je všechno složitější. Začalo mi ale být divné, že poslední týden Václav za mnou na návštěvu nepřišel a viděla jsem jenom své děti. I ony byly vážnější, než kdy jindy a moc se jim nechtělo mluvit. Rozhodla jsem se, že se musím dozvědět pravdu, stůj co stůj. Když už to bylo po třetí, co Václav nedorazil, nedalo mi to.

"Co je s Václavem? Moniko, řekni mi pravdu! Stalo se mu něco? A neříkej, že nic. Poznala jsem to na Pepovi i Jardovi, že se něco děje. Tak mluv. Chci vědět pravdu!"

Monika se na mne zadívala a já spatřila v jejích očích slzy.

"Víš mami, kluci mne pověřili, abych ti všechno řekla. Proto jsem tady dnes sama. Je to pro mne i pro tebe hodně těžké. Ale táta před týdnem dostal infarkt. Z ničeho nic se skácel doma. Náhodou jsem tam byla a zavolala mu hned záchranku!" Slzy se začaly hrnout proudem.

"No, dobrá, to se může stát. A kde táta leží? A jak mu je? Už je to lepší?" Otázky se ze mne hrnou jedna za druhou.

Monika pláče a ve mně se zastavilo srdce.

"Moniko, ty chceš říct, že …" nedomluvila jsem. Monika mne objala a to už jsme plakaly obě. Z přerývané řeči jsem se dozvěděla, že mého milovaného Václava sanitka už nedovezla do nemocnice živého.

"Kluci teď zařizujou pohřeb, mami. Chtěli by, abys taky mohla na pohřeb jít. Budeme se o tom bavit s doktorem, jestli tě pustí, nebo ne!"

Nemohla jsem to pochopit. Co se to stalo? Jak budu teď žít? Nemocná a sama v bytě? Co to bude za život? Má vůbec cenu dál žít? Takové, a upřímně řečeno i horší myšlenky mne napadaly, když Monika z nemocnice odešla. Tolik jsme ještě měli s Václavem společných plánů. A najednou jsou prostě pryč, jakoby nikdy nebyly…

Smířit se s tím bylo pro mne opravdu těžké. Mnohokrát, a to i po úspěšné chemoterapii, kdy už jsem byla doma, jsem chtěla ze života utéci. Ale nikdy jsem nenašla dostatek odvahy. Jsem prostě srab a moc dobře to o sobě vím. Po nějaké době, kdy ta největší bolest z nečekaného úmrtí manžela už odezněla, jsem si uvědomila, že vždycky je pro co žít. Vždyť jak nádherné je, když vás vnoučata osloví "babičko" a vidíte, že vás milují. A to oslovení by mně určitě chybělo a vnoučata bych tady na tom zatraceném světě přece nemohla jen tak zanechat. Rozhodla jsem se proto pro nový začátek svého života. Byl sice hodně složitý, ale dnes vím, že stál za to.

Téma týdne: Jak (ne)utíkat ze života

Anonym za všechny peníze

Krásný letní den. Letošní léto bylo opravdu jako vymalované. S manželkou jsme výjimečně trávili dovolenou v Čechách, Užili jsme si koupání u přehrady a krásné relaxace v nedalekých lázních. Musím přiznat, že v posledním roce se mně v podnikání ve stavebnictví opravdu dařilo. Není to ale jednoduché. Spousta starostí byla samozřejmostí. Přesto se zdálo, že konečně po letech bude všechno v nejlepším pořádku. Ale osud tomu chtěl jinak.

Pomalu se schylovalo k podzimu, když jsem jednoho dne zaparkoval svoje auto před domem. Vůně smažené cibule se linula až ven a já už se těšil na něco dobrého k večeři.

"Máš tady poštu, Rudolfe", přivítala mne moje Andrea a položila na stůl svazek dopisů. Znal jsem to. Samé faktury a složenky. Jen poslední dopis byl zvláštní. Adresa byla nalepená na obálce, písmena odkudsi vystříhaná. Když jsem dopis otevřel, nestačil jsem se divit. Anonym. Psaný na hodně starém psacím stroji, soudě podle typu písma. Upozorňoval mne, že moje podnikání brzo skončí, že se postará, abych nepřežil. Pokud bych se snad chtěl zachránit, mám doručit sto tisíc korun na místo, které bude určeno v dalším dopise. Podepsán "přítel". Nebral jsem to moc vážně. Manželce jsem raději nic neprozradil a dopis roztrhal. Nějaký závistivec, nebo šprýmař si ze mě dělá srandu, pomyslel jsem si. Týden se nedělo nic. Skoro jsem už na anonym zapomněl. Další pozdrav neznámého anonyma na sebe ale nenechal dlouho čekat. Tentokrát jsem jej našel v poštovní schránce sám. Adresa stejná, jako minule.

"Tak tys mne asi nebral vážně, co? Tak poslouchej ty podnikatelíčku. Zítra ráno bude pod tvým milovaným autíčkem bomba. Nastartuješ a bum. Pak se děj vůle boží. Přežiješ, nebo taky ne. Ale těch sto táců pořád platí. Když je včas doručíš, rozmyslím si to. A to ti říkám. Žádná policie! To by byl tvůj definitivní konec". Následoval popis místa, kam jsem měl během dvou hodin doručit požadované peníze. Dopis opět podepsal "přítel".

I když jsem nebyl žádný třasořitka, zmocnil se mne pocit strachu. Co když to ten vyděrač myslí vážně? Co udělám? Odvezu svoje auto do garáže? Pomůže mi to? Co když ví, kde mám garáž a já mu jenom usnadním jeho úmysl umístit do auta bombu? V garáži by to měl přece daleko klidnější, než jenom tak na ulici! Půjdu na policii? Co když mne sleduje a ublíží mi? Těžká volba, ale rozhodnout jsem se musel opravdu sám. Andreu jsem chtěl ušetřit podobných starostí, i když strach jsem měl i o ni. Zbývaly mi necelé dvě hodiny, kdy jsem si mohl být jistý, že s autem mohu odjet bez rizika. Vymluvil jsem se Andree na firemní povinnosti a odjel do města. Zaparkoval jsem na rušném náměstí a na mobilu vymačkal 158. Když se ozvala policie, ulevilo se mi a ve stručnosti jsem vylíčil, oč mi jde.

"Zůstaňte na místě, pane Baroch. Přijedeme za vámi", ujistil mne podle hlasu mladší policista.

Ještě v autě jsem mu ukázal výhružný dopis.

"Nemáte nějaké nepřátele? Nevíte, kdo to mohl psát?", ptal se mne mladý praporčík, který se mnou dojel na policejní služebnu.

"Vůbec nemám potuchy. V podnikání se mi daří dobře, o žádných nepřátelích nic nevím, problémy v práci s nikým nemám. Je to asi nějaký závistivec nebo šprýmař", sděloval jsem svůj názor.

"Na šprýmaře bych to zrovna netypoval. Tohle už není žádná legrace!"

Trvalo jen chvilku, než se policisté shodli na dalším postupu.

"Bude nejlepší, když požadavek vyděrače splníte. Peníze vám dáme v obálce a dovezete je tam, kam chce. Samozřejmě pojedeme za vámi. Nebojte se. Nepozná nic", ujišťovali mne, ale ve mně i přesto byla malá dušička.

Vůbec jsem nezkoumal, co bylo obsahem obálky, kterou mi policisté předali. Možná tam opravdu byly požadované peníze. Ale mne v té chvíli zajímalo pouze to, aby mi nikdo neublížil, a v pořádku jsem se vrátil domů. Peníze jsem měl s obálkou dát do odpadkového koše před domem číslo 45 v nedaleké ulici. Nikdy jsem se necítil tak špatně, jako právě tehdy. Před dům jsem dojel ještě před uplynutím dvou určených hodin. Odpadkový koš byl před domem jediný a nemohl jsem nic splést. Vystoupit z auta mi však chvilku trvalo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, zda neuvidím nějakou osobu. Ale bylo zde dočista prázdno. Jako by se všichni lidé schovali ve svých bytech a báli se vystrčit nos. Koukal jsem i po oknech výškového domu. Ale nikoho jsem nezahlédl. Bylo krátce po desáté hodině večer. Tma se už dala krájet.

"Tak Rudolfe. Přece se toho vyděrače nebudeš bát", utěšoval jsem sám sebe. Rychle jsem otevřel dveře auta, doběhl ke koši a vhodil do něho obálku. Kdybych se v tu chvíli otočil, všiml bych si, že v jednom z oken v pátém patře se pohnula záclona a kdosi vyhlédl na ulici. Ale měl jsem docela jiné starosti. Snad ještě rychleji jsem nasedl do auta a odejel pryč. Oddechl jsem si. Policisty jsem za sebou neviděl, či spíše jejich civilní auto nepoznal.

Doma jsem zaparkoval na obvyklém místě.

"Kde jsi byl takovou dobu? Ty se do tý práce nastěhuj a mně tady nech fotku, abych věděla, jak vůbec vypadáš!", durdila se na mne moje milovaná Andrea. Teď už nebylo co skrývat a tak jsem jí vylíčil všechno, co se stalo.

"A co bude ráno? Co když opravdu budeš mít v autě bombu?", obávala se.

"Neboj. Policie o všem ví. Do auta si pro jistotu ráno nesednu, dokud ho neprohlídne nějaký odborník. A teď už pojď spát. Za chvíli bude půlnoc."

Tu noc jsme toho oba moc nenaspali. Strach, že se opravdu něco stane, byl silnější, než únava z celého dne.

Ráno před osmou někdo zazvonil. Vykoukl jsem z okna. Na ulici stálo policejní auto a za dveřmi můj známý praporčík.

"Dobré ráno, pane Baroch. Vaše auto teď prohlédne pyrotechnik. Půjčíte nám klíče?"

Řekl jsem, že půjdu s ním a v rychlosti se oblékal.

"Mimochodem pane Baroch, toho vašeho vyděrače už máme. Sedí u nás na oddělení a nejspíš skončí ve vazbě!"

To už do předsíně bytu přišla i manželka.

"A smím vědět, kdo to je?", ptám se.

"Samozřejmě! Říká vám něco jméno Mirek Pošmourný?"

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Je to už pět let. Tehdy přetekla moje i manželčina trpělivost a našeho adoptovaného syna Mirka Pošmourného, kterého jsme vychovávali od dětských let, jsme z našeho bytu vyhostili. Nebylo se čemu divit. Propadl drogám, hrám na automatech, zanechal studia na střední škole a samozřejmě ani nikde nepracoval. Ba co hůř, ani pracovat nechtěl. Proč taky. Vždy jsme ho s manželkou nějak zabezpečili, aby nebyl bezdomovcem a schovali tak tento náš "výchovný nezdar" před zvědavými sousedy. S povahou určitých lidí prostě nic nenaděláte. Zděděné geny po biologických rodičích zřejmě udělaly své. Trpělivost přetekla, když si Mirek z našich úspor většinu vypůjčil, samozřejmě bez našeho souhlasu. Náš byt opouštěl kupodivu celkem v klidu. Zřejmě věděl, kdo se ho ujme. Jeho poznámku, že o něm ještě uslyšíme, jsem tehdy vůbec nebral vážně. Už rok a půl jsem ho neviděl. Nepřihlásil se k nám, nevolal, nepsal. Vůbec jsem netušil, kde se zdržuje a popravdě řečeno mi to bylo jedno. Přestal jsem se tím problémem zabývat. Mirek se pro mne stal uzavřenou kapitolou.

"Pro Krista! Mirek?", manželka tomu nemohla uvěřit.

"Už to tak bude. Přišel si pro obálku a zpátky domů se už nedostal. Prý se vám chtěl pomstít. Já jsem sice nepochopil za co, ale podle mého spíše potřeboval peníze. Drogy a hrací automaty ho dodnes neopustily. Hlavně, že všechno dobře dopadlo a teď budete mít nějakou dobu určitě klid!"

Jak jsem se později dozvěděl, Mirek vyfasoval za vydírání a prodej drog nepodmíněný trest. Ještě dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že syn, byť adoptovaný, je schopen i cestou anonymu tolik ubližovat. Ale takový je už občas bohužel život.

Téma týdne: Anonymita