Život je kolotoč

 KAPITOLA PÁTÁ

„Veroniko?“, ozývám se, když slyším zarachotit klíče v zámku domovních dveří.

„Kdes byla tak dlouho? Na transfúzce přece jsou jenom do dvou a teď je skoro půlnoc! Měla jsem o tebe strach!“

 „Ale mami! Copak jsem nějaká malá holka? Nedávno mi bylo čtyřiadvacet. To už mnohé moje spolužačky mají děti minimálně v mateřské školce. Trošku jsem se zdržela s Pavlem, víš?“

 „Pavel? Kdo to je? Nikdy jsi o něm nemluvila! Že by nějaká láska, tedy konečně?“

 „To ne, mami. Znám ho právě z transfúzky. Asi třikrát jsme se tam setkali, když jsme byli dávat krev. A dneska mě pozval na skleničku a zapovídali jsme se.“

A kdo to je? Víš, co dělá? Není to nějaký lump? Dneska je všechno možný! Zblbne holce hlavu a pak ji okrade nebo znásilní“.

Proud mých zvědavých otázek nemá konce. I když si uvědomuji, že právě tohle jsem u své matky nesnášela, nejsem k zastavení.

„Mami, vzpamatuj se. Tady nejsi ve škole a nemusíš mi přednášet jako malým dětem! Pavel je synem našeho starosty, a pokud vím, studuje dálkově vejšku.“

„Jo? A kterou?“

 „Mamko, tady nejsem u výslechu. Já to prostě nevím. Říkal, že dělá v nějaké soukromé firmě a přitom studuje. Zbývá mu poslední státnice, diplomka, obhajoba a bude magistr. Ale víc o něm opravdu nevím! Snad jen, že je to hezký a příjemný kluk. Stačí, ty moje vyšetřovatelko? Jsi horší než babička!“

 „Jen aby ses nezbláznila. Mám prostě o tebe jenom starost, abys nedopadla nějak blbě. To je hned!“

 „Jsem dost utahaná. Půjdeme spát, co říkáš?“

    Souhlasila jsem. Opadlo ze mě napětí, když Veronika v pořádku dorazila. Za chvilku už spokojeně oddychovala ve svém pokoji.

    Ráno mne probudil nepříjemný zvuk budíku.

„Bože, zase vstávat. Půl šestý. Kdo si to vymyslel, vstávat takhle brzo“, žehrám na svůj úděl. V kuchyni slyším Veroniku.

 „Co tady strašíš tak po ránu?“

„Dělám sice od sedmi, ale chci si dát dobrou snídani a tak jsem vstala dřív. Dáš si kafe?  A míchaná vejce? Přidám víc na pánev!“

 „Taky vstáváš nějak dřív, ne? Škola je přece až od osmi!“

 „Mám ještě v kabinetu pár příprav na hodinu, zapomněla jsem to přinést domů, tak tam chci být trochu dřív, víš?“

 „A kdy se dneska vrátíš?

„ Učím do dvanácti, pak je porada, doufám, že do čtyř to stihnu. A ty?“

 „Taky tak nějak. Dělám do dvou, v půl třetí mám sraz s Denisou, slíbila jsem jí, že zajdeme na kafe a snad to také do čtyř zvládnu.“

To už se obě ve spěchu oblékáme. Venku je patnáct pod nulou, navíc drobně sněží. Polovina února, zima jako na Sibiři. Ještě čepici, nezbytnou šálu, společný pohled do zrcadla na předsíni a zamykáme.

 „Už aby bylo teplo, viď mamko?“

 „Hm. Taky mě to nošení všelijakých svetrů a kabátů štve. Ale co naděláme, budeme to muset ještě chvilku vydržet!“

Je krátce po půl sedmé, když vycházíme z domu a naše cesty se rozdělují.

   Cestou do školy moje myšlenky zalétají k Michalovi. V posledních třech týdnech se neozval, měl vypnutý mobil a nepodařilo se mně ho kontaktovat.

 „Že by marodil?“, říkám si sama pro sebe. Ještě se nikdy nestalo, že by se tak dlouho neozval. Třeba mu do toho něco vlezlo, utěšuji se. Má moc práce, kdo ví. Kdybych alespoň věděla, co dělá. Ale já ho prostě jednou překvapím. Rozjedu se za ním na Šumavu a uvidíme. Nějakou dobu to ještě potrvá. V mrazivém počasí se mně nikam nechce. Jsem už prostě starší a přiměřeně pohodlná ženská. Možná je na tom stejně. Přimrznul někde na své chalupě a nemůže ven. Vydržím ještě chvíli. Třeba se urazil, když jsem ho viděla, jak se hrabe v mých věcech a dala jsem najevo, že se mi to nelíbí. Nacházím stále další důvody k tomu, proč se Michal neozývá. Ale moje druhé já s tím moc spokojené není.

 „Je to divné, jindy ti volal dvakrát denně“, zní mi v uších, když zavírám za sebou dveře školního kabinetu a usedám ke svému pracovnímu stolu.

 Den proběhl stejně jako každý jiný. Moji prvňáčci jsou normální chlapci a děvčátka, občas si zazlobí, jako každé dítě. Docela mě dostal Honzík, který přišel do školy pozdě. Když jsem se ho zeptala, proč, podíval se na mne svýma nevinnýma černýma očima a tichým hláskem pronesl, že vyšel pozdě z domu. Nechtěla jsem to nechat jen tak a tak jsem se zeptala, proč nevyšel dřív, a s napětím čekala, co z něj vypadne.

„Paní učitelko, když na to už bylo taky pozdě…“. A pak takovému filištínovi dejte černý puntík do notýsku. Zmohla jsem se jenom na to, abych mu vysvětlila, že do školy musí chodit včas.

  Ve sborovně bylo nedýchatelně. Přicházím jako poslední.

„Copak Jano? Prvňáci zdržovali?“

Lucie Šmahelová byla ředitelkou základní školy už šest let. Poctivá, rozumná ženská, která vždycky měla pochopení nejen pro své žáky, ale i pro svoje podřízené.

„Promiň, Lucko! Prvňáci nezdržovali. Ti už jsou dávno v družině nebo doma. Ale zdržovala Veronika, tedy telefonem. Znáš to. Zavolá v tu nejnevhodnější dobu, že v obchodě, kde právě je, mají naprosto senzační boty, na které pochopitelně nemá dost peněz. A tak jsem řešila, kde se vezmou, víš? Omlouvám se ještě jednou, že jste na mě museli čekat. Ale když už jsi narazila na moje prvňáky, musím dát k dobru historku s Honzíčkem Pešků, který dneska přišel pozdě.“

   S humorem líčím Honzíčkův příběh, kterému se všichni od srdce zasmáli.

 „Rozumbrada jeden“, Lucie se hlasitě směje a sahá po svých pracovních poznámkách o programu dnešní porady.

„Abychom se také dostali k pracovním záležitostem – každému z vás rozdám pokyny ministerstva školství k řešení záškoláctví. Prostudujte a budeme podle něj postupovat. Připomínám ještě naprostý zákaz fyzických trestů. To je vám určitě jasné že? Máte k tomu někdo něco? Kolega Petr snad?“

    Petr Kolář, učitel na druhém stupni, zkušený a dlouholetý praktik, se hlásí o slovo.

   K tomu se nedá nic dodat. Snad jen to, že dneska se učitel skoro bojí těm výrostkům větším, než já, něco říct. Natož, aby se jich nějak dotkl. Kde jsou ty časy. Za mého dětství, když jsem něco provedl, učitel mě pleskl přes ruce nebo zadek, odvedl mne k rodičům, kde vylíčil, co jsem provedl a táta mi ještě pěkných pár přidal se slovy „škoda rány, která padne vedle a pane učiteli, klidně mu naložte, když bude zlobit. Máte můj souhlas“. Použít tuhle metodu dneska, tak na učitele rodiče podají trestní oznámení. Je prostě jiná doba. Ale někdy je to opravdu o nervy, však to znáte všichni. A záškoláctví? To je jeden z nejhorších hříchů našich žáků. Od nevzdělanosti je jen kousek k trestnému jednání. U nás a pochopitelně v rodině, všechno začíná. Takže kolegové, věnujme této věci opravdu velkou pozornost“.

  Děkuji kolegovi za jeho názory a teď ještě několik organizačních záležitostí..“

 Koukám na hodinky a okrajově vnímám, že další měsíc se bude ve škole provádět rekonstrukce šaten a o prázdninách se bude malovat. Pomalu se blíží půl čtvrtá a já trnu, protože ve čtyři jsem si dala sraz s Veronikou u obchodu s obuví, s tím, že jí botičky koupím. Lucie naštěstí přidala na tempu a tak krátce po půl čtvrté vycházím ze školy a spěchám k nedalekému obchodu. Už z dálky vidím Veroniku s Denisou postávat před výlohou.

„Ahoj děvčata! Tak ukaž ten tvůj zázrak!“, obracím se na Veroniku. Její ukazováček významně směřuje k vystaveným lodičkám ve výloze.

„Tady ty, mami. Řekni, nejsou boží?“

V duchu si říkám, že „boží“ je na nich akorát cena, ale nahlas nemůžu Veronice zkazit její radost.

„Jsou hezké. Sahám do kapsy kabátu pro peněženku a za chvíli už Veronika svírá v dlani potřebný obnos.

„Půjdu teď domů. A kam vy, děvčata?“

„Ještě jsme nestihly to slíbené kafe, tak zajdeme. Potom přijdu domů na večeři. Jo, a díky za prašulky!“

„Tak se mějte a večer nashle!“, loučím se s děvčaty a spěchám na tramvaj, která právě přijíždí na zastávku.

xxxxxx

V poloprázdné kavárně je příjemně útulno a teplo.

„Tak Veroniko, kdy už mi konečně představíš také nějakého tvého přítele?“, Denisa míchá horkou kávu a hledí na mne zkoumavým pohledem.

„Neříkej, že ti takový kamarád nechybí. Já mám zrovna večer rande s Danem, víš, to je ten, co jsem si s ním psala po internetu. Jsem zvědavá, jestli přijde a jestli se vůbec poznáme. Alespoň bude nějaká sranda! No a co ty?“, vrací se ke své původní otázce.

 „S Danem?“, vyhýbám se přímé odpovědi.

„Pokud vím, tak nedávno jsi měla rande s Robertem, předtím jsi mluvila o Mirkovi, nepřeháníš to?“

„No, co. Mladá jsem jenom jednou a mládí si musím užít. A ty předchozí známosti? Byly právě jen na jediný večer. Nemělo význam to více rozvíjet. Uvidím, zda Daniel bude ten pravý pro mne. Ale neutíkej od tématu. Co ty?“

 „Já nevím. Zatím pro mne žádný nevyrostl“, směji se.

„Psát na seznamky si netroufám, mám trochu strach, abych nenatrefila na nějakého úchyla. Na úřadě jsou chlapi vzácní, a pokud už tam nějací jsou, tak by mi mohli dělat tatínky. A o takové já nemám zájem. Jediný, kdo mě trochu zaujal, byl nedávno Pavel. Potkali jsme se na transfúzce, kde byl dávat krev jako já a skončili jsme spolu u skleničky“.

 „A to je všechno? Proč ses nesnažila o víc, když se ti líbil?“

 „Ty si taky myslíš, že je všechno tak jednoduché. Je to syn našeho starosty a je zadaný. Chodí prý s nějakou Maruškou.  Tak jak bych se mohla o cokoliv snažit?“

 „Když chodí s jakousi Maruškou, přece ještě neznamená, že po nějaké době může chodit s Veronikou ne? Využij svých ženských zbraní. Přebrat někomu kluka přece nemůže být tak složité. Napiš mu esemesku, sejděte se, co ti mám radit. Určitě si poradíš sama. Jen najít odvahu a jít do toho“.

 „A ty si myslíš, že já mám jeho mobil? Povídali jsme si jenom chvilku a navíc, když řekl, že chodí s Maruškou, tak jsem jeho telefon ani nechtěla. Nerada lezu někomu do zelí!“

„Bože, Verčo! Přece když mi někdo, s kým sedím u skleničky chce dát svůj telefon, ještě není, jak ty říkáš, „lezení do zelí!“ Když budeš takhle pokračovat, budeš sedět jako panenka v koutě a žádnej si tě nevšimne. Když už kluk nemá snahu cokoliv podniknout, tak musíš nějakou aktivitu vyvinout sama. Taková je dneska doba, víš?“

 „Díky za školení. Snad se s ním ještě někdy uvidím a vzpomenu si na tvoje rady.  Ale teď si dám ještě pařížák. Musím přece nějak oslavit ty nové botičky, ne? Dáš si taky?“

   Denisa přikývne a za chvilku si pochutnáváme na čerstvém dortíku.

„To už je pět? Uteklo to. Budu muset jít, v sedm mám rande, tak abych se stihla ještě trochu vykrášlit.“

    Společně vycházíme do mrazivého podvečera. Přeji Denise příjemný večer a vydávám se na cestu k domovu. Myšlenky na to, co říkala Denisa, se mi honí hlavou pořád dokola. Vím, že má v něčem pravdu. Ale najít odvahu udělat první krok, to je pro mne zatím neřešitelný problém.

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA ČTVRTÁ

   Připadá mi, že zvonek drnčí nekonečně dlouho. Mráz zalézá za nehty a já znovu mačkám tlačítko. Konečně slyším známý hlas.

„Terezo, to jsem já, Jirka. Můžu dál?“

 Ozve se bzučák a vstupuji do domu. Tereza mne již očekává mezi dveřmi svého bytu.

 „Jirko? Co tady děláš? Stalo se něco? Potřebuješ něco? Pojď dál. Nebudeme to řešit tady na chodbě“, otevírá dveře do široka, když vidí, že se snažím reagovat.

 „Ahoj. Promiň, že tě tak přepadám. Ale doma to nebylo k vydržení. Pohádali jsme se s Olgou, víš? Proto jsem tady. Můžu k tobě na chvilku?“

 „Na ulici a do mrazu tě přece nevyženu. A příčinou té hádky jsem byla snad já?“, ptá se opatrně, i když to tak nějak podvědomě tuší.

„Dáš si kafe?“, pokračuje, aniž čeká na jakékoliv vysvětlení.

 „Rád. A kdybys měla něco k tomu, nezlobil bych se. Nestihl jsem ani večeři“.

 Zasměje se.

„Jako bych to tušila. Chtěla jsem sice mít kuře ještě na zítra, ale nevadí.“

 Vytahuje z trouby čerstvě upečené kuřátko, které voní po celé kuchyni. Za chvilku už máme oba před sebou slušnou porci s čerstvým chlebem.

 „Tak povídej konečně“. Příčinou té hádky jsem byla opravdu já?“

 „Taky. Žárlivost – to je strašná věc. Olga si myslí, že jsi moje milenka, víš?“

 „A nejsem?“, zareagovala se širokým úsměvem.

„Zatím fakt nejsi. Sama říkáš, že se nechceš zaplétat se ženatým chlapem a já se to zatím snažil respektovat.“

 Pohladil jsem ji po vlasech a se zalíbením pozoroval, jak její tvář rudne. 

„Ale co není, může být. Seš hezká holka, to je marný.“

    Pozoroval jsem, co tahle poznámka s Terezou udělá. Pravda je, že jsem u ní v bytě, kde žila docela sama, nebyl po prvé. Ale vždycky to bylo jen pracovně, kdy bylo třeba dotvořit a pročíst moje projevy pro různé příležitosti. Věděl jsem dobře, že na tuhle činnost je Tereza zvlášť dobrá.

 „Olga by mě chtěla mít pořád doma. Nemůže pochopit, že jako starosta mám i jiné povinnosti, nejenom ty v kanceláři. Snažil jsem se jí to už mockrát vysvětlit, zatím marně. Jo a potom, viděla mě, jak kupuju pro tebe kytku a viděla tě s ní odcházet. Budeme si muset příště dávat větší pozor. Je zbytečné zadávat příčinu k nějakým svárům neopatrným postupem, ne?“

 „Tak teď tomu nějak nerozumím. Navštívíš mě, sníš mi zítřejší oběd, tváříš se, jako bys tady chtěl zůstat a na druhou stranu tvrdíš, že si musíš dávat pozor, aby tě tvoje manželka se mnou neviděla. Tak jak si to vlastně do budoucnosti s náma dvěma představuješ?“

    Tereza udeřila hřebíček na hlavičku. Přesně tohle jsem ještě sám nevěděl. Na jednu stranu jsem nechtěl ztratit Olgu, která dobře vařila, perfektně nažehlila moje košile a pokud ji nechytila „blbá nálada“, neměli jsme spolu problém. Na druhé straně Tereza byla mladá, krásná holka, která se mi líbila čím dál víc a určitě by při společenských akcích, kterých jsem se musel zúčastňovat, lépe reprezentovala.

 „Nechci tady zůstat. Promiň. Zatím všechno chce svůj čas. Nejsem ještě rozhodnutej, jak to všechno budu řešit. Prozatím mi to vyhovuje takhle. A s těmi květinami? Nemusíme přece nosit dříví do lesa. Nechci mít doma peklo a neustále se dohadovat. Rozumíš?“

 Zadívala se na mne pronikavým pohledem, tentokrát bez ruměnce, který jí tolik slušel.

 „To si opravdu myslíš, že mne budeš jenom obletovat, občas s kyticí v ruce a já ti budu sloužit, vyvařovat, obskakovat tě nejenom v práci, ale i doma? Tak to se mýlíš, Jiří. Vy chlapi jste všichni stejní. Sotva se vyskytne nějaký problém, zalezete a hlavu strčíte do písku, jako pštrosi. Jenom nic neřešit, nechat všechno tak jak to je, ať se to tomu druhému líbí, nebo ne, že? Pochop zase ty mě. Oproti tobě jsem svobodná, pětadvacetiletá a snad i hezká holka. Nepotřebuju se zahazovat s takovým zbabělým páprdou, jako seš ty, který ze mne chce mít jenom utěšitelku, když mu bude těžko na duši. S přehledem bys mohl být mým tátou. Přesto jsem si myslela, že víš, že se mi líbíš a že jen čas ukáže, zda naše vztahy se rozvinou do širších rozměrů. Naznačoval jsi to dost dlouho a dost často. A nejen těma kytkama…“

    Odmlčela se. Její dlouhá, s patřičným akcentem pronesená řeč mi vyrazila dech. Netušil jsem, že ke mně cítí něco hlubšího než já k ní. Znovu jsem si uvědomil, že budu muset tuhle situaci řešit. Ale jak? O rozvodu s Olgou jsem zatím neuvažoval. Její hádky mne ovšem vysilovaly a také jsem je nechtěl do nekonečna poslouchat. Pokud si Terezu v úřadě nechám, vím, že se neubráním tomu, abych ve svých pokusech ji získat, ustal. S ohledem na dnešní zjištění by mi to vlastně ani moc práce nedalo. Myšlenka, mít s ní potomka, se mi vracela každou chvilku. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že na miminko jsem už trochu starej a nebylo mi jasné, jak bych to vysvětlil doma. Propustit jsem ji také nechtěl, byla výjimečně schopná a nikoho jiného jsem si na jejím místě představit nedokázal.

„Tak co mlčíš?“, Tereza se nadechla k dalšímu proslovu.

„To mi nemáš co říct?“

 „Promiň. Dnes je asi špatný den k vysvětlování. Jsi rozčilená, ani já dnes nejsem dobrým společníkem. Nerad bych ti řekl něco, co by mne i tebe později mrzelo. Nechme si trochu času na to, abychom si ujasnili každý sám v sobě, co vlastně chceme a jak to budeme dál řešit. Souhlasíš?“

   V Terezčiných očích se zaleskly slzy.

„Vždyť to říkám. Pštros s hlavou v písku. Ale když chceš čas, máš ho mít. Ale ne u mne. Večeři i kafe už si dostal. A teď mne nech. Chci být sama. Ahoj.“

    Pochopil jsem, že mám vypadnout a na ulici jsem se ocitl vzápětí. Mráz zalézal do špiček prstů. Otevřel jsem dveře svého auta a zapnul motor a topení. A kam teď? Obě moje ženy mne dnes vyhodily. Je devět večer. Domů se mi ještě nechce, stejně bych poslouchal jen výčitky.

   V hospodě „U Ševců“ bylo poloprázdno. Posadil jsem se stranou k volnému stolu a dal si nealkoholické pivo. Snad mi pomůže odpovědět na to, jak budu do budoucna řešit svoje soukromé záležitosti. Chvilku jsem se rozhlížel po lokále a moji pozornost upoutal pár mladých lidí svým hlasitým smíchem. Zadíval jsem se pozorněji.

„Sakra – to je přece Pavel! A s nějakou mladou a hezkou holčičkou. Že by to byla Maruška, o které hovořila moje žena?“, uvažuji pro sebe a nechci svého syna v jeho jistě zajímavé diskuzi rušit. Můj pohled však zaujal neznámou slečnu a vzápětí se na mne podíval i Pavel.

 „Jé tatí, ahoj, neviděl jsem tě. Můžeme k tobě ke stolu?“

Přikývl jsem a Pavel s neznámou kráskou se dvěma sklenicemi coca-coly přisedl ke mně.

 „To je Veronika“, představil mi Pavel svoji společnici.

„Povídala mi, že na ni čumí nějaký dědek, tak jsem se otočil a uviděl tebe“, zasmál se.

 „Veronika Kosandová“, těší mě“. Dívka mi podala ruku a já chvilku přemýšlel, odkud ji znám a kde jsem ji viděl. Ale nahlas jsem musel reagovat na Pavlovo špičkování.

 „Já ti dám dědka, ty cucáku jeden. Aby ti dědek ještě nebyl jednou dobrej!“

 „Ale tatí, to byl přece vtip. Veronika netušila, že je to můj táta, kdo po ní kouká“.

 „Promiňte. Nepoznala jsem vás hned“, Veronika se napila ze své sklenice.

„My se známe? Lépe – vy mě znáte?“, podivil jsem se.

„Jasně. Dělám na podatelně u vás na úřadě. Moc jsme se osobně neviděli, to je pravda, snad asi dvakrát za tu krátkou dobu co tam jsem“.

„No ano, i já jsem přemýšlel, že jsem vás už někde viděl. Tak teď už aspoň vím, odkud vítr fouká!“

  Znovu jsem si uvědomil, jak málo znám svoje podřízené úředníky. Budu se v tomhle směru rozhodně muset polepšit.

   Veronika se krátce poté rozloučila.

„Promiň Pavle. Musím už domů. Máma by měla o mne starost, kde jsem. To víš, dvě ženské samy doma. Ahoj a díky za pozvání“.

    Zůstal jsem s Pavlem u stolu sám.

„Ty s ní chodíš? Máma mi říkala, že máš teď nějakou Marušku! Tak jak je to s tebou ty donchuáne?“

 „S Veronikou jsem se setkal na transfúzce. Byla tam darovat krev jako já. A tak jsem ji pozval na skleničku. Je na tom snad něco špatného?“

 „Ale na to jsem se tě neptal!“

 „Tatí, tak s touhle opravdu, tedy zatím, nechodím. Máma měla pravdu, když ti říkala o Marušce. Ale to taky není nic vážného. Je vdaná, jen jí jeden chlap nějak nestačí, víš? A tak se občas vidíme, však víš, jak to myslím, ne?“

    Usměju se a hlavou se mi prožene myšlenka, že tohoto synáčka nemůžu zapřít. Je mi příliš podobnej. Nejen vzhledem, ale i povahou. Pomalu dopíjím pivo.

 „Je to taková jednoduchá ženská, víš tatí? Nejde jí o nic jiného, obzvlášť když ji občas její Ríša vyhodí z baráku, protože se někde toulá s jinými, nebo třeba se mnou. Podle Marušky je hrozně žárlivej. Ty její historky bys musel slyšet. Facky a násilí prý nejsou výjimkou, ale kdo ví, jestli se tomu dá věřit. Protože ale zatím nic jiného pro potěšení nemám, vyhovuje mi to. Mimochodem je holka bez práce. Nemohl bys pro ni něco udělat?“

 „Jdeš domů?“, vyhýbám se přímé odpovědi.

„Mám venku auto, vezmu tě. Zaplatíme, ne?“

   Společně vycházíme z restaurace. Otevírám dveře bílého peugeota a Pavel usedá vedle mne.

 „A co dělala ta tvoje Maruška?“, vracím se k nedokončené debatě.

 „Přesně to nevím, ale byla někde na balíkové poště u přepážky, propouštěli tam a tak došlo i na ni, říkala něco o tom, že nesplňovala potřebné vzdělání, ale víc opravdu v tomhle směru nevím“.

„To bude asi problém, sehnat pro ni něco na úřadě, snad jen nějakou manuální činnost, ale podívám se, co by se s tím dalo dělat. Spokojenej?“

 „Díky tati. Rád bych jí pomohl. Nemá to v životě jednoduché a peníze moc potřebuje.“

  Opatrně zajíždím na parkoviště před naším domem, kde je jako obvykle nabito. Hlavou se mi honí všechno dnešní dění. Příliš úspěchů v něm nenalézám. Doufám, že moje drahá polovička už bude spát. Další výčitky a hádku bych asi v klidu neunesl. Prostě – blbej den.

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘETÍ

 „Ahoj tati! Tak jak se vede?“

Blížím se k posteli, kde tátovi kouká jen hlava. Je druhý den po operaci.

„Jen pojď dál. Dneska už to jde, ale ještě musím ležet. Jsem rád, že mám toho trapiče venku. Dali mi kameny na památku. Koukej!“

Sahá na noční stolek a ukazuje malý igelitový sáček, který je zhruba do třetiny naplněn drobnými kamínky.

„Vidíš? To jsou ty potvory, co tolik bolely!“

 „Měl ses odhodlat už dávno. Ale jsem taky ráda, že to máš za sebou. Hlavně teď budeš muset nějaký čas držet dietu“.

 „Já vím. Doktor mi říkal. Ale nechme můj žlučníček  v klidu spát. Co je nového doma? A co Verunka?“

 „Verču jsem viděla ráno, když se chystala do práce. To víš, je samej fofr. Ale hlavně, že má práci. Toho si dneska každý musí cenit.  A já? Jsem pořád ve škole. Prvňáci dají zabrat. A ještě to nové písmo k tomu, i já se musím vlastně učit“.

 „Tak to se ti nedivím, že máš všeho plnou hlavu. Myslel jsem, že se to učí jen ve vybraných školách“.

 „To je i ta moje třída. Ani nevím, jestli mám říkat bohudík nebo bohužel. Má to svoje pro a proti. Písmo je snazší a děti víc baví. Hodně se podobá tiskacímu a jednotlivá písmena se nemusejí spojovat jako u klasického psacího. To právě nejvíc vadí grafologům. Teprve budoucnost ukáže, jestli tohle písmo nazvané Comenia skript se bude používat plošně, víš?“

 „A co máma? Ozvala se ti? Možná se tu taky dneska staví, ale až dýl odpoledne“.

 „Máma mi volala, že nastupuješ do nemocnice“. Odmlčela jsem se:

 „Copak? A nepohádaly jste se zase?“

Táta dobře věděl, že vztahy s mámou mám mírně řečeno zvláštní.

„Ne, to ne. Ale zase se mi snažila organizovat život a vyčítala mi Michala. Ale nic jí neříkej. Nemělo by to stejně smysl.“

 „Máš pravdu. Určité věci jí nevysvětlím ani já. Musíš to prostě tak brát. Nemyslí to špatně, má jen svůj zakořeněný názor. Jsme holt staříčci. Co naděláš“.

„Ale tatí. Chtěla bych ve tvých skoro osmdesáti být takový staříček, jako ty.  Plný energie, zájmu o dění kolem sebe, chuti do života. Kdyby nebylo žlučníku, nevíš, co je doktor, viď?“

 „To bude asi ten šumavskej vzduch. Jen aby to ještě nějakou tu chvilku vydrželo.“

    Náš rozhovor přerušila blonďatá sestřička.

„Tak pane Jiskra. Nesu včeličku, aby vás bolavé bříško nechalo spát. Měl byste mít klid“, podívala se po mně s výrazem v očích, ze kterých se dalo vyčíst jediné.“Babo vypadni“.

 „To je moje dcera. Povídáme si, nijak mi to nevadí, víte?“, táta komentoval výmluvný pohled sestřičky, která citlivě umístila „včeličku“ právě tam, kde měla skončit.

 „Tatí, pomalu půjdu. Za chvilku jistě přijde máma, tak vás nechci rušit. A potom, dnes večer přijede Michal. Musím ještě na nádraží, slíbila jsem, že mu přijdu naproti. Jsem ráda, že jsem tě zastihla v tak dobrém rozmaru. Ať ti to vydrží. Už víš, kdy tě pustí?“

 „Doktor povídal, že pozítří, když nebudou komplikace. Už se začínám domů těšit. Peskování od mé báby mi nějak chybí. Tak se měj fajn a pozdravuj Michala!“

   Vyšla jsem z nemocnice. Sychravý den, skoro dušičkové počasí. Letošní zima jako by zapomínala na sníh a připadalo mi, že je spíš podzim.  Právě přijížděla tramvaj a za pár minut jsem přešlapovala před nádražím.

„Ahoj Michale. Jaká byla cesta? Povídej. Už jsme se dlouho neviděli. Chyběls mi.“

Používám tuhle otřepanou frázi pokaždé, když se vidíme. Sama nevím, proč. Pořád mám pocit, že našemu vztahu cosi závažného chybí, ale momentálně s tím nic nenadělám.

 „Opravdu?“

Michal jakoby mně nevěřil. Ale možná to byla také jenom řečnická otázka, na kterou ani nečekal odpověď. Přitočil se ke mně a zlehka políbil na tvář.

„Těšil jsem se na tebe moc. Můžu u tebe zůstat až do neděle?“

„Ne, to nemůžeš! To přímo musíš!“, rozptýlila jsem vzápětí jeho otazníky ve tváři. Moje druhé já však žádné nadšení neprojevovalo.

„Ještě by tak scházelo, aby se chtěl k tobě nastěhovat“, blesklo mi hlavou. Ale navenek jsem nedala nic znát.

 „Mám tě pozdravovat od táty. Jdu od něho, je tady v nemocnici se žlučníkem. Už je po operaci, vede se mu skvěle“.

 „Hm. Je to bezvadnej chlap. Taky bych chtěl v jeho věku mít tolik energie a optimismu. A co Verunka?“

„Teď už asi bude z práce doma. Dneska má krátkou směnu, je pátek. Celkem se jí líbí“.

 „A nebude jí vadit, že budu s tebou až do neděle? Vždycky předtím jsem ještě ten den odjížděl.“

„Proč by jí to mělo vadit? Po prvé tě neuvidí, malá už taky není, tak co. Pošleme ji někam, třeba do kina“, zasmála jsem se. V duchu jsem však jasně viděla její oči, obracející se v sloup.

 „Vedu hosta!“, hartusím raději už v předsíni. Veronika cosi kuchtí na sporáku v kuchyni.

 „Jé, dobrý den! Ani máma neříkala, že přijedete! Pojďte dál. Udělám víc brambor. Budete večeřet, ne?“

 „Když vaří tak hezká a mladá kuchařka, tak to ani jinak nejde. Hm, voní to.“

Nahlédl jsem do pánve, kde se právě smažil přírodní kuřecí řízek.

 „Pustíš mne do koupelny, Jano? Musím ze sebe dostat ten kuřácký smog. Seděl jsem ve vlaku v kuřáckém kupé. Jinde místo nebylo“.

Za chvíli už bylo slyšet zurčení vody.

 „Mami, to přijel na noc? To tady bude do zítřka, nebo jak?“ Veronice nečekaná návštěva nepůsobila žádnou radost.

 „Bude tady až do neděle, slíbila jsem mu to.“

 „No nazdar! Do neděle, jo? To zase budeme v neděli večer mít vyčištěnou lednici. Nezbude tam vůbec nic, ach jo. Ještě jsem neviděla, že by taky ten tvůj kamarád něco přivezl nebo koupil. Pořád ho tady živíš“.

 „Verčo. Nech toho. Víš přece, že je to můj přítel. Snaž se ho alespoň respektovat, když už ti není sympatický. Nebo si taky myslíš, jako babička, že na život s partnerem už nemám právo?“

 „To ne, mamko. Ale představovala bych si takového kamaráda asi jinak. S Michalem se nedá o ničem debatovat. Je nejchytřejší, všechno umí nejlíp, pomalu nikoho nepustí ke slovu“.

 „Nech toho. Ještě tě uslyší.“

 „No a co? Aspoň by mu jednou někdo dokázal říct pravdu. A vůbec. Kam mě dneska pošlete?“

 „Nezlob se. Vydrž do neděle. Snad se tolik nestane.“

„Zkusím zavolat Denise, jestli bych u ní mohla dneska přespat. Ale zítra už zase budu spát doma, jo, mami?“

„Jasně. A díky.“

 „Tak děvčata. Už se vám budu víc líbit?“

Michal, načesaný a navoněný vchází do obýváku.

„Za chvíli bude dovařeno, dáme si véču. Veronika pak vyráží s Denisou do šumu. A zůstane u ní spát. Stejně se z flámu vrátí k ránu.“

Nemůžu si odpustit, abych Veronice neposkytla pár dobře míněných rad.

„Užij si to. A pozdravuj Denisu. Je to fajn holka. A dávej na sebe pozor!“

„Mamko! Nejsem malá, tak dej pokoj s takovýma starostma!“

 „Ale Verunko, máma to s tebou myslí dobře“, Michal zasahuje do diskuse.

„Dneska je jiná doba. Po ulici se potuluje plno grázlů, kteří chtějí po holce jen to jediné a ještě tě okradou. Tak dávej na sebe opravdu pozor. To u nás se nedávno stalo…“

 „Já vím Michale. Historku o tom, jak u vás přepadli pošťačku za bílého dne a ukradli jí peníze, jste tady vyprávěl už několikrát. To, že jste se rozběhl za tím zlodějem, přivolal jste policii a byl jste důležitým svědkem už taky znám. Nebo snad máte na mysli něco jiného?“

 „Promiň, Veroniko. Myslel jsem, že tě to bude zajímat, ale nebudu otravovat, když tě to nebaví“.

 „Večeřet taky nebudu. Dejte si moji porci. Já si dám něco s Denisou v hospodě, kam půjdeme“.

    Vycházím za Veronikou do předsíně.

„Jak se to chováš? To opravdu nedokážeš kvůli mně se k Michalovi chovat slušně? Co si pomyslí?“

 „Promiň, mami. Ale mně to jeho vychloubání a zdůrazňování jeho zásluh dokáže vždycky spolehlivě vytočit. Kdo ví, jak to všechno opravdu není. Užijte si večer. Vrátím se zítra“.

    Než dojdu do obýváku, probleskne mi hlavou, že Veronika může mít i pravdu. Michal se vždycky vyhýbal mým dotazům, kde pracuje a co vlastně dělá. Věděla jsem jen, že má pečovat o svoji mladší sestru. I když bydlel v sousedství na Šumavě, nikdy jsem ho doma nenavštívila. Nebyl k tomu ani důvod, protože jsme se nijak blíže nestýkali. Začal se o mne zajímat až po Karlově smrti. Ale ani tehdy jsem neměla příležitost zjistit, jak vlastně žije a čím se živí. Mým dotazům v tomto směru se vždy dokázal obratně vyhnout, a co nejrychleji přešel na činnost, pro kterou mne vlastně navštívil. Přestala jsem to řešit. Na druhou stranu jsem se Michala alespoň prozatím nedokázala zbavit. Jsem přece jen normální ženská.

 „Michale, hledáš něco?“, vracím se do obýváku, kde přistihuji Michala, jak otevírá zásuvky v mé obývací stěně.

„Ale, někam jsem si položil brýle a ne a ne je najít. Tak koukám, kam se dá!“

 „Ale ke mně do zásuvky sis je přece nemohl schovat, ne?“, říkám to dotčeně, protože Michalovo počínání mne překvapilo a upřímně řečeno nenadchlo.

 „Vždyť ti říkám, že nevím, kam jsem je dal“.

 Zapojila jsem se také do aktivního hledání. Na gauči, pod gaučem, na stole, pod stolem, prostě nikde nic.

„Michale, a kde jsi všude byl? V koupelně, v kuchyni, tady taky?“

 „Jo. Prohledal jsem už kde co.“

„A nemáš je v předsíni v bundě?“, snažím se Michalovi napovědět.

 „Prosím tě. Co by dělaly v bundě, když jsem s nimi před chvilkou četl noviny?“

 „Michale, nepleteš se? Já tady přece žádný noviny nemám!“

Odcházím do předsíně a za okamžik se vracím s brýlemi v ruce.

 „Byly tam. Sklerotiku. Už ani nevíš, co pořádně děláš! Je jasné, že jsi je vůbec na očích neměl. Byly v kapsičce v pouzdře, jako obvykle“.

„Promiň. Nějak se mi to v hlavě popletlo. Bylo toho na mne poslední dobou nějak moc. Hlavně, že se našly!“

Usedá ke mně na gauč a pouští televizi.

Mám divný pocit. Chtěla bych se zeptat, co vlastně v mých zásuvkách v mojí nepřítomnosti hledal. Ale nestíhám. Přitulí se ke mně a nedokážu odolat jeho laskání a neustálým omluvám.

    Probouzím se v ložnici už za ranního světla. Michal vedle mne spokojeně oddychuje.  Odcházím do kuchyně, připravit snídani. Včerejší okamžiky se mi neustále vracejí a jsem rozhodnutá, že Michala vyzpovídám.

Pokračování příště